NEVĚDOMÉ FANTAZIE- NAROZENÍ, ŽIVOTA A SMRTI

Člověk má dva životy. Ten druhý začíná, když si uvědomí, že má jenom jeden. Konfucius

4-6.9.25 Sympozium Opočno.

Freud obohatil psychoanalýzu o řadu "teorií" a hypotéz, které pomáhají psychoanalytikům a psychologům rozumět lidské mysli. Jeden z těchto přístupů se zaměřuje na nevědomé fantazie, které člověka řídí. Nejdůležitější nevědomou fantazií neurotiků byla nevědomá fantazie o konstelaci tří osob, kterou nazval oidipský komplex a ten považoval za kořen neurozy. Vedle oidipského komplexu fantazií objevil ale také fantazie preoidipské- orální, anální, falické, různorodé infantilní sexuální teorie a s nimi související teorie kastrační a vražedné, ale i fantazie omnipotentní a narcistické. Freud také objevil, že fantazie odpovídají vývojovému období dítěte a jsou pro něj charakteristické. Svět kolem sebe hodnotíme z pohledu vývojových problémů, které řešíme. Freud a jeho spolupracovníci byli zpočátku fascinováni fantaziemi, které u svých pacientů objevovali- buď je slyšeli (když se po analýze staly vědomými), nebo je z jejich volné asociace vysoudili. Brzy objevili, že fantazie nejsou jen reprezentací instinktů, ale také jako obrana proti nim. Freudiáni je pojímali jako projevy pudových impulzů (sexuálních a agresivních). S rozvojem teorie objektních vztahů a především vlivem teorie M. Kleinové se ale do ohniska pozornosti dostaly také fantazie o vztahu k objektu. Melanie Kleinová na Freudovy objevy navázala a obohatila tento způsob pojetí mysli. Ukázala, jak nevědomé infantilní fantazie přetrvávají v dospělé mysli a pokud nejsou reflektované, významně ovlivňují život člověka. Ukázala také, že nevědomá fantazie může být sdílena mezi dvěma, nebo více subjekty, aniž by byla u některého z nich vědomá. I přesto "intersubjektivně" ovlivňuje prožívání těchto subjektů. Setkáváme se s tím v intenzivních individuálních terapiích, ale určují také zamilovanost, párový vztah a sexualitu. Psychoanalytičtí pároví a rodinní terapeuti začali objevovat také transgeneračně přenášené fantazie, které ovlivňují celé rody, nebo kultury.

Poslední dobou si všímám, jak moji pacienti a lidé obecněji, nevědomě plánují (ve své nevědomé fantazii) svůj život. Jak neustále nevědomě opakují neadaptivní, nebo nešťastná "řešení", což může být v extrému i smrt. Nevědomě plánují podle svých infantilních fantazií, které jim v dětství pomohly adaptovat se na nepříznivé, traumatické okolnosti, řešit infantilním způsobem konflikty jejich dospělého života, nacházet iluzi bezpečí s pomocí obranného zkreslení reality. Mnohdy se diví, že se jim "náhodou", nebo z nějaké osudové "schválnosti" dějí stále stejná neštěstí. Žijí a nevědomě "plánují" svůj život v kolapsu času. Jakoby žili ve stejných podmínkách jako v dětství, jakoby byli stejně bezmocní a ve stejném ohrožení, jejich vztahy jsou funkcionální, jako byly v dětství, nevnímají své autorství a aktivitu při tvoření života, neprožívají smysl života, čekají vysvobození od někoho, z vnějšku, až něco přijde, nebo dokonce jen v zoufalství čekají na svůj konec.

Z pohledu analytika lze na jejich život pohlížet přes různé deficity. Můžeme mluvit deskriptivně o diagnoze- neuroze, psychopatii, psychoze, perverzi, atd., o ranném traumatu a deficitu reprezentací, neschopnosti intrapsychického konfliktu, o nezralých obranách, o narušených, funkcionálních vztazích, nebo narcistickém deficitu a děsu ze vztažnosti, atd. Tento "vnější" způsob nazírání má v psychoanalýze svoji tradici i význam, ale někdy nás vzdaluje od porozumění vnitřnímu světu pacienta z jeho hlediska. Je dobré si občas vlézt do bot našeho pacienta. To, co my vnímáme jako deficit, on často prožívá jako výhodu, co my vnímáme jako jeho slabost, on prožívá jako svoji sílu, co my chápeme jako úkryt, on vnímá jako potřebnou ochranu. On má své "dobré důvody" proč žije, jak žije. On se mnohdy ani nepovažuje za poškozeného. Naopak, má pocit, že má něco, co my ostatní ve své naivitě postrádáme . Má něco, co ho chrání, co mu pomáhá, on je mnohem lepší a připravenější pro zlé lidi a ten hrozný, nepřející svět a je na to hrdý. Má něco, co my obyčejní smrtelníci, kteří si stále ve vztazích nabíháme, zlobíme se, máme vnitřní i vnější konflikty a někdy se trápíme, bojíme se o svůj život, atd. nemáme.

Naši pacienti potřebují abychom jim rozuměli z jejich perspektivy. Považuji tedy za užitečné přemýšlet 1. o "dobrých důvodech" pacienta, jako o nevědomých fantaziích, o jeho/jejím nevědomém plánování svého života i smrti jako pokusu zachovat si pocit bezpečí, sebeúcty, pocitu kontroly proti bezmoci a slabosti dětství. 2. zkusit formulovat jejich nevědomou fantazii v "ich" formě a 3. zkusit vytvořit hypotézy o tom, jak bude v přenosu své fantazie-pravděpodobně- testovat. Pomáhá to, aby se pacienti cítili pochopení a pak s námi mohli autenticky spolupracovat.

Když jsem začal přemýšlet o tématu odcházení a smrti, uvědomil jsem si, že vyjmout smrt jako osamocené téma mi připadá příliš omezující a depresivní. Odcházení/separace, ztrácení, truchlení nad ztrátami, opouštění iluzí, hledání cesty životem, hledání vnitřní pravdy, nalézání vlastní identity a smyslu svého života, vnímám jako související a vzájemně podmíněná temata. Pro mě má život dva limity-narození a smrt, ty jsou ale vždy propojené složitým hledáním a blouděním, jak žít. V psychoanalýze se setkávám se specifickými fantaziemi ke každé části. Proto jsem rozčlenil referát na tři části Fantazie o zrození, nevědomé plány života a fantazie o smrti.

Svět a vztahy neprožíváme takové jaké jsou, ale vždy podle svých nevědomých fantazií, protože ty určují naše plánování a také emoční prožívání. Nejsme pasivním produktem toho, co jsme zažili (třeba traumat), jak si to představuje naivní psychologie. Jsme v každém okamžiku spolutvůrci svých nevědomých fantazií- přesvědčení, víry. Neustále vytváříme představu o svém světě, našich blízkých, o společném vztahu, o sobě a podle ní se k lidem a světu vztahujeme. Pokud jsou fantazie nevědomé, náš životní běh působí jako řecká, předem určená tragédie. I Oidipus žil tragický život, protože nevěděl kdo jsou jeho skuteční rodiče a co se stalo v jeho ranném dětství. Žil fantazií, že se musí za každou cenu vyhnout incestu a otcovraždě. A tento vědomý fantazijní plán ho k těmto činům neodvratně přivedl. Neměl šanci se tomu vyhnout. Teprve jsou- li nevědomé fantazie uvědoměny, můžeme je testovat v realitě a v přenosu (nebo důležitých vztazích) a pak je můžeme i korigovat, modifikovat, nebo zcela opustit. Fantazie nás mohou dělat bohatšími, protože nás spojují s nevědomím, pudy a naší přirozeností a umožňují nadhled, humor a tvořivost a/nebo pokud jsou nevědomé a/nebo nepřijaté, pak nás zahánějí do vyschnutí vášně, utrpení, nebo i smrti. Ubližujeme sobě, nebo druhým. Nevědomé fantazie nám mohou život zkomplikovat, přivodit nemoc, nebo také smrt. Věřím ale, že pokud žijeme v souladu se sebou, můžeme nalézt pocit stabilní identity a smysl života a žít naplněný život bez děsu z jeho konce.

