Články


Úvodní přednáška k První Česko- německé konferenci párové psychoanalytické psychoterapie- 31.5.-3.6. 2018

Vážené dámy a pánové, kolegové a drazí přátelé,

Je pro mě velikou ctí, mít možnost přivítat Vás tady v Praze a doufám, že si to opravdu užijete, jak po odborné , tak i po společenské stránce.

V úvodu bych chtěl ukázat vývoj psychoanalytické párové terapie v naší zemi na sérii provokativních otázek, problémů, které před nás staví naše praxe a způsoby jejich řešení v naší zemi. Nepochybuji, že řadu problémů, které jsme řešili my, řeší i kolegové v jiných zemích, někdy podobně, jindy zcela odlišně. Věřím ale, že právě odlišná řešení téhož mohou být vzájemně velmi inspirující.

1. Je psychoanalýza vůbec vhodná k řešení párových problémů ? Není efektivnější poradenství ?

2. Pokud použijeme PSA není naivní doufat, že pomůžeme dvěma lidem ? Nebylo by realističtější každého z nich poslat do individuální psychoanalýzy ? Proč si to my pároví terapeuté tak komplikujeme?

3. Je možné Freudovu psychoanalýzu použít pro párovou terapii ? Není vhodnější použít pro pochopení a ovlivnění párů nějakou neanalytickou terapii ? Může se psychoanalytická psychoterapie inspirovat u neanalytických přístupů ? A může-li, pak čím ?

4. Které psychoanalytické teorie mohou pomoci párovému terapeutovi ?

5. Léčíme jedince v páru, nebo léčíme pár/rodinu jako celek ?

6.Lze zkrátit párovou terapii, aby byla efektivní pro použití v institucích, které nemohou poskytnout neomezenou délku ? Můžeme konkurovat KBT přístupům ?

7. Proč se našli právě tito dva partneři ? Co je k sobě připoutalo ?

8. A co sex ? Je opravdu dobrý vztah zárukou uspokojivého sexuálního soužití ? Nevyhýbají se psychoanalytici terapii sexuálních poruch ? Nepřenechali klienty následníkům Masterse a Johnsonové?

9. Jaký je význam transgeneračního přenesení (transmise)  pro život páru/rodiny ?

10. Jak "vytvořit" dobrého párového/rodinného terapeuta ? Jaké vlastnosti jsou pro něj charakteristické na rozdíl od terapeuta individuálního, nebo skupinového ?


1. Je psychoanalýza vhodná k řešení párových problémů ? Není efektivnější tradiční poradenství, nebo KBT ?

Když jsem šel ještě v době komunistické totality na Univerzitu, dozvěděl jsem se, že psychoanalýza je pansexualistická, buržoazní pavěda a žádní psychoanalytici už u nás nejsou. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po ukončení studia nastoupil ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, potkal jsem tam psychiatra Václava Mikotu, který se mi představil jako psychoanalytik, umožnil mi abych byl přítomen při jeho skupinové terapii, diskutoval se mnou jednotlivé případy a později mi nabídl výcvik v České psychoanalytické společnosti. Jeho velmi lidský přístup k pacientům, jeho způsob naslouchání a jeho intervence oslovovaly nejen jeho pacienty, ale hluboce oslovovaly i mě.

V těch dobách se o psychoanalýze hovořilo velmi málo a tréninky i výuka probíhaly v bytech analytiků.

Po ukončení Psychoanalytického Institutu v ČPS jsem hledal možnost uplatnit psychoanalytické vzdělání a moji přátelé Karel Kopřiva a Vratislav Strnad - oba pracovali jako zkušení manželští poradci a byli také v psychoanalytickém tréninku- mě přizvali, abych s nimi v manželské poradně pracoval. Manželská poradna byla relativní oázou svobody i v době vlády komunistické strany. Manželské poradenství má v naší zemi dlouhou historii. Jak uvádí Novák T. a Šmolka P. (2016) první "Poradna pro manželské rozchody" vznikla už ve třicátých letech 20. století v Praze. Poradenství bylo a je i dnes většinově zaměřené především na instruktáž "správného" chování a staví na několika základních přesvědčeních.

A. Že člověk je "pánem ve svém domě", tj. nevěří, nebo nepracuje s nevědomými fantaziemi a motivacemi, zdůrazňuje vědomé rozhodování. Pomíjí se nevědomá dynamika, ale to nutně vede k neporozumění podstatě jedincova i párového problému.

Neanalytici nevědomí neuznávají, nebo jej chápou jen jako jakési evolučně dané motivační síly, případně jako  kdysi dávno naučené a zapomenuté "podvědomé" reakční vzorce. Takový přístup vychází z nepochopení obranného charakteru nevědomí na který upozornil S.Freud. Nevědomé obsahy musí být obrannými mechanismy drženy v šachu, abychom neprožívali neúnosné ohrožení.

B. staví na víře v autoritu poradce- experta na vztahy, který vychází z domnělých vědeckých zjištění a vědeckých teorií a který měl být schopen diagnostikovat problém analogicky jako psychiatr - měl by poznat, kdo co dělá nesprávně ve vztahu a poskytnout klientům rady- jak "správně" komunikovat, jak se konstruktivně hádat, jak mít uspokojivější sex, jak správně vychovávat děti, apod. a s pomocí objasnění, přesvědčování a případně pomocí různých manipulativních zásahů, opět navodit "optimální stav"- podle představ poradce. Klienti se měli podrobit a vykonat vše co poradce -expert- určil. Pokud klienti projevili odpor, byli kritizováni, že brání, aby jim bylo pomoženo a pokud se nepodrobili, byli odmítnuti, protože jim není pomoci. Není divu, že většina poradenských zásahů skončila během 3-5 konzultací. Taková víra ve vědoucího experta je opakováním dětského hledání moudrého, vědoucího rodiče a zabraňuje převzetí vlastní zodpovědnosti za život. Některým odborníkům, ale vyhovuje, když se mohou cítit jako ti, kteří "vědí"- jako experti.

S kolegy jsme věděli, že nechceme pracovat poradensky- expertně a manipulativně, naopak -vycházeli jsme ze zkušenosti, že když lidé své vnitřní pocity a fantazie vnímají, propracují své úzkosti, porozumí své životní situaci a najdou pro ní i uspokojivé řešení. Kdo neví co chce a jaké má fantazie, nemůže svou situaci nikdy vyřešit.

2.Pokud používáme psychoanalytickou teorii, není naivní doufat, že pomůžeme dvěma lidem ? Nebylo by realističtější každého z nich poslat do individuální psychoanalýzy ? Proč si to my pároví terapeuté tak komplikujeme?

V minulosti, ale i dnes mnoho poradců, různě teoreticky zaměřených terapeutů i psychoanalytiků, mělo tendenci hledat "viníka" párového rozvratu. Někdy byli jako vinící shledáni oba. Mohla to být žargonem poradenství "hysterická žena", "žárlivecký" manžel, "slušný, slabý, seriozní" muž; někteří hovořili o "nezralých partnerech", "análně kontrolujícím manželovi", "infantilně závislé manželce" atd. Všechny tyto a podobné expertně a diagnosticky se tvářící značky nejsou víc než protipřenosově motivované moralismy. Terapeutům, kteří ale takovým značkám věří a chápou je jako  pravdivé popisy reality, dávají (falešný) pocit, že vědí co mají dělat. Takovéto značkování jde ve směru, který sleduje medicínské myšlení- najdeme-li diagnozu, pak budeme znát i terapii. Pro pomoc partnerům, nebo rodinám je ale zcela nevhodné. Takové expertní- moralistické pojetí totiž staví terapeuta (ale i druhého partnera, který dostal benignější diagnozu) do bojové pozice proti "patologickému" partnerovi.

Bohužel také psychoanalytici podléhali a mnohdy podléhají expertnímu chápání vztahových problémů. Partneři pak bývají posíláni do individuálních terapií, nebo jsou různě střídány individuální a spojené terapie ve kterých je ale terapeut nevyhnutelně vtažen do protipřenosového agování.

Navíc vůbec neplatí, že pošleme-li třeba oba partnery do individuální psychoanalýzy a oni ji úspěšně absolvují, že spolu budou šťastnější. Zralost umožňuje sice více empatie, vyšší frustrační toleranci, lepší schopnost komunikace, atd. ale vůbec neznamená, že se partneři budou sexuálně přitahovat, že si budou mít co říci, že budou sdílet podobné hodnoty a budou spolu chtít žít.

Zdá se mi vhodnější chápat partnerský/rodinný "problém" jako důsledek kolusivního propojení, které podle nevědomých zákonitostí vytvářejí oba (všichni-pokud jde o rodinu). Problém není v jednom (nebo obou)"patologickém" jedinci, ale v nevědomé zákonitosti, která "je mezi partnery" (má intersubjektivní charakter) a aniž by si to uvědomovali, jejich vztah určuje.