Samozřemě si v tomto referátu nekladu nárok na vyčerpávající soupis fantazií, to ani není možné. Jde mi spíše o inspiraci k určitému způsobu přemýšlení o životě, o sobě a pacientech. Budu se zabývat fantaziemi, které určují kvalitu života.

Fantazie o zrození .

Paní A se obrátila na terapeuta, protože "necítila ke svému dítěti nic", nevěděla jestli své dítě miluje. " Jako bych byla cizí" říkala. Proběhlo několik konzultací v nichž se ukázalo, že když se její – dnes 4 letý syn měl narodit, její otec poměrně náhle a překvapivě umřel. Pokoušeli se s manželem o další dítě, ale nedařilo se jim. Trápila se tím, protože vždy chtěla hodně dětí. V terapii říkala se samozřejmým, ale trpkým výrazem: "Když se jedna dušička má narodit, jiná dušička musí umřít!". Smrt milovaného a obdivovaného otce toto přesvědčení podpořilo. Pacientka nevědomě obviňovala a nenáviděla své dítě, že jí vzalo milovaného otce. Teprve když se fantazie stala vědomou, mohla být propracována, testována realitou a odtruchlena. S tím se změnila i idealizovaná vzpomínka na otce. Pacientka přišla domů s nadšením "Miláčku, ty jsi se mi dneska narodil !" Věřím, že právě tento náhled jí umožnil neděsit se otěhotnění a mít další děti.

V některých rodinách se předává nevědomá/vědomá fantazie, že "někdo musí umřít, aby se někdo jiný narodil". Rodiče pak mohou být zatíženi zlostí na dítě a dítě, které se pak narodí, může být zatížené "dědičným hříchem", že kvůli němu musel nejprve někdo umřít. Taková fantazie se často v rodech předává z generaci na generaci a je obrovskou zátěží.

V jiných rodinách je dítě "odměnou" za správný, morální život. Mnohdy jde o infantilní fantazii, že život a dobré věci si člověk musí zasloužit odříkáním. Taková fantazie vede k úzkosti, že "když nebudeme žít "správně"(tedy podle někoho jiného, ale autonomě- podle sebe) budeme potrestáni nezdarem našeho dítěte, nebo i jeho smrtí". Takoví rodiče žijí pod damoklovým mečem, pod stálým ohrožením. Nemohou žít autenticky, protože by mohli být potrestáni na tom, na čem jim nejvíc záleží. Děti jsou v jejich fantazii jakýmsi rukojmím Boha, Zákona….Ve Starém Zákoně můžeme najít mnoho takových příkladů. "Budu-li žít podle sebe, budu žít špatně a za to, pak zaplatí moje dítě." "Vyšší věci (Bůh, Pravda, dodržení přísahy a morálního pravidla atd.) je důležitější než život můj a mého dítěte". Podobná fantazie "Cokoli v životě dostanu dobrého, tak za to budu muset zaplatit, vede některé lidi, aby si dobré věci v životě (ani v terapii) nebrali. Když se jim něco podaří, musí si to rychle pokazit. Paní Jana říká: "V životě je všechno v rovnováze. Když zažiju něco dobrého, přijde pak něco zlého."

Velmi často se setkávám s lidmi, kteří se narodili, aby byli funkcionálním objektem svých rodičů. Mají být rodičem svým infantilním rodičům, mají být pečovatelem svým nemocným, úzkostným, nebo depresivním rodičům, nebo mají nahradit jejich rodičovskou funkci vůči dalším dětem/sourozencům v rodině, nebo jsou dokonce pojmenováni po svém mladším, zemřelém sourozenci, kterého mají rodičům nahradit. Byli zrozeni aby sloužili, ne aby žili vlastní život. Jejich nevědomé přesvědčení je, že "Podřídit se životnímu plánu svých rodičů, je veliké hrdinství, které pro své rodiče rád vykonám. Obětovat své zájmy rodičům (práci, vědě, státu, panovníkovi, Bohu) je nejvyšší formou lásky. Láska je oběť". Za to budou mít naději na jejich lásku a úctu. Někdy se tito lidé vzbouří a zbytek života žijí v odporu a nenávisti vůči rodičům a také v hlubokém pocitu viny. V jednom ani druhém modelu ale nežijí podle sebe. Aby tuto oběť mohli udělat, vytvořili fantazii: "Jsem mnohem lepší než sobci kolem mě. Já se umím přemoci a obětovat se, nebo jsem hrdý/á že dokážu nedělat to co oni chtějí" Tento přenos odehrají i v analýze. Potřebují, aby tuto fantazii analytik rozpoznal a náležitě ocenil v kontextu jejich dětských fantazií. Ve fázi odporu a nenávisti k analytikovi, který údajně také chce jejich poslušnost, často hrdě odcházejí. Tím se ale nestali separovanými, jen odehráli opak submise a neseparovanosti.

V posledních dvaceti letech ke mně často přicházejí neplodné páry kolem 40 let. Bývají to profesionálně velmi nadaní, úspěšní a bohatí lidé (především ženy), kteří odkládali těhotenství, protože chtěli kariéru, majetek, nebo užívání. Ženy bývají pohledné, velmi inteligentní, ctižádostivé a často mají zájem o sex. Naopak, muži ač úspěšní, fyzicky atraktivní, o sex zájem nemají, nebo ho mají, ale vůči jiným ženám. Ženy si představují, že po porodu co nejdříve předají dítě do péče chůvě, či manželovi a nastoupí zase co nejdříve do své profese, aby se realizovaly, nebo začnou hned, jak je to možné, chodit do fitka, aby byly krásné. Dítě má být jen dalším výkonem, který v životě zvládly. Často používají slova "vždyť na to mám právo", jakoby dítě vnímaly jako ohrožení, jako objekt, který jim vezme "právo" na osobní štěstí, na mládí, krásu, na společenský úspěch. Jejich muži se podřizují a nevědomě se na ženu zlobí jako na svou matku. Nevědomá fantazie obou bývá shodná- dítě je ohrožením (narcisticky pojaté) autonomie. "Je to objekt, kterému se budu muset cele vydat, sloužit mu a nechat se vysát." Chtějí dítě jako potvrzení sebe a zároveň se ho děsí. Je to ale objekt, který má vytvořit a potvrdit jejich kvalitu a životní úspěšnost o níž v hloubce pochybují. Protože sami prožívali své rodiče jako nepřítomné, neempatické, nedávající. Mají- li dítě, díky pokročilé medicině, nebo protože si ho koupí, buď mu začnou bezhraničně sloužit, nebo ho opouštějí tak, jak byli oni opuštěni a trauma se předává do další generace. "Moderní" ideologie, které ženy podporují, aby byly hlavně výkonné (sexi Barbíny, výkonné sportovkyně, v pracovnice, podnikatelky) a ne "nudné " maminky a muže, aby převzali péči o kojence, místo ženy, tento trend podporují.

Fantazie o životě:

Jaké hlavní fantazie vytváří plán našeho/pacientova života ? Zde je několik fantazijních strategií jak pojmout život. Opět si nekladu za úkol podat vyčerpávající přehled.

B je pohledný, inteligentní, majetný muž se smyslem pro humor, ale přesto nemůže najít ženu pro delší vztah. Vztahy se mu velmi rychle rozpadají. On občas napadá policisty, úředníky a jiné osoby v autoritativní pozici. Zatímco na počátku terapie submisivně plnil to, co si myslel, že terapeut očekává, později přestával mluvit, zapomínal platit, chodit včas atd. Dříve se cítil falešný, protože plnil terapeutovy podmínky, teď když je v odporu, cítí se opravdový, ale zase se děsí, že terapeut ho vyhodí z terapie, nebo ho nebude mít rád. V přenosu i v životě může být sám sebou, jen když nedělá to, co se "správně má dělat". Jeho identita (a plán života) je založena na vzdoru. Žije podle fantazie, že "Budou mě mít rádi, jen za submisi, ale když budu chtít být sám sebou a vážit si sebe, opustí mě". V dětství mu tato fantazie pomáhala vytvořit pocit bezpečí s úzkostnou pedantickou matkou a otcem, který nesnesl odpor. Když dnes vyhoví nějaké ženě, aby ho neopustila, cítí se nepříjemně. Aby se cítil jako chlap, musí jí zklamávat, odmítat a nakonec opustit. Pak ale zase cítí bolestnou samotu.

Pan C byl ženatý s "krásnou a chytrou" ženou. Velmi toužil po dětech a stabilní rodině, ale neměl chuť s manželkou souložit. Když přece jen občas "musel", býval impotentní, nebo ejakuloval ante portas. Pokud si ale vzal prezervativ, mohl normálně souložit. Vzpomínal, že jeho rodiče byli úzkostní, pedantičtí a stále vyčerpaní "tou strašnou péčí o něj", kterou on "vyžadoval". Děti se v jeho snech a nevědomé fantazii staly upíry, kteří vysávají ubohé rodiče, až je úplně zničí. Ukázalo se, že se děsí, že když bude mít děti, také ho budou vysávat až ho zničí. Teprve po zpracování této fantazie "děti jsou upíři, kteří rodiče (mateřský prs) vysajou a zničí" si mohl užít sex i bez prezervativu a později byl schopen mít vlastní děti.

Pár D mohl mít sex jenom tak, že se dívali na porno a každý z nich měl ve fantazii partnera z filmu. Když se pokusili souložit spolu, ztratili vzrušení. Partnerka měla po každé souloži zánět a lékaři jí řekli, že nebude mít děti, protože má alergii na sperma. Ukázalo se, že se oba děsí blízkosti. Po asi 20 hodinách terapie si dočasně našli způsob, jak mít sex spolu i bez porna. Jelikož se děsili osobní blízkosti a ztráty identity, hledali způsob, který by jim umožnil izolovat se před tím druhým a zároveň si zachovat osobní a tělesný vztah v sexu. Začali souložit v lyžařských helmách. Jim samotným to připadalo legrační, ale záněty zmizely. Později se ukázalo, že s helmou měli fantazii, že jejich mysl- identita, je takto izolovaná a chráněná proti srážce. Oba se báli, že "láska znamená mít bolestivý střet, nebo úplně se druhému oddat. Nic mezi tím.". Helma je chránila- izolovala a zároveň umožňovala blízkost. Teprve po zpracování této fantazie se zlepšily obrany proti pohlcení druhým a mohli si začít užívat sex i lásku zároveň.

Paní E byla milá, velmi vzdělaná žena se třemi malými dětmi. Nikdy si ale v ničem nevěřila. Stále se bála, že není dost dobrá ve své profesi, jako matka, není dost dobrá jako manželka pro svého "úžasného", ale stále nepřítomného manžela. Starala se ale nejen o děti, ale i o své vážně nemocné rodiče a manželovu nemocnou a velmi nepřívětivou matku. Děsila se, že bude shledána jako nedokonalá a bude opuštěna. Do terapie přišla, když jí manžel oznámil, že se chce rozvést a jí krátce po tom diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Teprve nemoc jí dala trochu právo začít myslet na sebe a některé nároky odmítnout.

Narodila se jako druhé dítě, které pro její rodiče nikdy nebylo dost dobré. Její sestra byla pro rodiče vyjimečně nadaná a vše se jí snadno dařilo. Ona byla ve stínu své starší "úžasné" sestry. Doma se cenily jen výkony a v těch byla sestra vždy ta úspěšnější. Pacientka si vytvořila fantazii, že jednou až se bude lépe učit, až bude mít lepší výkony ve sportu, v tanci, ve vztahu k manželovi, s dětmi…. atd. pak i ona dosáhne rodičovské (manželovy) lásky. Žila celý život fantazií "AŽ budu dokonalejší…." Tato fantazie jí dávala naději, smysl života a vůli žít. RS přišla, když si začala uvědomovat, že i když se snaží dělat všechno co může, aby byla milovaná, nedosáhne toho, protože už víc nemůže a žádná dokonalost už nebude dostačující, aby si zasloužila lásku. Nevědomá fantazie, která jí pomáhala v dětství, ji dohnala do vyčerpání v dospělosti. Došlo ke zhroucení obranných mechanismů a ztrátě smyslu života. Reflexe dříve nevědomé grandiozní fantazie o nalezení rodičovské lásky pomocí výkonu jí pomohla odtruchlit tuto naději a udělat takové změny v životě, aby se její vlastní potřeby dostaly do centra pozornosti a aby se život stal pohodlnějším a uspokojivějším.

Mnoho lidí žije život podle fantazie "AŽ…." "Život začne, až dosáhnu/udělám/ získám…." bývá častou příčinou vyhoření, depresivního zhroucení, nebo psychosomatické nemoci. Až dostanu jedničku, až vyhraji ve sportu, až vystuduji, až najdu lásku…Život se stále odkládá až za splnění nějakého výkonu. S touto fantazií často souvisí grandiozní fantazie "Když já všechno bez reptání vydržím tak za to budu jednou oceňovaný/á a milovaný/á".

Pan F je vynikající vědec a odborník, nemůže ale jezdit na zahraniční konference a stáže a má psychosomatickou nemoc. Děsí se, že by mohl být vidět jeho stud, jeho úzkost, mohl by se mu zachvět hlas. To by byla strašná, nesnesitelná ostuda, protože v Česku je na velmi vysoké vedoucí pozici.

Jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo asi 10 let a matka mu řekla, že to je proto, že otec měl milenky. Otec mu řekl, že matka má milence a žije špatným způsobem a proto také špatně skončí. A matka se skutečně nechávala zneužívat v práci i svými partnery a nakonec zemřela na mozkovou mrtvici. Jeho bratr začal v dospívání fetovat, krást a ohrožoval všechny v rodině a z tohoto způsobu života už se nikdy nedostal. Byl zavržen otcem i matkou i mým pacientem už v pubertě. Pan F se také po nějakou dobu choval na hranici zákona. Po smrti matky, se ale "vzpamatoval" začal studovat a dosáhl velikých úspěchů.

Jeho fantazii o plánu života jsme formulovali: "Musím se stále kontrolovat a hlídat abych byl dokonalý. Kdybych se nekontroloval, tak bych žil tak, jak bych chtěl žít, ale to by bylo destruktivní vůči mě i vůči druhým. Občas kontrolu vynechám, pak to má vždy negativní důsledky, což mě varuje, abych úzkost a kontrolu zase zavedl. Vždyť jsem to viděl na matce, otci i bráchovi jak to dopadne, když si lidé dělají co je jim příjemné! Člověk nesmí žít tak, jak by chtěl."