3. Je možné Freudovu psychoanalýzu použít pro párovou terapii ? Není vhodnější použít pro pochopení a ovlivnění párů nějakou neanalytickou terapii ? Může se psychoanalýza inspirovat u neanalytických přístupů ?

Na novém pracovišti jsme všichni tři kolegové byli ve shodě, že Freudova- "pudová"- teorie není optimální pro párovou a rodinnou terapii. Byla vytvořena v kontextu individuální terapie pro porozumění intrapsychickému fungování individuální mysli, ale byla obtížně aplikovatelná do jiného- interpersonálního - rámce. Přátelé na tuto nespokojenost reagovali tak, že byli stále více zaujati systémovou rodinnou terapií (ostatně, to se ve světě přihodilo mnohokrát, že se nadaní psychoanalytici rozhodli svoji nespokojenost s převládající dobovou teorií vyřešit tak, že založili svoje vlastní systémy- např. Virginie Satirová). Vratislav Strnad začal rozvíjet Hamburský model systemické terapie, podle Kurta Ludewika. Oni rozvíjeli systemický přístup a já jsem se začal orientovat na objektně vztahové teorie, které poskytovaly užiečnější teoretické přístupy a lépe, než Freudiánská teorie, vysvětlující vztahovou dynamiku.

4. Které jiné psychoanalytické teorie mohou pomoci párovému terapeutovi ?

Vždy jsem považoval za užitečné dívat se na problémy klientů z pohledu různých psychoanalytických teorií, jsem přesvědčený, že každá z nich může pomoci porozumět případu z jiného výhodného hlediska. Společně s dalším kolegou a přítelem, klinickým psychologem Jaromírem Teichmanem, nás v 80. letech zaujala teorie manželů Rubina a Gertrudy Blanckových a zvláště jejich kniha zaměřená na manželské a párové problémy : Blanckovi stavěli na teorii intrapsychické teorie separace- individuace Margarety Mahlerové a kol., , která se zdála být zvláště výhodná pro pochopení klientů v manželské poradně. Mnozí klienti manželských poraden měli vážné problémy v intrapsychické separaci a individuaci a odehrávali (agovali- acting out) tyto problémy ve svých dospělých vztazích. Zvláště koncepce vývojových linií, jak je popsali manželé Rubin a Gertruda Blanckovi, podpora vývojového procesu a pojetí manželství jako vývojové fáze ve vztahování se k objektu byla inspirující. Blanckovi také navrhli řadu užitečných ego-podporujících technik pro prestrukturální pacienty, které byly použitelné i v párových terapiích. Napsali také poměrně málo známou knihu: Marriage and Personal Development. (1986), kde ukazují aplikaci své teorie.

U jiného typu klientů, nafoukaně pohrdlivých, stažených, urážlivých, vztekle a mnohdy domácím násilím reagujících jsme si všimli významu narcistických zranění v párových vztazích. Tam, kde došlo k pocitům zrady, urážky, ponížení, pohrdání jednoho partnera druhým - což bývá zvláště v případech nevěry, dočasného rozchodu, nebo fyzického napadení, potřebovali jsme prostředky k porozumění a léčení zraněného narcismu a v tom nám velmi pomáhal model Heinze Kohuta a jeho pokračovatelů, zaujaly nás také úvahy Gedo, Goldberga a jejich hierarchický systém duševního fungování (1973), který se pokouší integrovat různé psychoanalytické "modely mysli".

Britská teorie objektních vztahů nás obohatila především koncepty, které lze dobře použít pro porozumění párům a rodinám- Bowlbyho teorií attachementu, koncepty Donalda Winnicotta- konceptem přechodných objektů, holdingu, přežití maximální agrese objektu apod. Uvědomili jsme si, že i v párovém životě potřebují partneři vystavit druhého své "maximální agresi" aby nemuseli "splývat" (merging) a mohli získat pocit hranic a bezpečí ve vztahu. Kleinové pojetí projektivní identifikace umožnilo pochopit nevědomou komunikaci v páru a rodině a Dicksův model koluze ho tvořivě aplikoval na párové vztahy. A obohatily nás také samozřejmě také práce Wilfreda Biona a také Fonagyho teorie "mentalizace". Jak vidíte, z počátku jsme používali především psychoanalytických teorií a konstruktů odvozených z individuální psychoanalýzy a ty jsme se pokoušeli - jako i jiní ve světě- aplikovat na párové a rodinné vztahy.

Cítili jsme, že potřebujeme teorie které nám pomohou s několika rovinami v nichž se partnerské problémy projevují. Ta první rovina je attachementová, druhá se týká intrapsychické separace-individuace a dosažení relativní objektní stálosti, aby partneři byli schopni vydržet frustraci, třetí rovinou je narcistická stabilita a čtvrtou řešení oidipských problémů. Zvláštní rovinou je pomoc s mentalizací u klientů, kteří nedokáží identifikovat svoje pocity. Právě proto nám ale vyvstala další důležitá otázka.

5. Léčíme jedince v páru, nebo léčíme pár/rodinu jako celek ?

Na pracovišti jsme se vzájemně inspirovali. Vášnivě jsme tehdy diskutovali, studovali videozáznamy a zahraniční literaturu. Od kolegů jsem se tak dozvěděl o teoriích, které v psychoanalytickém institutu nikdo nepřednášel- teorii systémů Ludvika von Bertalanfyho(1968), Humberta Maturaniho, sociologa Niklase Luhmana, Bowena a Minuchina, Watzlawika, Batesona, teorie Milánské školy rodinné terapie atd. Dočasné, velmi přátelské soužití systemické teorie a psychoanalýzy, prospělo nám všem. Domnívám se, že systémoví a komunikační teoretici správně poznali a popsali důležitost různých interakčních a komunikačních charakteristik (např. význam členství, hranic, diferenciací a fůzí, tajných a nevědomých dohod a spojenectví v systému rodiny, utváření transakčních vzorců v rodinách, apod.), a především že pár i rodina fungují jako celek- systém s cirkulární kauzalitou, kde příčiny a následky jsou vzájemně provázány. Nelze ovlivnit jednoho člena, aniž bychom vzali v úvahu jaké změny to vyvolá u ostatních- v páru/rodině.

Ale systémoví teoretici jakoby věřili, že klienti si chtějí udržet patologickou homeostázu. Nevysloveně sice uznávali význam "nevědomí", ale chápali ho jako brzdící a patologii způsobující činitel, kterému je potřeba se nějakými manipulacemi vyhnout (např. domácími úkoly, paradoxní komunikací, kontrolou dialogu, neverbální manipulací atd.). Nevěřili v hodnotu uvědomění nevědomého, význam sebereflexe a přímou komunikaci.

Pozdější systemičtí teoretici sice správně položili důraz na subjektivitu klientů a na komunikaci, ale vytratil se jim model osobnosti a s tím i pochopení nevědomí, model ohrožení a úzkosti a především obranný model, který teprve dává komunikaci v párovém vztahu smysl, protože umožňuje pochopit jeho dynamiku.

Nám psychoanalytikům začalo být zřejmé, že máme tendenci léčit jednotlivce v párovém uspořádání, protože vycházíme z individuálně- analytických teorií, ale že pár funguje jako celek se svými specifickými zákonitostmi. Že sice reflektujeme nevědomí individuální, ale pomíjíme nevědomí vztahové a sociální, že si všímáme obranných mechanismů každého z partnerů, ale přehlížíme obranné mechanismy páru jako celku. Zatímco v individuální terapii se zabýváme projekcí vnitřních objektů, v párové a rodinné terapii nám jde především o propojení (link). K tomu ovšem potřebujeme i jiné teoretické vybavení.

Odpovědí pro nás byla teorie link-u/vinculo/"propojení". Teorie "linku"- "propojení", v podání I.Berensteina nám nabídla jiný pohled na párovou terapii. Pomohla odpovědět na otázky týkající se toho, koho vlastně léčíme ? Jedince v páru ? Nebo link-"propojení", které vzniká mezi partnery ? Kde vzniká "problém" - v jedinci ? v páru ? v rodině ? Léčíme vnitřní objekty projikované na partnera, nebo se zabýváme specifickým linkem ? Mohli jsme si všímat "uvalení", které nevědomě vkládá pár na terapeuta a modifikuje ho podle svého vlastního fungování (terapeut protipřenosově "onemocní" tím, čím trpí léčený pár, nebo rodina). Uvědomili jsme si jaký je rozdíl mezi terapií jedinců v páru (nebo v rodině) a párovou terapií, tj. terapií "linku- propojení". I terapeut je součástí toho, co I. Berenstein nazývá "propojení" (link/ vinculo) Dnes to chápeme tak, že úkolem terapeuta v párové terapii je provádět terapii linku-propojení, ne- především- terapii jedince. Jedinci se začnou měnit v důsledku změny v propojení/ linku.