Jiné fantazijní plány pro život:

• Nikdy nesmíš nikoho milovat, nikomu nesmíš věřit. Nic nesmíš chtít a pak o nic nepřijdeš.
• Nikdy nezvedej hlavu, vždycky se drž dole, jinak o tu hlavu přijdeš.
• Vždy se přidrž někoho silného, sebejistého, aby tě chránil a řešil tvůj život za tebe.
• Zoceluj se, zastrašuj lidi kolem sebe. Jen když se tě budou bát, budou dělat to co potřebuješ a nezničí tě.
• Musíš být neustále svůdná a krásná, protože jen tak tě budou mít v úctě, budou ti sloužit.
• Napodobuj zralé a vážené lidi, vytvářej vztahy, které jsou jakoby osobní a vřelé.

Fantazie smrti:

Je těžké připustit si úpadek, postupné selhávání těla i mysli a konečnost života u sebe sama a u milovaných lidí. Je těžké odtruchlit, že nejsme všemocní a nebudeme žít věčně a že na nás lidé, které máme rádi, brzy zapomenou. Teprve to však umožňuje najít smysl svého života a vděčnost za každý prožitý okamžik.

Jeden z hlavních prvků přitažlivosti různých náboženství je právě v tom, že poskytují iluzivní naději na fantazijní spojení s všemocným rodičem- Bohem a pokračování života po smrti. Nabízejí naději na věčný život, bezpečí, věčný odpočinek- na velikou odměnu – nebeský ráj a také uspokojují i agresivitu- nepřátelé budou potrestáni Pánem Bohem- projekcí spravedlivého rodiče, když ne ve světě, pak jistě na ONOM světě.

Nejsou to ale jen věřící, ale i ateisté ( aniž si to uvědomují) často žijí podle nevědomé fantazie, že život nějak bude pokračovat i po smrti. Nikdo není imunní proti strachu z bezmoci, úpadku a smrti. Někteří (věřící i bezvěrci) doufají- drží fantazii, že budou mít možnost alespoň pozorovat, jak na ně v dobrém myslí jejich milovaní, jak se daří jejich blízkým, nebo jak jsou potrestáni jejich nepřátelé. Lidé, kteří mají těžký život doufají, že si "odpočinou". Lidé churaví, doufají, že na onom světě budou zdrávi. Mnoho lidí doufá, že se vrátí do náruče a věčné symbiozy se svou dobrou matkou. V nevědomé archaické fantazii lidstva je matka symbolizována Zemí (Gaia).

Někteří lidé (většinou vážně depresivní a suicidální) se těší až zemřou, protože teprve ve smrti najdou věčnou, nekonfliktní a dokonalou symbiotickou lásku své matky. Život je pro ně prázdný, bez lásky, stále frustrující.

Je ale mnoho lidí, kteří jsou sice biologicky živí, ale už mrtví duševně. Život, vztah, libido i agresivita je děsí tak, že již vše umrtvili. Jejich nevědomý životní plán je mrtvolnost, jež je ochranou proti nejistotě života. Jejich hrdost je zaměřena na to, aby vydrželi život. Žijí jen zdánlivě, biologicky. Bývají to často nenápadní, slušní lidé jejichž životní plán je nekrofilní. Životní cynici a pesimisti a členové spolku "Přátelé žehu" často tyto lidi sdružují. Život už vzdali, je příliš nejistý a nebezpečný.

F miluje motorky a adrenalinové sporty. Jednou za čas vezme svůj "stroj" a vyjede na silnici. Rozjede se na maximální rychlost jakou je ještě schopen zvládnout. "dotýkám se smrti a to je víc než orgasmus". "Teprve pak cítím, že život není prázdný". " Jenom slaboši se bojí smrti. Já jí vyhledávám. Chci jí mít na dotyk". "Já řídím svůj život, protože já rozhoduji jestli zemřu, nebo budu žít."

Strach ze slabosti a bezmoci je kompenzován vzpurnou, grandiozní fantazií a manickým vyhledáváním situací na hraně života.

20 letá G cítí, že na ní nikomu z rodiny nezáleží. Právě ji opustil partner, kterého milovala, podřizovala se mu, snažila se "uhádnout co má v očích". Několikrát se už pokusila suicidovat. "Když budu v hrobě a bude na mě padat hlína, oni konečně uvidí koho tu měli a já se jim z hrobu budu smát! Musím zemřít aby si mě cenili a milovali."

H často myslí na smrt. Často o ní hovoří. Proč je pro něj smrt tak hrozná ? Bude se muset dívat na to, jak o něm na pohřbu ošklivě hovoří, jak ho pomlouvají, jak mu je jeho krásná, mladá žena nevěrná a nebude jim v tom moci zabránit. "Je to vězení s oknem do světa živých." Nebude moci nic změnit, nic vysvětlit, proč jednal tak, jak jednal. Smrt je pro něj bezmoc cokoli změnit. Je to věčné narcistické zranění, že ho nechápou a neposlouchají.

Pan CH je starší, bohatý muž. Vždy si uměl užívat života- hodně cestoval, rád jedl skvělá jídla a byl promiskuitní. Dnes nenávidí mladé, hezké lidi. Smrti se děsí, protože závidí a i po smrti bude závidět těm, kteří budou žít, že oni stále mohou, to co on už nemůže a musí ležet v hrobě. Jeho závist ho sžírá. Čím je starší, tím více nenávidí mladší a schopné lidi a především ty, kteří mohou žít tak, jak on dříve žil. Vybuchuje vztekle na mladé lidi, nadává na všechno nové a vitální. Jeho nenávistí prostoupená závist ho chrání před smutkem a bolestí ze ztráty možností. Celý život nenávidí svou matku, "protože to byla svině". Smrt je pro něj nepřející matka, která má plný prs mléka, ale jemu ho nedá a vezme i to nejcennější. "Celý život jsem musel všechno zařídit a zvládnout sám, ale ti druzí mají neoprávněné výhody ve svém mládí. Oni dostanou bez přemáhání, bez snahy a to je hrozná nespravedlnost! Nenávidím mladé!"

Nevědomé fantazie považuji za jakési primárně procesové " myšlení", které malému dítěti pomáhají porozumět nesrozumitelnému světu, předvídat a adaptovat se. Bohužel to, co v ranném věku a traumatických situacích pomáhalo dítěti v adaptaci, většinou ve změněných podmínkách a v dospělosti, kde by měl fungovat sekundární proces a testování reality, adaptaci komplikuje. Přes to se někdy, vědomě i nevědomě, všichni v těžkých chvílích utíkáme k fantaziím, které ač iracionální, nám mají pomoci – a mnohdy skutečně dočasně "pomáhají"- zvládnout příliš těžkou realitu tím, že vytváří potřebnou uklidňující iluzi.

Slavoj Titl, srpen 2025

Články

NEVĚDOMÁ VZTAHOVÁ PŘESVĚDČENÍ V PÁROVÉ A RODINNÉ TERAPII

Slavoj Titl, Lucie Lucká

Psáno pro sympozium IFP-State-of-the-Art-Symposium 30.4. - 2.5.21

Vážení kolegové a kolegyně,

rád bych s Vámi zde sdílel myšlenky, kterou uplatňujeme v Institutu psychoanalytické párové a rodinné terapie (IPPART). Myslím tím především koncept nevědomého vztahového přesvědčení. To se významně osvědčuje v naší práci s páry a rodinami, pomáhá mě i kolegům porozumět, proč se určití lidé přitahují; proč spolu jiní dva lidé nikdy nezačnou žít i když spolu mohou prožít skvělý sex; proč spolu po jisté době chození začnou mít lidé spory a nakonec se třeba rozejdou, a nebo naopak, proč spolu zůstávají některé páry i přesto, že se spolu trápí, hádají, napadají a ničí si svůj život. Co to tedy je, ona záhadná "chemie lásky" ? Podobné otázky nám pokládají i naši klienti.