Někteří terapeuti při výrazné regresi jednoho partnera rozdělují pár do dvou individuálních terapií. Rozdělování páru a pozdější spojování je podle nás pozůstatek individuálně analytického ( nebo autoritativně-  poradenského) pojetí párové terapie. Navíc- podle nás je takové rozdělení vždy terapeutovým odehráním protipřenosu, protože je to terapeut kdo označuje "regresi" za ohrožující. Neexistuje nic takového jako objektivní terapeut - je to on kdo nemůže vydržet svůj protipřenos a potřebuje zaměnit párovou terapii za individuální. Pár ale potřebuje pomoci s tím propojením ve kterém žije a potřebuje, aby terapeut ukázal, že je možné zůstat, přežít útoky a zachovat si kapacitu k sebereflexi a tím měnit propojení (link). Pokud nemůže vydržet terapeut, jak by mohli vydržet klienti ?

Párové terapie byly uspokojivější a o naši práci se začalo zajímat více kolegů.

Spolu s kolegou J. Teichmanem, jsme (1993) založili Institut psychoanalytické párové a rodinné terapie, jako platformu tvořivých diskuzí, výměny informací a později též tréninku nových zájemců o párovou a ještě později i rodinnou terapii. Založení Institutu pomohlo rozšiřování okruhu zájemců o párovou terapii.

Především musím jmenovat mojí milou kamarádku a kolegyni Lucii Luckou, se kterou jsme diskutovali své kazuistiky a také teorii. Nakonec mě Lucie získala pro vstup do České společnosti pro psychoanalytickou terapii, kterou založila skupina nadšených psychoanalytiků a psychoanalyticky orientovaných psychoterapeutů. Společně s Lucií jsme zde založili tzv. čtvrtou sekci- pro párovou a rodinnou terapii. Lucie také založila tradici pořádání Seminářů psychoanalytického myšlení, kde společně diskutujeme zajímavé kazuistické případy. Velice nás v této době inspirovaly práce manželů Scharfových ( Scharff D.E., Scharff J.S. 2004), Pierra Benghoziho, který rozvinul koncepční teoreticko-klinický model " zapletení, rozpletení a znovuzapletení genealogických vazeb" (Benghozi P., 1994) a koncepce různých autorů rozšiřující Bionovo pojetí kontejneru. Wilfred Bion možná ani netušil jak inspirativní koncept do psychoanalýzy vnesl a jak bude užitečný pro terapii párů i rodin. Za velmi užitečné považujeme též rozšíření koncepce kontejnování, tak jak to udělali např. v Tavistock Institute of Marital Studies, Pierre Benghozi, Anna Maria Nicolo, Daniela Lucareli, Judith Pickering a mnoho dalších, kteří pracují s pojmy "vypůjčený kontejner" "párový/rodinný kontejner", "rigidně vychýlený kontejner" apod.

6.Lze zkrátit párovou terapii aby byla efektivní pro použití v institucích, které nemohou poskytnout neomezenou délku ? Můžeme konkurovat technikám KBT?

Kdysi v manželské poradně jsme bývali často kritizováni, protože poradenští kolegové pracovali s případem ve 3- 5 konzultacích, kdežto nám většinou nestačilo ani 50 konzultací. Začali jsme tedy hledat, jak bychom mohli párové terapie zkrátit. Oslovilo nás tehdy několik modelů krátké individuální terapie, např. model fokální terapie Dietera Becka (Dieter Beck, Die Kurzpsychotherapie.Eine Einfuhrung,), ale především výzkumná studie Weisse a Sampsona a kol. z 1956-86 z Kalifornského střediska Mount Zion. Kalifornští autoři se věnovali výzkumu krátké individuální terapie. Zjistili, že lidé jsou schopni nevědomě myslet, rozhodovat se, anticipovat důsledky a plánovat. Lidé nevědomě porovnávají současnou situaci se specificky traumatizujícími okolnostmi minulosti. Nevědomě si přejí své vyléčení (na rozdíl od Freudiánské hypotézy, která předpokládala, že pacienti chtějí nevědomě svému vyléčení zabránit) a proto testují- zkoušejí, jestli je současná situace dost bezpečná aby mohli prožít, vyjádřit, nebo i agovat určité traumatické zkušenosti a obavy. Vyjádřili také předpoklad, že problémy jsou způsobovány tzv. patogénními přesvědčeními. To jsou nevědomé víry (beliefs), která se podílejí na udržování psychické poruchy. Varují člověka a brání mu aby nehledal nějaké žádoucí cíle, protože by sobě nebo druhým mohl ublížit, ztratil by lásku, zažil pocity studu, nebo viny. Např. "Když se budeš chovat asertivně, tak ublížíš svým blízkým". Pacienti/klienti doufají, že si tyto maladaptivní víry v terapii opraví. Hypotézy autorů o testování terapeuta, vytváření bezpečí v terapii a plánování konce terapie jsem využili pro vytvoření techniky krátké párové a rodinné terapie.Velice na nás také zapůsobila práce Kalifornského psychoterapeuta Daniela Wille : Párová terapie-Netradiční přístup(1981), řada jeho článků a návštěva v Praze.

A. Pohlížíme-li na klienty tak, že ze svého problému získávají příliš mnoho uspokojení a nechtějí se změnit, pak nás tento názor staví do bojové pozice proti nim, protože naše práce- podle této víry- je připraví o důležitá pudová, nebo narcistická uspokojení. Pokud si ale budeme všímat jejich deprivace a frustrace, automaticky nás to staví do role toho, kdo je na jejich straně.

B. Pocity verbálně vyjádřené přímočarým způsobem (chápeme to Bionovsky -kontejnováním zpracovaným způsobem) mají objasňující a užitečný efekt. Vytěsněné, potlačené, nebo nekontejnované afekty nejsou srozumitelné a bývají vyjadřovány v regresivní formě- přehnaně, nebo příliš tlumeně- psychosomaticky, v sadistických fantaziích, nebo jako chronická podrážděnost. Úkolem terapeuta je pomoci proměnit beta elementy na alfa elementy, tedy kontejnovat a vyjádřit pocity každého z partnerů.

C. Neodkazovat "problémy" klientů příliš brzy k minulosti, ale nejprve je zpracovat a pochopit "tady a teď"- poukázat nejprve na to "co, kdo, komu dělá". Pak se sami klienti začnou ptát: "Proč jednáme tak, že nás to poškozuje ?"

D. Ať dělá kdokoli z klientů cokoli, má k tomu své "dobré důvody" a terapeut by mu měl pomoci tyto - nevědomé- důvody pochopit (a umožnit to pochopit i partnerovi).

Tyto hypotézy a zaměření na hledání vhodné hypotézy párového konfliktu nám umožnily sledovat "fokus"- základní problém páru a to nám pomohlo výrazně zkrátit a zefektivnit terapii, měly ale také význam pro chápání klienta. Zatímco Freudiánská teorie ho chápala jako toho, kdo si chce ubránit svoji nemoc/ problém, my jsme ho začali chápat jako toho, kdo má nevědomý "plán" svého vyléčení/řešení svého trápení. V párové terapii jsme také vynechali různá diagnostická, "patologizující" označení a důraz položili na "pochopení" nevědomých motivů. Ukázalo se, že technika krátké párové terapie (pokud jde o délku terapie i její výsledky) může někdy délkou konkurovat různým KBT terapiím, především ale mění "základní problém páru" tak, aby se na svůj vztah mohli dívat z pozice třetího a sami dokázali lépe řešit své párové problémy, které , jak víme, prostě k párovému vztahu patří.

Začalo nás zajímat co páry spojuje.

7. Co vytváří "chemii lásky" ? Proč spolu navázali vztah právě tihle dva jedinci ? Co je k sobě připoutalo a proč spolu zůstávají i když spolu zažívají těžké konflikty a trápí se ?

Porozumění motivům, které pár spojily a vytvořily z nich pár, nám pomáhalo pochopit proč se teď hádají. Co přestalo fungovat. V čem spočívá "chemie lásky" a nevědomý původ zklamání a frustrace v tomto páru. Porozumění tomu, co pár spojilo, nám pomáhá pochopit současné rozčarování páru, zklamání a deprivace, které prožívají. V úvahách jsme navázali na teorii Jurga Wiliho a teorii Weisse a Sampsona.

V r. 2014 jsem vydal knihu Psychoanalytická párová terapie a řadu článků v časopisu Revue psychoanalytická psychoterapie, ve kterých jsem publikoval svoji teorii nevědomých vztahových přesvědčení. Většina teorií si pokládá otázku, co pár rozděluje, mě ale začalo zajímat jaké nevědomé fantazie a naděje pár spojují. Pár, ale i rodina, či skupina je propojena (link) společným nevědomým vztahovým přesvědčením (Např.: "Ve vztazích to chodí tak, že když budeme chtít tuto žádoucí věc..., pak se stane takováto hrozba..."). Toto nevědomé přesvědčení, které měli oba partneři komplementární je oba připoutalo a stalo se nevědomou spojnicí jejich vztahu (i pozdější rodiny). (Např. přesvědčení, že "budeme- li se chovat autonomě a svobodně, pak těm, které máme rádi, ublížíme" nebo "budeme hodní úcty a lásky, jen když se budeme odříkat dobrého a trpět"...). Jak popisuje Jurg Willi, jeden z partnerů odehrává toto přesvědčení v aktivni formě a druhý v pasivní formě. Tuto pozici si mohou za jistých podmínek snadno vyměnit, aniž by změnili základní nevědomé vztahové přesvědčení. Taková nevědomá přesvědčení propojují a formují i celé rodiny. Přesvědčení pár spojuje, ale také omezuje a proto po čase začne jeden z partnerů testovat, zda je možné ho změnit, což může vyvolat konflikt, nebo i rozpad vztahu.

V milostných vztazích většinou lidé potřebují objekt dost bezpečný na to, aby bylo možné sdílet, vytvářet vztahová přesvědčení a testovat je, ale také dost ohrožující na to, aby to mělo smysl a bylo to pro ně přitažlivé.

8.Jaký je význam transgeneračního přenesení (transmise)  pro život páru/rodiny ?

Hlavně v rodinných terapiích, ale i párových terapiích naši pozornost zaujala problematika transgeneračního přenesení a truchlení v terapii. Tímto tématem se zabýval již Freud v eseji Totem a tabu (1913) a Mojžíš a monoteismus (1939). A především v práci Truchlení a melancholie (1915). V pozdější době práce Nicolase Abrahama a Marie Torokové (1978, 1994). Ale také práce současných psychoanalytiků, kteří se zabývají přenášením traumatu mezi generacemi, sociálním nevědomím a transgeneračním ovlivněním. Mohu zde jmenovat jen některé: práce Haydée Faimbergové, která hovoří o střetu generací , P. Benghoziho, V.D.Volkana, E.Hoppera a další. Tradičně se hovoří po přenášení traumatických zkušeností, ale přes generace se nepřenášejí jen traumata minulých generací, je to spíše nevědomá vztahová zkušenost, která se internalizuje jako jakési paradigma, které se v různých generacích a u různých jedinců realizuje různým způsobem- u některých jedinců, nebo v některých generacích může napomáhat adaptaci, podporuje jistou rezilienci, nebo jindy, narušuje adaptaci a dokonce může způsobovat patologii (Titl,S. 2015). Součástí jsou kdysi úspěšné ( pro současnou generaci nevědomé) strategie jak zvládat životní obtíže. Tato "přesvědčení" další generace nevědomě převzaly, někdy protiobsadily, někdy proti nim bojují, jindy je realizují- odehrávají. V jiných životních podmínkách, než které byly u minulých generací, však tato "přesvědčení" vůbec nemusí být úspěšná a adaptivní.

9. A co sex ?

Postupem času se na nás začalo obracet stále více párů, které měli problémy v sexuálním soužití a případně také s otěhotněním. Začali jsme uvažovat jak pomoci partnerům se sexuálním fungováním ? Zajímáme se o to dostatečně ? Nejsme my psychoanalytici sexuálně inhibovaní ?

Práce s páry mě a mé kolegy (především Jiřinu Melzer a Lucii Luckou) přivedla k uvědomění, že psychoanalytičtí pároví terapeuté často pomíjejí sexualitu páru jako by se báli, že budou příliš intruzivní a raději posílají své klienty k sexuologům, kteří ale zase často pomíjejí nevědomí párového vztahu, a vedou klienty k behaviorálním změnám jejichž dosah na vztah nedovedou dohlédnout. Podporují neosobní, někdy defenzivně užitou sexualitu, protože vychází z teorie, která nepracuje s obranným nevědomím. Sexualita může spojovat, ale může být užívána i defenzivně (Glasser,1979), jako aktivita která brání růstu, zrání a spojení (v Bionovském smyslu) a někdy je aktivitou jejímž nevědomým cílem je manipulovat a ovládat, nebo i ublížit, poškodit, nebo dokonce i zničit objekt.

Uvažovali jsme, proč si někdy páry pochvalují zlepšení vztahu i když spolu nežijí sexuálně, proč v některém vztahu funguje sex i když se lidé nenávidí (nebo dokonce jen za těchto podmínek). Některé páry hlásí, že jsou v sexu spokojení, ale když se více ptáme, můžeme zjistit, že mají odcizený, nevztahový sex tak, že každý z nich sleduje jiné porno, nebo že při sexu myslí na někoho jiného, nebo si "pomáhají" fantaziemi, které ten druhý nesmí znát, protože by je skutečně, či domněle neakceptoval, nebo dokonce, že při "uspokojivém" sexu chatují mobilním telefonem s někým jiným . Jaké podmínky vedou k tomu, aby pár úspěšně sexuálně fungoval a aby sexualita podporovala vztah a zrání?

V individuálních terapiích se zabýváme (obranami), které inhibují, nebo modifikují sexuální fungování pacienta/klienta. V párové terapii nám jde více o sladění páru, o sexuální fantazie, které pár vědomě a především nevědomě sdílí a které oba vedou k orgasmu. Naše zkušenost je taková, že dobrý vztah ještě nezaručuje uspokojivé sexuální fungování. Platí to ale i naopak- dobré sexuální fungování vůbec nemusí znamenat, že vztah bude citově uspokojující. Z tohoto důvodu jsem rozpracoval (v konzultacích s Jiřinou Melzer a dalšími kolegy) koncept nevědomé komplementární sexuální fantazie. Podle té je sexuální vztah uspokojivý, pokud oba partneři sdílejí dobře se doplňující nevědomé sexuální fantazie. Mohou to být různé doplňující se variace oidipských fantazií - o svůdci a svedení, nebo vítězství nad mocným rodičovským objektem a překonání tabu, sourozenecké fantazie, fantazie vzdoru proti, nebo podřízení mocnému rodiči, odehrávání splitu na ženu matku a ženu prostitutku, muže jako laskavého otce a muže donchuána apod., ale i rannější fantazie o exhibici a obdivu, z análního období - o ovládání a kontrole, o špíně a čistotnosti, nebo o péči a krmení dobrým, nebo naopak zlým objektem a mnoho dalších. Jsou- li nevědomé fantazie nekomplementární, sex nefunguje v páru uspokojivě. Pak je potřeba pomoci s jejich uvědoměním a v partnerském rozhovoru je sladit. Mnohdy je to důvod proč pár nemůže počít dítě i když je z lékařského hlediska v pořádku.

V současné době má náš Institut stále více zájemců o trénink v párové a rodinné terapii. V Institutu se vytvořil tým aktivních, mladších, nadaných kolegů, kteří mají zkušenost s psychoanalytickou psychoterapií a aktivně se podílejí na práci Institutu. Do této doby získávali kolegové zážitkový trénink ve skupinové terapii, nebo individuální psychoanalytické terapii a psychoanalýze. Tento druh zážitkového tréninku ale není optimální pro párovou a rodinnou terapii kde se zabýváme "linkem/propojením".

10. Začali jsme si pokládat otázku : Jak "vytvořit" dobrého párového/rodinného terapeuta ? Jaké vlastnosti jsou pro něj charakteristické, na rozdíl od terapeuta individuálního, nebo skupinového ?

V současné době hledáme s Lucií Luckou, Pavlou Sokalskou a Davidem Holubem nové způsoby zážitkového tréninku, který by rozvíjel specifické schopnosti důležité pro párového terapeuta, které ho odlišují od individuálních a skupinových terapeutů- za ty nejdůležitější považujeme:

A. schopnost užívat selektivní identifikace- tj. vžívat se do jednoho a druhého partnera a umět toto pochopení jednoduše a přirozeně za každého z nich jasně a srozumitelně vyjádřit. Zjistili jsme, že takové "přepínání" pozornosti bývá pro individuální a skupinové terapeuty velmi obtížné.

B.umět kontejnovat jednoho i druhého i celý vztah,

C.všímat si propojení/ nevědomého vztahového přesvědčení páru.

D.umět se rychle orientovat v interakci a umět nacházet různé úhly pohledu na vztah (různé terapeutické hypotézy).

S tréninkem párových a rodinných terapeutů souvisí také hledání vhodného způsobu tréninkového supervidování párových a rodinných terapeutů, protože ten se nutně musí lišit od tréninku individuálních, nebo skupinových terapeutů. Toto téma zatím leží před námi.

Doufám, že společné diskuze v průběhu této konference pomohou rozšířit nejen naše znalosti, ale poskytnou i dostatek nových podnětů k úvahám, jež nám umožní empatičtěji a účinněji porozumět párové dynamice, pomáhat párům a rodinám s jejich trápeními a samozřejmě také umožní navázání přátelských kontaktů.