Chvíli mi ale vydržte naslouchat, i když budu hovořit nejprve trochu zeširoka.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

V Institutu psychoanalytické párové a rodinné terapie považujeme za důležité učit se z různých psychoanalytických teorií. Jsme přesvědčeni, že každá psychoanalytická teorie poskytuje jinou výhodu při chápání problémů párů a rodin. Pomáhají podívat se na problem páru, nebo rodiny z odlišných hledisek.

Freudova teorie pomáhala pochopit intrapsychické fungování individuální mysli, bylo ale obtížné použít ji pro porozumění problémů ve vzazích. Vývojová teorie M. Mahlerové (a dalších např. Reného Spitze) upozornila na důležitost vztahů pro vývoj identity v separačně individuačním procesu, důležitost tzv. objektní stálosti, jako předpokladu úspěšného prožití oidipské faze. Egopsychologie zdůraznila ranné vývojové fáze ega a preoidipský vývoj a take poskytla pochopení pro preoidipské tzv. funkcionální vztahy, se kterými se můžeme v párové a rodinné terapii často setkat.

H. Kohut a pozdější Self analytici nás naučili jak katastrofické důsledky může mít mikrotraumatizace ve formě nedostatku empatie. Základní formy narcistického přenosu- přenos idealizující, zrcadlící a dvojčecí můžeme často vídat v terapii párů a rodin.

Jako neobyčejně plodné se pro psychoanalýzu párů a rodin ukázaly různé teorie objektních vztahů, které přinesl rozvoj psychoanalýzy ve velké Británii. Bowlbyho teorie attachementu a hlavně její rozpracování následovníky, umožnilo nové pochopení důležitosti ranných attachementových vzorců na budování dospělých vztahů. Kleinové přístup k ranné patologii, štěpení, pochopení infantilních fantazií, závisti atd. nebyl důležitý jen pro individuální psychoanalýzu, ale poskytuje porozumění I mnoha jevům, které vidíme v párových a rodinných vztazích. Pro nás párové terapeuty bylo ale asi nejdůležitější rozpoznání projektivní identifikace, která jako velmi ranný způsob komunikace a ovlivňování vztahů uplatňuje při vyběru partnera, eliminaci neúnosných afektů tím, jež jsou vloženy do partnera a tam kontrolovány, nebo ničeny. Winnicott nás upozornil na důležitost holdingu v terapii, význam přechodových (transitional) objektů a objektních vztahů a podmínek vzniku falešného Self. W.Bion otevřel nový pohled na dění v terapii svým pojmem kontejneru, alfa a beta funkcí a dalšími myšlenkami týkajícími se vztahu pacient-analytik. Ukázalo se, že jeho myšlenky lze velmi dobře aplikovat i na párovou a rodinnou terapii. Začali jsme hovořit o párovém kontejneru, rodinném kontejneru, o kontejneru pro transgenerační material atd. Množství užitečných myšlenek ani nelze zmínit. Intersubjektivisté nás upozornili na nevědomou zkušenost INTER . Na to, co vzniká mezi námi lidmi, ať už jsme pacient a terapeut, nebo partneři, přátelé, rodiče a děti, kolegové v práci, atd. My v IPPART se domníváme, že intersubjektvní realita by měla být hlavním cílem párové, či rodinné terapie. To znamená, pomoci páru či rodině pochopit nevědomí, které je spoluvytvářené oběma partnery. Nevědomí které je spojuje a nebo take rozděluje. Lze to pochopit jako link (vinculo), ale i jinými způsoby.

V párové a rodinné terapii je terapeut konfrontován s velikým množstvím externalizovaných a agovaných konfliktů a přitom je musí řešit v relativně velmi omezeném čase (ve srovnání s individuální psychoanalýzou). Párový, nebo rodinný terapeut je neustále vtahovaný do koalic a procesem projektivních identifikací je neustále vtahovaný do nevědomé komunikace a agování a vystaven tlaku manipulací. Navíc, na konzultaci jsou nejméně dva lidé a terapeut (někdy i terapeutický pár) a každý z nich by měl mít možnost říci to své. Každý z nich by měl mít možnost získat empatickou reakci terapeuta a kontejnování. Ale je také důležité, aby terapeut poskytl kontejnování specifickému propojení (linku) vztahu. Mohli bychom možná říci intersubjektivnímu třetímu, což není ani manželka, ani manžel, ale cosi mezi nimi. Takové podmínky kladou veliké nároky na schopnost terapeuta držet hranice a pracovat s přenosem a protipřenosem, ale také na jeho schopnost myslet, snít a vytvářet hypotézy. Poněkud radikálně se dá říci, že terapie vzniká v mysli terapeuta. Terapeutovi v tom pomáhají jeho teorie. Jsme přesvědčeni, že různé teorie osvětlují nesmírně komplexní problematiku párových a rodinných vztahů z různých výhodných hledisek. Nevnímáme je jako konkurující si, ale spíše, jako vzájemně se doplňující a obohacující celkové porozumění našim klientům.

Chvílemi asi všichni pracujeme tak, že pomáháme jednomu, nebo druhému, partnerovi tím, že se pokoušíme o mentalizaci, podpořit zrání jeho ego funkcí, podpořit jeho separačně individuační vývoj, umožnili náhled na internalizované objektní vztahy a jejich projekce, opakování, nebo agování, abychom umožnili lepší vzájemné kontejnování, pomohli překonat klientovy inhibice a umožnili tak rozvoj sebereflexe, alespoň v těch aspektech, které klientům dovolí vlastní práci na jejich vztahu už bez naší pomoci. Cílem párové terapie má ale podle nás být pomoc s intersubjektivním propojením vztahu. S tím, co vzniká MEZI mimi a co udržuje specifický vztah, nebo někdy i ne-vztah. S tím co partnery (nebo celou rodinu, ale i terapeutickou skupinu, nebo pracovní kolektivy) spojuje. Naše zkušenost nás přivedla k tomu, že páry spojuje nevědomá fantazie o tom, jak to je ve vztazích, lásce a sexu. "Fantazie", kterou nazýváme nevědomé vztahové přesvědčení. Na tomto přesvědčení se oba shodují i když jednají někdy zdánlivě protikladně (Např. abstinent a alkoholik).

Ve své práci vycházíme a navazujeme především na 3 zdroje. Prvním je teorie propojení /link,vinculo/ jak ji rozpracoval Isidoro Berenstein (2005,2010) který navazuje na francouzskou a španělsky psanou psychoanalytickou tradici, hlavně myšlenky R.Kaese a A. Rufiota a D.Anzieua.

Dále na teorie kalifornských vědců z Mount Zion (J.Weiss, H.Sampson a další /1956-86), kteří zkoumali proces psychoterapie

a za třetí z teorie koluze, jak ji uvedl Jurg Willi

Jurg Willi (1975,1978,1985,1990) rozpracoval koncepci Henry Dickse o "koluzi" manželů. Vychází z pozorování, že páry přináší různé konflikty, jako variace na jedno téma. Konflikty se většinou týkají určité tematiky, která pár zneklidňuje a vytváří jakési "společné nevědomí páru". Tuto souhru vytvářenou společným nevědomím nazývá koluzí. Koluzivní je takový vztah, kde jeden druhého z nevědomých důvodů partneři udržují a posilují v určitém párovém vzorci. Podle Williho konceptu koluze, je individuální chování sice podstatně určeno individuální historií jedince, avšak ve své manifestní podobě je podstatně spoluurčeno i posilujícím, či tlumícím chováním partnera, přičemž jeho chování je opět určeno jeho vlastní individuální historií. (Jde tedy o kruhové posilování, nebo tlumení). Jurg Willi ukázal, že u obou partnerů se projevuje porucha stejného druhu, jen se manifestuje opačným- komplementárním způsobem. Jde o polarizované varianty téhož psychologického problému. U jednoho partnera se ale projevuje v progresivní-hyperkompenzační formě a u druhého v regresivní formě chování. (V terapii se např. může stát, že ze žárlivce se stane pronásledovaný a zpronásledovaného se stane žárlivec, z alkoholika suchar a ze suchara alkoholik, z tyrana týraný a z týraného tyran apod.). Oba tedy -nevědomě- spojuje stejný problém.

Kalifornská škola z Mount Zion (Anxiety control mastery) /J.Weiss, H.Sampson a další /1956-86./, která zkoumala proces krátké individuální terapie, tedy nikoli na párovou, či rodinnou terapii

Závěry výzkumů kalifornské školy lze stručně shrnout asi takto / podle Weiss,J.1990;. Mikota,V.1995, str.105-108, Titl,S. 2014, str. 124-127/:

1. "Psychologické problémy nemají kořeny ve vytěsněných impulzech, které hledají maladaptivně gratifikaci (jak tvrdí dynamická hypotéza), ale v bolestivých myšlenkách tzv. patogenních přesvědčeních"(Weiss,J. 1990), která jsou maladaptivní- přinášejí komplikace v adaptaci na současné dospělé podmínky. V dětství ale adaptaci pomáhaly (nebo to tak klient v dětství prožíval). Patogénní přesvědčení jsou jakési víry (beliefs) nebo axiomy, které si vytvořilo dítě o tom, jak fungují vztahy. Jsou nevědomé, ale výrazně ovlivňují prožívání i chování lidí.

Několik příkladů PP: "Budu-li chtít být autonomní, pak někomu ublížím."

"Ostatní lidé nemají rádi šťastné lidi. Budu-li šťastný, pak ublížím, nebo budu potrestaný."

"Budu-li chtít od lidí více, tak je budu obtěžovat, vysávat."

"Za svoji touhu po úspěchu budu zostuzen/a."

"Za sexuální přání budu potrestán/a,nebo zostuzen/a."

Vznikala v dětství jako způsoby adaptace na velmi obtížné, nebo traumatické situace ve vztazích k nejdůležitějším lidem.

2. Pacienti v terapii, ale i v určitých situacích běžného života se snaží /nevědomě/ tato maladaptivní přesvědčení nepotvrdit a vyvrátit si je - opravit, protože jim komplikují život. Z tohoto důvodu testují, jestli je situace ve vztahu dost bezpečná, někdy i tím způsobem, že provokují situace, v nichž má druhý (terapeut, partner/ka) reagovat tak, aby se ukázalo, že se testující (pacient/klient) nemá čeho bát. Např. vznesou na terapeuta (nebo na partnera ve vztahu) "nadměrné" požadavky a nevědomě sledují, jak se ten druhý zachová. Chová-li se ten druhý (terapeut, partner, přítel atd.) tak, že dává svým celkovým projevem najevo, že nehrozí potvrzení PP, že se nebude opakovat traumatická situace z dětství, testujícímu pacientovi (partnerovi) se dočasně sníží úzkost a cítí se ve vztahu příjemněji (bezpečněji). Je to ale jen dočasná úleva, pokud si testující neuvědomuje jaká nevědomá PP a jakým způsobem testuje. Dokud nezískal náhled, je odsouzen k opakování, je nucen k tomu, aby testování znovu opakoval, často ještě dramatičtějším způsobem. Jakoby si nevědomě říkal - "Doufám, že se to nestane, ale nejsem si jistý/á, jestli v této nové situaci ten druhý neselže a neukáže se, že to ve vztazích je tak strašné, jak jsem to zažil/a v dětství." Teprve když na patogénní přesvědčení člověk získá náhled, uleví se mu a nemusí opakovat testování.

Např. pacient, který měl zkušenost se svou matkou, že vážně onemocněla v době kdy se od ní separoval (v dětské fantazii jí onemocnění způsobil), se děsil, že svou nezávislostí zraní či zničí své blízké (ublíží matce). V terapii experimentoval se separací. Zkoušel různé formy a gradace nezávislosti (od vynechávání sesí, přes vyjadřování nesouhlasu, kritičnost k terapeutovi/partnerovi, výhrůžky ukončení terapie apod.) zároveň nevědomě sledoval a prověřoval, zda nezraňuje objekty lásky (terapeuta, partnerku atd.), když si separaci dovolíl. Terapeut musí projít testem pacienta a umožnit náhled na testované patogénní přesvědčení.

Jestliže testovaný (terapeut v terapii/partner ve vztahu) testem neprojde, nezdaří se opravit PP, testující osoba (např. pacient v terapii) se stáhne, její/jeho úzkost a nepohodlí ve vztahu se zvýší. Její/jeho testování ustává (protože cítí, že nemá dost bezpečí), nebo se stane mnohem opatrnějším, nebo se vztahem skončí (pacient chce předčasně odejít z terapie, manželství se rozpadá).

My ve své práci s klienty neradi používáme pojmů "patogénní přesvědčení", protože nejde o patologii, ale vztahové problémy. Používáme raději pojem nevědomé individuální přesvědčení.

Když se dva jedinci opačného pohlaví setkají a začnou spolu chodit, od počátku spolu komunikují mnoha kanály. Jen některé jsou vědomé. Charakteristická, přitažlivá tělesná vůně, pohyb, gesta, zvuk hlasu jaké vzpomínky a naděje v nás druhý vyvolává atd. všechny tyto projevy jsou výsledkem nejen biologických faktorů, ale též určitého základního životního postoje, přesvědčení, jakési víry, že "ve vztazích to chodí tak, že..." Těmto základním postojům/vírám (beliefs) říkám "přesvědčení". Nevědomá individuální přesvědčení (NIP) vznikla ve velmi ranném věku jedince, jako důsledek "procedur" - samozřejmého, opakovaného, často ritualizovaného nakládání s dítětem a vztahování se k němu. Vytvořily se jako vnitřní, nevědomá a samozřejmá schemata jednání a vztahování ke druhým a ke světu a jsou zcela nevědomá, uložena v implicitní nevědomé paměti. Také proto jsou nezpochybnitelná a projevují se agováním. Jiná vznikla obranně v situacích, kdy bylo nutné se adaptovat na deprivaci, opakované frustrace, traumatické situace, nebo řešit vnitřní konflikt a mají tedy obranný charakter, jsou uložena v deklarativní paměti a pacient se na ně tedy může rozpomenout, když vhodně interpretujeme jeho obrany. Tento "společný problém" považuji za důsledek nevědomého vztahového přesvědčení (NVP). které oba partnery propojuje. Právě proto se oba partneři vzájemně - nevědomě- vybrali. Nevědomě cítili, že by s tím druhým mohli vyřešit, nebo upevnit něco ze své vlastní minulosti. Pokud se to daří, koluze funguje. Konflikty, hádky, nebo odcizení jsou důsledkem frustrace hluboko položených nevědomých přesvědčení o tom, jak by vztahy měly fungovat a oba jsou přitom konfrontováni s velikou úzkostí, že se zopakuje ohrožení z dětství. Oba partneři doufají (nevědomě), že se pomocí partnera ubrání svým hlubokým úzkostem a zajistí si uspokojení svých potřeb v míře, která byla až dosud nedosažitelná a nemožná.