Literatura: u autora

s.titl@seznam.cz



NEVĚDOMÁ VZTAHOVÁ PŘESVĚDČENÍ V PÁROVÉ A RODINNÉ TERAPII

Slavoj Titl, Lucie Lucká

Psáno pro sympozium IFP-State-of-the-Art-Symposium 30.4. - 2.5.21

Vážení kolegové a kolegyně,

rád bych s Vámi zde sdílel myšlenky, kterou uplatňujeme v Institutu psychoanalytické párové a rodinné terapie (IPPART). Myslím tím především koncept nevědomého vztahového přesvědčení. To se významně osvědčuje v naší práci s páry a rodinami, pomáhá mě i kolegům porozumět, proč se určití lidé přitahují; proč spolu jiní dva lidé nikdy nezačnou žít i když spolu mohou prožít skvělý sex; proč spolu po jisté době chození začnou mít lidé spory a nakonec se třeba rozejdou, a nebo naopak, proč spolu zůstávají některé páry i přesto, že se spolu trápí, hádají, napadají a ničí si svůj život. Co to tedy je, ona záhadná "chemie lásky" ? Podobné otázky nám pokládají i naši klienti.

Chvíli mi ale vydržte naslouchat, i když budu hovořit nejprve trochu zeširoka.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

V Institutu psychoanalytické párové a rodinné terapie považujeme za důležité učit se z různých psychoanalytických teorií. Jsme přesvědčeni, že každá psychoanalytická teorie poskytuje jinou výhodu při chápání problémů párů a rodin. Pomáhají podívat se na problem páru, nebo rodiny z odlišných hledisek.

Freudova teorie pomáhala pochopit intrapsychické fungování individuální mysli, bylo ale obtížné použít ji pro porozumění problémů ve vzazích. Vývojová teorie M. Mahlerové (a dalších např. Reného Spitze) upozornila na důležitost vztahů pro vývoj identity v separačně individuačním procesu, důležitost tzv. objektní stálosti, jako předpokladu úspěšného prožití oidipské faze. Egopsychologie zdůraznila ranné vývojové fáze ega a preoidipský vývoj a take poskytla pochopení pro preoidipské tzv. funkcionální vztahy, se kterými se můžeme v párové a rodinné terapii často setkat.

H. Kohut a pozdější Self analytici nás naučili jak katastrofické důsledky může mít mikrotraumatizace ve formě nedostatku empatie. Základní formy narcistického přenosu- přenos idealizující, zrcadlící a dvojčecí můžeme často vídat v terapii párů a rodin.

Jako neobyčejně plodné se pro psychoanalýzu párů a rodin ukázaly různé teorie objektních vztahů, které přinesl rozvoj psychoanalýzy ve velké Británii. Bowlbyho teorie attachementu a hlavně její rozpracování následovníky, umožnilo nové pochopení důležitosti ranných attachementových vzorců na budování dospělých vztahů. Kleinové přístup k ranné patologii, štěpení, pochopení infantilních fantazií, závisti atd. nebyl důležitý jen pro individuální psychoanalýzu, ale poskytuje porozumění I mnoha jevům, které vidíme v párových a rodinných vztazích. Pro nás párové terapeuty bylo ale asi nejdůležitější rozpoznání projektivní identifikace, která jako velmi ranný způsob komunikace a ovlivňování vztahů uplatňuje při vyběru partnera, eliminaci neúnosných afektů tím, jež jsou vloženy do partnera a tam kontrolovány, nebo ničeny. Winnicott nás upozornil na důležitost holdingu v terapii, význam přechodových (transitional) objektů a objektních vztahů a podmínek vzniku falešného Self. W.Bion otevřel nový pohled na dění v terapii svým pojmem kontejneru, alfa a beta funkcí a dalšími myšlenkami týkajícími se vztahu pacient-analytik. Ukázalo se, že jeho myšlenky lze velmi dobře aplikovat i na párovou a rodinnou terapii. Začali jsme hovořit o párovém kontejneru, rodinném kontejneru, o kontejneru pro transgenerační material atd. Množství užitečných myšlenek ani nelze zmínit. Intersubjektivisté nás upozornili na nevědomou zkušenost INTER . Na to, co vzniká mezi námi lidmi, ať už jsme pacient a terapeut, nebo partneři, přátelé, rodiče a děti, kolegové v práci, atd. My v IPPART se domníváme, že intersubjektvní realita by měla být hlavním cílem párové, či rodinné terapie. To znamená, pomoci páru či rodině pochopit nevědomí, které je spoluvytvářené oběma partnery. Nevědomí které je spojuje a nebo take rozděluje. Lze to pochopit jako link (vinculo), ale i jinými způsoby.

V párové a rodinné terapii je terapeut konfrontován s velikým množstvím externalizovaných a agovaných konfliktů a přitom je musí řešit v relativně velmi omezeném čase (ve srovnání s individuální psychoanalýzou). Párový, nebo rodinný terapeut je neustále vtahovaný do koalic a procesem projektivních identifikací je neustále vtahovaný do nevědomé komunikace a agování a vystaven tlaku manipulací. Navíc, na konzultaci jsou nejméně dva lidé a terapeut (někdy i terapeutický pár) a každý z nich by měl mít možnost říci to své. Každý z nich by měl mít možnost získat empatickou reakci terapeuta a kontejnování. Ale je také důležité, aby terapeut poskytl kontejnování specifickému propojení (linku) vztahu. Mohli bychom možná říci intersubjektivnímu třetímu, což není ani manželka, ani manžel, ale cosi mezi nimi. Takové podmínky kladou veliké nároky na schopnost terapeuta držet hranice a pracovat s přenosem a protipřenosem, ale také na jeho schopnost myslet, snít a vytvářet hypotézy. Poněkud radikálně se dá říci, že terapie vzniká v mysli terapeuta. Terapeutovi v tom pomáhají jeho teorie. Jsme přesvědčeni, že různé teorie osvětlují nesmírně komplexní problematiku párových a rodinných vztahů z různých výhodných hledisek. Nevnímáme je jako konkurující si, ale spíše, jako vzájemně se doplňující a obohacující celkové porozumění našim klientům.

Chvílemi asi všichni pracujeme tak, že pomáháme jednomu, nebo druhému, partnerovi tím, že se pokoušíme o mentalizaci, podpořit zrání jeho ego funkcí, podpořit jeho separačně individuační vývoj, umožnili náhled na internalizované objektní vztahy a jejich projekce, opakování, nebo agování, abychom umožnili lepší vzájemné kontejnování, pomohli překonat klientovy inhibice a umožnili tak rozvoj sebereflexe, alespoň v těch aspektech, které klientům dovolí vlastní práci na jejich vztahu už bez naší pomoci. Cílem párové terapie má ale podle nás být pomoc s intersubjektivním propojením vztahu. S tím, co vzniká MEZI mimi a co udržuje specifický vztah, nebo někdy i ne-vztah. S tím co partnery (nebo celou rodinu, ale i terapeutickou skupinu, nebo pracovní kolektivy) spojuje. Naše zkušenost nás přivedla k tomu, že páry spojuje nevědomá fantazie o tom, jak to je ve vztazích, lásce a sexu. "Fantazie", kterou nazýváme nevědomé vztahové přesvědčení. Na tomto přesvědčení se oba shodují i když jednají někdy zdánlivě protikladně (Např. abstinent a alkoholik).

Ve své práci vycházíme a navazujeme především na 3 zdroje. Prvním je teorie propojení /link,vinculo/ jak ji rozpracoval Isidoro Berenstein (2005,2010) který navazuje na francouzskou a španělsky psanou psychoanalytickou tradici, hlavně myšlenky R.Kaese a A. Rufiota a D.Anzieua.

Dále na teorie kalifornských vědců z Mount Zion (J.Weiss, H.Sampson a další /1956-86), kteří zkoumali proces psychoterapie

a za třetí z teorie koluze, jak ji uvedl Jurg Willi

Jurg Willi (1975,1978,1985,1990) rozpracoval koncepci Henry Dickse o "koluzi" manželů. Vychází z pozorování, že páry přináší různé konflikty, jako variace na jedno téma. Konflikty se většinou týkají určité tematiky, která pár zneklidňuje a vytváří jakési "společné nevědomí páru". Tuto souhru vytvářenou společným nevědomím nazývá koluzí. Koluzivní je takový vztah, kde jeden druhého z nevědomých důvodů partneři udržují a posilují v určitém párovém vzorci. Podle Williho konceptu koluze, je individuální chování sice podstatně určeno individuální historií jedince, avšak ve své manifestní podobě je podstatně spoluurčeno i posilujícím, či tlumícím chováním partnera, přičemž jeho chování je opět určeno jeho vlastní individuální historií. (Jde tedy o kruhové posilování, nebo tlumení). Jurg Willi ukázal, že u obou partnerů se projevuje porucha stejného druhu, jen se manifestuje opačným- komplementárním způsobem. Jde o polarizované varianty téhož psychologického problému. U jednoho partnera se ale projevuje v progresivní-hyperkompenzační formě a u druhého v regresivní formě chování. (V terapii se např. může stát, že ze žárlivce se stane pronásledovaný a zpronásledovaného se stane žárlivec, z alkoholika suchar a ze suchara alkoholik, z tyrana týraný a z týraného tyran apod.). Oba tedy -nevědomě- spojuje stejný problém.

Kalifornská škola z Mount Zion (Anxiety control mastery) /J.Weiss, H.Sampson a další /1956-86./, která zkoumala proces krátké individuální terapie, tedy nikoli na párovou, či rodinnou terapii

Závěry výzkumů kalifornské školy lze stručně shrnout asi takto / podle Weiss,J.1990;. Mikota,V.1995, str.105-108, Titl,S. 2014, str. 124-127/:

1. "Psychologické problémy nemají kořeny ve vytěsněných impulzech, které hledají maladaptivně gratifikaci (jak tvrdí dynamická hypotéza), ale v bolestivých myšlenkách tzv. patogenních přesvědčeních"(Weiss,J. 1990), která jsou maladaptivní- přinášejí komplikace v adaptaci na současné dospělé podmínky. V dětství ale adaptaci pomáhaly (nebo to tak klient v dětství prožíval). Patogénní přesvědčení jsou jakési víry (beliefs) nebo axiomy, které si vytvořilo dítě o tom, jak fungují vztahy. Jsou nevědomé, ale výrazně ovlivňují prožívání i chování lidí.

Několik příkladů PP: "Budu-li chtít být autonomní, pak někomu ublížím."

"Ostatní lidé nemají rádi šťastné lidi. Budu-li šťastný, pak ublížím, nebo budu potrestaný."

"Budu-li chtít od lidí více, tak je budu obtěžovat, vysávat."

"Za svoji touhu po úspěchu budu zostuzen/a."

"Za sexuální přání budu potrestán/a,nebo zostuzen/a."

Vznikala v dětství jako způsoby adaptace na velmi obtížné, nebo traumatické situace ve vztazích k nejdůležitějším lidem.

2. Pacienti v terapii, ale i v určitých situacích běžného života se snaží /nevědomě/ tato maladaptivní přesvědčení nepotvrdit a vyvrátit si je - opravit, protože jim komplikují život. Z tohoto důvodu testují, jestli je situace ve vztahu dost bezpečná, někdy i tím způsobem, že provokují situace, v nichž má druhý (terapeut, partner/ka) reagovat tak, aby se ukázalo, že se testující (pacient/klient) nemá čeho bát. Např. vznesou na terapeuta (nebo na partnera ve vztahu) "nadměrné" požadavky a nevědomě sledují, jak se ten druhý zachová. Chová-li se ten druhý (terapeut, partner, přítel atd.) tak, že dává svým celkovým projevem najevo, že nehrozí potvrzení PP, že se nebude opakovat traumatická situace z dětství, testujícímu pacientovi (partnerovi) se dočasně sníží úzkost a cítí se ve vztahu příjemněji (bezpečněji). Je to ale jen dočasná úleva, pokud si testující neuvědomuje jaká nevědomá PP a jakým způsobem testuje. Dokud nezískal náhled, je odsouzen k opakování, je nucen k tomu, aby testování znovu opakoval, často ještě dramatičtějším způsobem. Jakoby si nevědomě říkal - "Doufám, že se to nestane, ale nejsem si jistý/á, jestli v této nové situaci ten druhý neselže a neukáže se, že to ve vztazích je tak strašné, jak jsem to zažil/a v dětství." Teprve když na patogénní přesvědčení člověk získá náhled, uleví se mu a nemusí opakovat testování.

Např. pacient, který měl zkušenost se svou matkou, že vážně onemocněla v době kdy se od ní separoval (v dětské fantazii jí onemocnění způsobil), se děsil, že svou nezávislostí zraní či zničí své blízké (ublíží matce). V terapii experimentoval se separací. Zkoušel různé formy a gradace nezávislosti (od vynechávání sesí, přes vyjadřování nesouhlasu, kritičnost k terapeutovi/partnerovi, výhrůžky ukončení terapie apod.) zároveň nevědomě sledoval a prověřoval, zda nezraňuje objekty lásky (terapeuta, partnerku atd.), když si separaci dovolíl. Terapeut musí projít testem pacienta a umožnit náhled na testované patogénní přesvědčení.

Jestliže testovaný (terapeut v terapii/partner ve vztahu) testem neprojde, nezdaří se opravit PP, testující osoba (např. pacient v terapii) se stáhne, její/jeho úzkost a nepohodlí ve vztahu se zvýší. Její/jeho testování ustává (protože cítí, že nemá dost bezpečí), nebo se stane mnohem opatrnějším, nebo se vztahem skončí (pacient chce předčasně odejít z terapie, manželství se rozpadá).

My ve své práci s klienty neradi používáme pojmů "patogénní přesvědčení", protože nejde o patologii, ale vztahové problémy. Používáme raději pojem nevědomé individuální přesvědčení.

Když se dva jedinci opačného pohlaví setkají a začnou spolu chodit, od počátku spolu komunikují mnoha kanály. Jen některé jsou vědomé. Charakteristická, přitažlivá tělesná vůně, pohyb, gesta, zvuk hlasu jaké vzpomínky a naděje v nás druhý vyvolává atd. všechny tyto projevy jsou výsledkem nejen biologických faktorů, ale též určitého základního životního postoje, přesvědčení, jakési víry, že "ve vztazích to chodí tak, že..." Těmto základním postojům/vírám (beliefs) říkám "přesvědčení". Nevědomá individuální přesvědčení (NIP) vznikla ve velmi ranném věku jedince, jako důsledek "procedur" - samozřejmého, opakovaného, často ritualizovaného nakládání s dítětem a vztahování se k němu. Vytvořily se jako vnitřní, nevědomá a samozřejmá schemata jednání a vztahování ke druhým a ke světu a jsou zcela nevědomá, uložena v implicitní nevědomé paměti. Také proto jsou nezpochybnitelná a projevují se agováním. Jiná vznikla obranně v situacích, kdy bylo nutné se adaptovat na deprivaci, opakované frustrace, traumatické situace, nebo řešit vnitřní konflikt a mají tedy obranný charakter, jsou uložena v deklarativní paměti a pacient se na ně tedy může rozpomenout, když vhodně interpretujeme jeho obrany. Tento "společný problém" považuji za důsledek nevědomého vztahového přesvědčení (NVP). které oba partnery propojuje. Právě proto se oba partneři vzájemně - nevědomě- vybrali. Nevědomě cítili, že by s tím druhým mohli vyřešit, nebo upevnit něco ze své vlastní minulosti. Pokud se to daří, koluze funguje. Konflikty, hádky, nebo odcizení jsou důsledkem frustrace hluboko položených nevědomých přesvědčení o tom, jak by vztahy měly fungovat a oba jsou přitom konfrontováni s velikou úzkostí, že se zopakuje ohrožení z dětství. Oba partneři doufají (nevědomě), že se pomocí partnera ubrání svým hlubokým úzkostem a zajistí si uspokojení svých potřeb v míře, která byla až dosud nedosažitelná a nemožná.

Když se setkají potenciální partneři, také se vzájemně testují (vědomě i nevědomě). Jim ale nejde o to, aby si opravili svoje NIP (jako pacientům v terapii). Více jde o hledání shody, nebo komplementarity. Pokud spolu lidé začnou chodit, je to tehdy, když mají velmi podobné, nebo doplňující se nevědomé přesvědčení (životní postoje/víry).Proto spolu partneři na počátku vztahu intenzivně komunikují, sdělují si své prožitky a plány, vědomě i nevědomě se přitom pozorují a vyhodnocují. Nevědomě takto testují jestli ten druhý je vhodný objekt k tomu aby jim pomohl odstranit hluboké úzkosti a případně dosáhnout více uspokojení než když by byli sami. Jde- li tento proces vzájemného testování dobře, vzniká ve vztahu více bezpečí a partneři začínají -nevědomě- splétat a vytvářet jejich společné nevědomé vztahové přesvědčení, které je spojuje a podle něhož fungují aniž si to uvědomují. Ještě později toto společné vztahové přesvědčení předávají svým dětem. Nevědomé přesvědčení tak organizuje nejprve pár a později celou rodinu. Nevědomé přesvědčení působí jako paradigma, které určuje "pravidla hry"- co se ve vztahu smí a co se nesmí a jaké hrozby nastanou, když budou pravidla (nevědomá) překročena. Takové přesvědčení může pár/ rodinu na počátku spojovat a vytvářet pocity bezpečí, ale po jisté době už nemusí vyhovovat - po změně vnitřních podmínek - např. při odlišném postupu ve zrání partnerů v průběhu života (když jeden prošel úspěšnou psychoterapií, narození dětí může vést k rozdílnému zrání partnerů, nemoc jednoho partnera nebo i po změně vnějších podmínek (např. zchudnutí/zbohatnutí, posun jednoho/obou na sociálním žebříčku atd.). Život přináší jakési křižovatky, které pár/rodinu konfrontují s tím, že nevědomé přesvědčení, které je dříve spojovalo už nevyhovuje (vytváří "problém" páru/rodiny) a je potřeba najít nové. Pomoc s hledáním nového nevědomého vztahového přesvědčení je, podle nás, nejdůležitějším úkolem terapeuta.