Když se setkají potenciální partneři, také se vzájemně testují (vědomě i nevědomě). Jim ale nejde o to, aby si opravili svoje NIP (jako pacientům v terapii). Více jde o hledání shody, nebo komplementarity. Pokud spolu lidé začnou chodit, je to tehdy, když mají velmi podobné, nebo doplňující se nevědomé přesvědčení (životní postoje/víry).Proto spolu partneři na počátku vztahu intenzivně komunikují, sdělují si své prožitky a plány, vědomě i nevědomě se přitom pozorují a vyhodnocují. Nevědomě takto testují jestli ten druhý je vhodný objekt k tomu aby jim pomohl odstranit hluboké úzkosti a případně dosáhnout více uspokojení než když by byli sami. Jde- li tento proces vzájemného testování dobře, vzniká ve vztahu více bezpečí a partneři začínají -nevědomě- splétat a vytvářet jejich společné nevědomé vztahové přesvědčení, které je spojuje a podle něhož fungují aniž si to uvědomují. Ještě později toto společné vztahové přesvědčení předávají svým dětem. Nevědomé přesvědčení tak organizuje nejprve pár a později celou rodinu. Nevědomé přesvědčení působí jako paradigma, které určuje "pravidla hry"- co se ve vztahu smí a co se nesmí a jaké hrozby nastanou, když budou pravidla (nevědomá) překročena. Takové přesvědčení může pár/ rodinu na počátku spojovat a vytvářet pocity bezpečí, ale po jisté době už nemusí vyhovovat - po změně vnitřních podmínek - např. při odlišném postupu ve zrání partnerů v průběhu života (když jeden prošel úspěšnou psychoterapií, narození dětí může vést k rozdílnému zrání partnerů, nemoc jednoho partnera nebo i po změně vnějších podmínek (např. zchudnutí/zbohatnutí, posun jednoho/obou na sociálním žebříčku atd.). Život přináší jakési křižovatky, které pár/rodinu konfrontují s tím, že nevědomé přesvědčení, které je dříve spojovalo už nevyhovuje (vytváří "problém" páru/rodiny) a je potřeba najít nové. Pomoc s hledáním nového nevědomého vztahového přesvědčení je, podle nás, nejdůležitějším úkolem terapeuta.

Hledáme-li NVP páru, ptáme se sami sebe (vytváříme hypoézu), co mají (měli) partneři/rodina-nevědomě- společného. Co je oba (celou rodinu) spojuje .

Jak najít NVP ?

• V terapii se NVP projevuje specifickým přenosem vztahového systému na terapeuta.Terapeut má tendenci potipřenosově fungovat (myslet, prožívat) podle stejného přesvědčení (NVP) podle něhož funguje pár (rodina).
• "Ve vztazích to chodí tak, že když budeme chtít tuto žádoucí věc..., pak se stane takováto hrozba...",
• Partneři nevědomě sdílejí přesvědčení- "Takto to má ve vztazích být...", "Láska je když...."
• "Abychom měli vztah, tak musíme prožívat...dělat..."
• "Společný problém", který partneři řeší..."

Ad1)

V terapii se NVP projevuje specifickým přenosem (působením) vztahového systému (partnerů/manželů/rodiny) na terapeuta. I. Berenstein hovoří o "uvalení" (imposition), které vychází z propojení (link) "Uvalující" působí na propojené subjekty tak, jakoby na ně vytiskl své razítko, jež je nezávislé na vůli recipienta a mění jejich subjektivitu prostě tím, že patří k propojení.

Podle našich zkušeností má potom terapeut tendenci fungovat (myslet) podle stejného paradigmatu-přesvědčení (NVP) podle něhož funguje pár (rodina).

Př.A:

Přišel mi do terapie pár velmi hezkých, bohatých lidí. Měli vážné konflikty při kterých se i fyzicky napadali, hrozili suicidiem, byli si často nevěrní tak, aby se to ten druhý dozvěděl - "naoplátku", soutěžili spolu, kdo je populárnější a kdo víc vydělá. Týrali se, ale nemohli se rozejít.

Před jejich hodinou jsem intenzivně studoval jejich spis a v terapii jsem soutěživě hledal nejlepší interpretace. Když jsem si povšiml svého neobvyklého chování, začal jsem přemýšlet, proč funguji právě tímto způsobem. Uvědomil jsem si pocity studu, za svoji "nedokonalost" před tímto "úžasným párem" a teprve potom i to, že to je také jejich společný způsob fungování. Uvědomil jsem si, že oba trpí NVP, které je možné formulovat jako : "Jen jeden z nás může být dokonalý! Ten druhý je nemožně nehodnotný! Musím se snažit být dokonalý/á abych toho druhého zaujal/a, jinak se propadnu do pocitů studu za bezcennost a budu opuštěný/á. Když je ten druhý dokonalý, já jsem bezcenný/á". Nahlas jsem poznamenal: "Zdá se, že jde o to, kdo bude lepší, protože ten si zaslouží lásku" Postupná reflexe tohoto narcistického nevědomého přesvědčení, které vede k neustálému střídání pozice euforický vítěz- zostuzený poražený, postupně pomohlo ke zklidnění ve vztahu.

Ad2)

Jiný způsob jak najít NVP: Můžeme také použít toto paradigma, kde za tečky, je potřeba dosadit konkrétní fantazie páru, nebo rodiny : "Ve vztazích to chodí tak, že když budeme chtít tuto žádoucí věc..., pak se stane takováto hrozba...".

Př.B. Do terapie přišel pár "ekopartnerů". Hned po vstupu se pohoršeně podivili, že používám svíčky z palmového oleje a mám syntetický koberec a laskavě mě poučili, že to není ekologické. Měli veliké problémy s oběma dětmi, které v pubertě začaly užívat drogy a žily velmi provokativní- "rozmařilý" život.

V následující rodinné terapii jsem cítil, jak mě partneři dráždí a výsledkem byla moje protipřenosová tendence zaujímat velmi skromné postoje, nebo naopak vzpurně zdůraznit svojí odlišnost a hedonismus. Ukázalo se, že manžel žil v prvním manželství s velmi kreativní ženou, která zemřela na zneužívání tvrdých drog. Velmi ji ale miloval a dokud se zcela nezničila, žili bohatým, společenským životem plným drog, alkoholu, jídla, skupinového sexu a mnoha různých experimentů.

Po její smrti se zcela změnil. Našel si "skromnou" rigidní ekoženu a žili velmi odříkavým životem s pohrdavým postojem vůči "materiálnímu, poživačnému světu". Své děti vychovávali chladným, " racionálním" - deprivujícím způsobem. Děti např. nesměly mít žádné plyšové hračky, by se nerozmazlily.

Jejich rodinné vztahové přesvědčení jsem pro sebe formuloval takto : "Ve vztazích to chodí tak, že když bude člověk chtít příjemné věci a užívat si..., pak se stane na příjemném závislý, rozmazlí se a nebude schopen to regulovat, protože všichni jsme velmi "hladoví". Když jsme o tom hovořili, zreformulovali jsme to: "Člověk na sebe může být hrdý, když svůj hlad přemůže a dokáže se odříkat věcí po kterých touží a to mu zachrání život." Děti fungovaly podle stejného přesvědčení, jen se mu vzpurně bránily.