Hledáme-li NVP páru, ptáme se sami sebe (vytváříme hypoézu), co mají (měli) partneři/rodina-nevědomě- společného. Co je oba (celou rodinu) spojuje .

Jak najít NVP ?

  • V terapii se NVP projevuje specifickým přenosem vztahového systému na terapeuta.Terapeut má tendenci potipřenosově fungovat (myslet, prožívat) podle stejného přesvědčení (NVP) podle něhož funguje pár (rodina).
  • "Ve vztazích to chodí tak, že když budeme chtít tuto žádoucí věc..., pak se stane takováto hrozba...",
  • Partneři nevědomě sdílejí přesvědčení- "Takto to má ve vztazích být...", "Láska je když...."
  • "Abychom měli vztah, tak musíme prožívat...dělat..."
  • "Společný problém", který partneři řeší..."

Ad1)

V terapii se NVP projevuje specifickým přenosem (působením) vztahového systému (partnerů/manželů/rodiny) na terapeuta. I. Berenstein hovoří o "uvalení" (imposition), které vychází z propojení (link) "Uvalující" působí na propojené subjekty tak, jakoby na ně vytiskl své razítko, jež je nezávislé na vůli recipienta a mění jejich subjektivitu prostě tím, že patří k propojení.

Podle našich zkušeností má potom terapeut tendenci fungovat (myslet) podle stejného paradigmatu-přesvědčení (NVP) podle něhož funguje pár (rodina).

Př.A:

Přišel mi do terapie pár velmi hezkých, bohatých lidí. Měli vážné konflikty při kterých se i fyzicky napadali, hrozili suicidiem, byli si často nevěrní tak, aby se to ten druhý dozvěděl - "naoplátku", soutěžili spolu, kdo je populárnější a kdo víc vydělá. Týrali se, ale nemohli se rozejít.

Před jejich hodinou jsem intenzivně studoval jejich spis a v terapii jsem soutěživě hledal nejlepší interpretace. Když jsem si povšiml svého neobvyklého chování, začal jsem přemýšlet, proč funguji právě tímto způsobem. Uvědomil jsem si pocity studu, za svoji "nedokonalost" před tímto "úžasným párem" a teprve potom i to, že to je také jejich společný způsob fungování. Uvědomil jsem si, že oba trpí NVP, které je možné formulovat jako : "Jen jeden z nás může být dokonalý! Ten druhý je nemožně nehodnotný! Musím se snažit být dokonalý/á abych toho druhého zaujal/a, jinak se propadnu do pocitů studu za bezcennost a budu opuštěný/á. Když je ten druhý dokonalý, já jsem bezcenný/á". Nahlas jsem poznamenal: "Zdá se, že jde o to, kdo bude lepší, protože ten si zaslouží lásku" Postupná reflexe tohoto narcistického nevědomého přesvědčení, které vede k neustálému střídání pozice euforický vítěz- zostuzený poražený, postupně pomohlo ke zklidnění ve vztahu.

Ad2)

Jiný způsob jak najít NVP: Můžeme také použít toto paradigma, kde za tečky, je potřeba dosadit konkrétní fantazie páru, nebo rodiny : "Ve vztazích to chodí tak, že když budeme chtít tuto žádoucí věc..., pak se stane takováto hrozba...".

Př.B. Do terapie přišel pár "ekopartnerů". Hned po vstupu se pohoršeně podivili, že používám svíčky z palmového oleje a mám syntetický koberec a laskavě mě poučili, že to není ekologické. Měli veliké problémy s oběma dětmi, které v pubertě začaly užívat drogy a žily velmi provokativní- "rozmařilý" život.

V následující rodinné terapii jsem cítil, jak mě partneři dráždí a výsledkem byla moje protipřenosová tendence zaujímat velmi skromné postoje, nebo naopak vzpurně zdůraznit svojí odlišnost a hedonismus. Ukázalo se, že manžel žil v prvním manželství s velmi kreativní ženou, která zemřela na zneužívání tvrdých drog. Velmi ji ale miloval a dokud se zcela nezničila, žili bohatým, společenským životem plným drog, alkoholu, jídla, skupinového sexu a mnoha různých experimentů.

Po její smrti se zcela změnil. Našel si "skromnou" rigidní ekoženu a žili velmi odříkavým životem s pohrdavým postojem vůči "materiálnímu, poživačnému světu". Své děti vychovávali chladným, " racionálním" - deprivujícím způsobem. Děti např. nesměly mít žádné plyšové hračky, by se nerozmazlily.

Jejich rodinné vztahové přesvědčení jsem pro sebe formuloval takto : "Ve vztazích to chodí tak, že když bude člověk chtít příjemné věci a užívat si..., pak se stane na příjemném závislý, rozmazlí se a nebude schopen to regulovat, protože všichni jsme velmi "hladoví". Když jsme o tom hovořili, zreformulovali jsme to: "Člověk na sebe může být hrdý, když svůj hlad přemůže a dokáže se odříkat věcí po kterých touží a to mu zachrání život." Děti fungovaly podle stejného přesvědčení, jen se mu vzpurně bránily.

Ad3)

Př.C: Lékařem mi byl poslán pár, jehož děti trpěly psychosomatickým onemocněním. Ačkoli šlo o hezké, nadané a dobře vzdělané lidi, "pronásledovalo je neštěstí" na každém kroku. Paní byla nedávno znásilněna, ukradli jim auto, na manželovu firmu byla vyhlášena exekuce, všichni byli často nemocní...Překvapilo mě jak "snadno" se s tím vším ale vyrovnávají. Jakoby byli se vším smíření. Když jednou přicházeli na terapii, nefungovalo dálkové otevírání dveří a já jim musel jít otevřít dveře v domě, kde pracuji. Otevřel jsem a protože celý den sedím, s radostí jsem vyběhl schody do patra. Když jsem se otočil, viděl jsem dole rodinu, která mě poněkud znechuceně pozorovala. Hned když vstoupili do ordinace, komentovali ironicky "nepařičný sportovní temperament". Když jsem na to upozornil, odpověděli unisono s hrdostí v hlase: "Koho pán Bůh miluje, toho s křížkem navštěvuje! "

NVP jsem si pro sebe formuloval takto: "Čím více utrpení a škody zažijeme a bez reptání vydržíme, tím více nás Bůh (frustrující rodič) bude milovat a my si sebe můžeme vážit. Čím více si odříkáme, tím více si zasloužíme lásku.Kdybychom zažívali zdraví, úspěch a štěstí byli bychom bez nároku na lásku (sebeúctu)." V průběhu sesse a následujících hodin jsme toto jejich přesvědčení v různých souvislostech probírali. Po několika hodinách přišli s nápadem, že celý život řeší otázku: "Můžeme být Bohem (sami sebou) milováni, když ve svém životě budeme zažívat štěstí, energii a úspěch ?" Jejich vzájemná schopnost kontejnovat se a kontejnovat své děti i když budou žít radostně, s energií se změnila.

Jiné paradigma se kterým sami později přišli bylo: "Abychom měli vztah, lásku, sebeúctu, tak musíme trpět! " V další terapii se potvrdilo, že se naučili adaptovat se na velmi deprivující a frustrující, tyranské prostředí svých původních rodin tak, že vytěsnili svůj hněv v naději, že pak s nimi bude lépe nakládáno a navíc získají odměnu-pocit, že jsou silné, hodné děti, které to rodičům nekomplikují.

Ad4)

V případě (A) narcistického páru může být společný problém, který řeší "Jak být milovaný a hodnotný, když to může být jen jeden z nás - buď já, nebo ty". Z toho pak plyne řada dalších přesvědčení např. "Když ukážu jak jsem skvělý, ty mě budeš chtít ponížit"atd.

V případě (B) byl společným propojujícím problémem, který partneři řešili byla orální fantazie- "Je možné žít příjemně a nestat se na tom závislým ?".Kleiniánská psychoanalýza by hovořila o fantazii strachu ze závislosti na dobrém prsu.

V případě (C) řešili "Lásku obdržíme když budeme trpět."

Začátek párového vztahu:

Zatímco v terapeutickém vztahu potřebujeme vztah co nejvíce bezpečný, abychom si mohli korigovat objektní reprezentace, v milostných vztazích většinou lidé potřebují objekt dost bezpečný na to, aby bylo možné sdílet, vytvářet v intersubjektivním prostoru nevědomá vztahová přesvědčení, ale dost ohrožující na to, aby to mělo smysl a bylo to pro ně přitažlivé. V příliš bezpečném vztahu, kde je zřejmé, že by jejich testování prošlo velmi snadno a možná ani nebylo partnerem zaznamenáno by (většinou) necítili potřebnou jistotu, že je druhý skutečně vnímá, že jsou pro něj/pro ni důležití. Bylo by to až příliš nudné.