Ad3)

Př.C: Lékařem mi byl poslán pár, jehož děti trpěly psychosomatickým onemocněním. Ačkoli šlo o hezké, nadané a dobře vzdělané lidi, "pronásledovalo je neštěstí" na každém kroku. Paní byla nedávno znásilněna, ukradli jim auto, na manželovu firmu byla vyhlášena exekuce, všichni byli často nemocní...Překvapilo mě jak "snadno" se s tím vším ale vyrovnávají. Jakoby byli se vším smíření. Když jednou přicházeli na terapii, nefungovalo dálkové otevírání dveří a já jim musel jít otevřít dveře v domě, kde pracuji. Otevřel jsem a protože celý den sedím, s radostí jsem vyběhl schody do patra. Když jsem se otočil, viděl jsem dole rodinu, která mě poněkud znechuceně pozorovala. Hned když vstoupili do ordinace, komentovali ironicky "nepařičný sportovní temperament". Když jsem na to upozornil, odpověděli unisono s hrdostí v hlase: "Koho pán Bůh miluje, toho s křížkem navštěvuje! "

NVP jsem si pro sebe formuloval takto: "Čím více utrpení a škody zažijeme a bez reptání vydržíme, tím více nás Bůh (frustrující rodič) bude milovat a my si sebe můžeme vážit. Čím více si odříkáme, tím více si zasloužíme lásku.Kdybychom zažívali zdraví, úspěch a štěstí byli bychom bez nároku na lásku (sebeúctu)." V průběhu sesse a následujících hodin jsme toto jejich přesvědčení v různých souvislostech probírali. Po několika hodinách přišli s nápadem, že celý život řeší otázku: "Můžeme být Bohem (sami sebou) milováni, když ve svém životě budeme zažívat štěstí, energii a úspěch ?" Jejich vzájemná schopnost kontejnovat se a kontejnovat své děti i když budou žít radostně, s energií se změnila.

Jiné paradigma se kterým sami později přišli bylo: "Abychom měli vztah, lásku, sebeúctu, tak musíme trpět! " V další terapii se potvrdilo, že se naučili adaptovat se na velmi deprivující a frustrující, tyranské prostředí svých původních rodin tak, že vytěsnili svůj hněv v naději, že pak s nimi bude lépe nakládáno a navíc získají odměnu-pocit, že jsou silné, hodné děti, které to rodičům nekomplikují.

Ad4)

V případě (A) narcistického páru může být společný problém, který řeší "Jak být milovaný a hodnotný, když to může být jen jeden z nás - buď já, nebo ty". Z toho pak plyne řada dalších přesvědčení např. "Když ukážu jak jsem skvělý, ty mě budeš chtít ponížit"atd.

V případě (B) byl společným propojujícím problémem, který partneři řešili byla orální fantazie- "Je možné žít příjemně a nestat se na tom závislým ?".Kleiniánská psychoanalýza by hovořila o fantazii strachu ze závislosti na dobrém prsu.

V případě (C) řešili "Lásku obdržíme když budeme trpět."

Začátek párového vztahu:

Zatímco v terapeutickém vztahu potřebujeme vztah co nejvíce bezpečný, abychom si mohli korigovat objektní reprezentace, v milostných vztazích většinou lidé potřebují objekt dost bezpečný na to, aby bylo možné sdílet, vytvářet v intersubjektivním prostoru nevědomá vztahová přesvědčení, ale dost ohrožující na to, aby to mělo smysl a bylo to pro ně přitažlivé. V příliš bezpečném vztahu, kde je zřejmé, že by jejich testování prošlo velmi snadno a možná ani nebylo partnerem zaznamenáno by (většinou) necítili potřebnou jistotu, že je druhý skutečně vnímá, že jsou pro něj/pro ni důležití. Bylo by to až příliš nudné.

Je- li ale vztah příliš ohrožující, protože je zřejmé, že nebude možné testováním úspěšně projít, člověk do něj (až na vyjímky)vůbec nevstoupí, nebo v něm (většinou) nevydrží. Ani v prvním ani druhém případě tedy nevznikne správná "chemie lásky".

4.Př.:Když se paní Jana vdávala považovala svého manžela Mirka za "zázrak". Mirek byl její šéf, vzdělaný, kultivovaný, bohatý generální ředitel. Potřebovala tehdy testovat, jestli může být pro druhé hodnotná, když bude přirozená a autonomní. Jestli ji někdo takovou vůbec může milovat a on ji obdivoval za její temperament a spontánnost. Jana si se svojí matkou nerozuměla a otec jí neustále kritizoval, že něco neplní. Oba rodiče se celé dětství prudce, afektivně hádali a otec nakonec odešel. Prožila bouřlivou a vzpurnou pubertu s drogami a drobnou kriminalitou. Když Jana potkala Mirka byla nadšená, že našla tak klidného a stabilního muže. Chtěla aby ji M "vychovával" jak se "správně chovat", protože z dětství si odnesla, že je špatná.

Mirek byl rozumný, dobře vychovaný, klidný, ale depresivní muž a snažil se dělat "všechno správně"-tak, aby Jana byla spokojená. Mirek pocházel z rodiny, kde bylo důležité "správně se chovat". Vždy cítil, že je zcela nepřípustné, nebo až trapné, chovat se nerozumě, nebo emotivně. Pocity,nebo dokonce afekty se doma nikdy nevyjadřovaly. Rodiče se nikdy nehádali. Otec se jednoho dne (v jeho 6. letech) prostě sebral a odešel a jeho dlouhodobě depresivní matka krátce na to suicidovala. Vychovávala ho "hodná" babička. Mirek suicidium matky-nevědomě- pochopil jako svojí vinu a celý život ji odčiňoval..

Teprve po narození dětí, začala být Jana nespokojená.Vyčítala manželovi,že jí nikdy vášnivě neobejme, nikdy nemá romantické,"bláznivé" nápady a nikdy se nerozzlobí. Mirek cítil hlubokou křivdu a zlost. Vždyť on se tolik snažil být rozumný a bez afektů, tak jak to po něm chtěli rodiče i babička a jak se to zpočátku líbilo i Janě . Křivdu a zlost, kterou prožíval, si z počátku terapie neuvědomoval. Místo emocí začal mít sexuální i jiné potíže. Snažil se "naučit" jak to od něj Jana chce a pak jí emoce "přehrát". Oba byli ale zklamáni. Jana jeho "afektivní a romantické" reakce vnímala jako falešné a znechucovalo jí to. Mirek se skutečně kvůli ní snažil a plnil její požadavky, ale nebyl oceněn, což nechápal a velmi se tím trápil i když to nedal najevo.Jeho nevědomé pocity viny a vytěsněný hněv se projevovaly poruchami potence, což vztah komplikovalo.

Jana zpočátku potřebovala bezpečný vztah, ale později začala testovat své NIP ,že ona není dost cenná na to, aby byla milovaná. Už nestačilo, že Mirek je klidný a stabilní. Potřebovala si ověřit jestli jí bude milovat i když ona projeví svoji kritičnost ne jen milou, submisivní "spontánnost".

Jejich sdílené NVP bylo možné formulovat: "Když budeme projevovat afekty, budeme spontání a nebudeme se chovat podle očekávání druhých/ partnera, budeme špatní, kritizováni a zavrženi."Manželé se snažili toto přesvědčení v manželství opravit.

Nevědomá přesvědčení se v rodinách často předávají přes generace a v generacích se různě proplétají, někdy se NIP obou partnerů vzájemně posilují, jindy kompenzují, někdy vzájemně proměňují a ovlivňují a nebo tvoří "díry" na rodinném spojujícím pletivu (např. když partneří udržují tajemství o němž nemohou mluvit) tak, jak to popisuje P.Benghozi (2009,2010) (S.Titl, 2016). Zatímco v některých generacích se mohou projevovat ve formě resilience a chránit, nebo podporovat, v jiné generaci se mohou projevovat maladaptivně jako duševní nemoc, psychosomatické onemocnění, nebo poruchy chování. V jedné generaci jako cosi co vztahy spojuje, jindy jako to, co vztahy ruší a rozděluje. NVP tedy propojuje jednotlivce horizontálně (v partnerských, rodinných, přátelských a jiných vztazích) i vertikálně (s minulými generacemi).Působí jako psychologická DNA, která v sobě obsahuje informace o traumatech jedince i minulých generací.

17.II.2021 Praha

Literatura u autora.