Je- li ale vztah příliš ohrožující, protože je zřejmé, že nebude možné testováním úspěšně projít, člověk do něj (až na vyjímky)vůbec nevstoupí, nebo v něm (většinou) nevydrží. Ani v prvním ani druhém případě tedy nevznikne správná "chemie lásky".

4.Př.:Když se paní Jana vdávala považovala svého manžela Mirka za "zázrak". Mirek byl její šéf, vzdělaný, kultivovaný, bohatý generální ředitel. Potřebovala tehdy testovat, jestli může být pro druhé hodnotná, když bude přirozená a autonomní. Jestli ji někdo takovou vůbec může milovat a on ji obdivoval za její temperament a spontánnost. Jana si se svojí matkou nerozuměla a otec jí neustále kritizoval, že něco neplní. Oba rodiče se celé dětství prudce, afektivně hádali a otec nakonec odešel. Prožila bouřlivou a vzpurnou pubertu s drogami a drobnou kriminalitou. Když Jana potkala Mirka byla nadšená, že našla tak klidného a stabilního muže. Chtěla aby ji M "vychovával" jak se "správně chovat", protože z dětství si odnesla, že je špatná.

Mirek byl rozumný, dobře vychovaný, klidný, ale depresivní muž a snažil se dělat "všechno správně"-tak, aby Jana byla spokojená. Mirek pocházel z rodiny, kde bylo důležité "správně se chovat". Vždy cítil, že je zcela nepřípustné, nebo až trapné, chovat se nerozumě, nebo emotivně. Pocity,nebo dokonce afekty se doma nikdy nevyjadřovaly. Rodiče se nikdy nehádali. Otec se jednoho dne (v jeho 6. letech) prostě sebral a odešel a jeho dlouhodobě depresivní matka krátce na to suicidovala. Vychovávala ho "hodná" babička. Mirek suicidium matky-nevědomě- pochopil jako svojí vinu a celý život ji odčiňoval..

Teprve po narození dětí, začala být Jana nespokojená.Vyčítala manželovi,že jí nikdy vášnivě neobejme, nikdy nemá romantické,"bláznivé" nápady a nikdy se nerozzlobí. Mirek cítil hlubokou křivdu a zlost. Vždyť on se tolik snažil být rozumný a bez afektů, tak jak to po něm chtěli rodiče i babička a jak se to zpočátku líbilo i Janě . Křivdu a zlost, kterou prožíval, si z počátku terapie neuvědomoval. Místo emocí začal mít sexuální i jiné potíže. Snažil se "naučit" jak to od něj Jana chce a pak jí emoce "přehrát". Oba byli ale zklamáni. Jana jeho "afektivní a romantické" reakce vnímala jako falešné a znechucovalo jí to. Mirek se skutečně kvůli ní snažil a plnil její požadavky, ale nebyl oceněn, což nechápal a velmi se tím trápil i když to nedal najevo.Jeho nevědomé pocity viny a vytěsněný hněv se projevovaly poruchami potence, což vztah komplikovalo.

Jana zpočátku potřebovala bezpečný vztah, ale později začala testovat své NIP ,že ona není dost cenná na to, aby byla milovaná. Už nestačilo, že Mirek je klidný a stabilní. Potřebovala si ověřit jestli jí bude milovat i když ona projeví svoji kritičnost ne jen milou, submisivní "spontánnost".

Jejich sdílené NVP bylo možné formulovat: "Když budeme projevovat afekty, budeme spontání a nebudeme se chovat podle očekávání druhých/ partnera, budeme špatní, kritizováni a zavrženi."Manželé se snažili toto přesvědčení v manželství opravit.

Nevědomá přesvědčení se v rodinách často předávají přes generace a v generacích se různě proplétají, někdy se NIP obou partnerů vzájemně posilují, jindy kompenzují, někdy vzájemně proměňují a ovlivňují a nebo tvoří "díry" na rodinném spojujícím pletivu (např. když partneří udržují tajemství o němž nemohou mluvit) tak, jak to popisuje P.Benghozi (2009,2010) (S.Titl, 2016). Zatímco v některých generacích se mohou projevovat ve formě resilience a chránit, nebo podporovat, v jiné generaci se mohou projevovat maladaptivně jako duševní nemoc, psychosomatické onemocnění, nebo poruchy chování. V jedné generaci jako cosi co vztahy spojuje, jindy jako to, co vztahy ruší a rozděluje. NVP tedy propojuje jednotlivce horizontálně (v partnerských, rodinných, přátelských a jiných vztazích) i vertikálně (s minulými generacemi).Působí jako psychologická DNA, která v sobě obsahuje informace o traumatech jedince i minulých generací.

17.II.2021 Praha

Literatura u autora.

Nevědomé aspekty neplodnosti a psychoanalytický pohled na párový proces.
Slavoj Titl
Shrnutí: Publikovaný příspěvek byl přednesen na Česko-německé konferenci- Neobvyklé páry v terapii. V referátu se zabývám psychologickými příčinami neplodnosti- těmi, které párům brání v "intrapsychickém procesu hnízdění". Jmenuji řadu možných příčin, které se mohou podílet na neplodnosti páru.
Resumé: The published paper was presented at the Czech-German Conference - Unusual Pairs in Therapy. In the paper I deal with the psychological causes of infertility - those that prevent couples from "intrapsychic process of nesting". I mean a number of possible causes that can contribute to the infertility of a couple.
Klíčová slova: Intrapsychický proces hnízdění, kontejnování v páru, asexuální pár, transgenerační transmise.
Key words:
Slovo concevoir, znamená ve francouzštině současně počít, ale také "porozumět", "mít představu", "myslet". Vystihuje tvořivý akt plodného páru, jeho hmotnou i symbolickou rovinu. K početí dítěte dochází "v rámci sexuální hry, ve vzájemné touze ženy a muže, navzdory všem překážkám, klopýtnutím a nedorozuměním. Jsme tu zcela vzdáleni vědeckým výkonům jejichž cílem je vyrobit fyzicky dokonalou bytost v dobrém zdravotním stavu a se správnou genetickou výbavou.
Psychoanalýza může doprovázet příchod nedokonalé lidské bytosti na svět, bytosti která je v zajetí rodičovských přehmatů, lidské bytosti, aby mohla psát a utvářet svůj vlastní život. Psychoanalýza nabízí možnost vrátit do rozmnožování duši, zabývat se v rámci přenosu touhou obou partnerů (touhou jednoho po druhém, touhou po smyslu, po mužském, či ženském elementu, touhou dát všemu pevný tvar).A to bez ohledu na to, zda tento proces změny povede ke zplození díěte, či nikoliv (Desjardins-Simon, Debras Silvie, 2015, str. 180). V posledních deseti letech přichází stále více jedinců i párů, které byly doporučené lékaři (gynekology, sexuology), nebo svými přáteli, kteří měli pozitivní zkušenost s psychoterapií, k návštěvě psychoanalytika, protože nemohou počít, nebo donosit dítě. Většinou to jsou z biologického hlediska zdraví jedinci, kteří již vyzkoušeli všechny možnosti, jaké jim může současná medicína poskytnout. Moderní medicína, sice může někdy obejít psychologické/psychosomatické zábrany, ale často posune psychologické problémy páru do života budoucí rodiny a dítěte, protože biologická medicína "nevidí" psychologické- nevědomé problémy. Je schopna je spatřit teprve na úrovni symptomů a patologie. Bohužel nejen biologická medicína nemá nástroje k pochopení nevědomého, nemá je ani velká část psychologie, protože nevědomé děje (pokud se o ně vůbec zajímá) chápe velmi mechanisticky a zjednodušeně. Hovoří-li partneři o "touze" po dítěti (a někteří dokonce hovoří o "právu" na dítě), měl by psychoanalytik vždy myslet na to, co tím vlastně myslí, co to pro ně znamená. Pro některé partnery je dítě statusový objekt, pro jiné jde o funkcionální objekt, do něhož vkládají své fantazie o kontrolovatelném rodiči, který je má uspokojovat, aby se necítili sami, někdy má dodávat narcistickou hodnotu, kterou sami nemají, má být objektem do kterého mohou uložit své neúnosné úzkosti, nebo agrese, může dávat naději na řešení transgeneračních úzkostí předávaných v generacích rodiny, apod. Medicína se takovými pocity většinou nezabývá. Dítě z takového vztahu ale pravděpodobně nebude mít lehký život.
Individuální psychoanalýza nemívá v případech problémů s otěhotněním optimální účinek, protože jde většinou o nevědomý problém páru jako vztahového propojení (link). Příčiny neplodnosti ale většinou nestačí hledat- tak, jak to tradičně individuální psychoanalýza dělala- jen v intrapsychických konfliktech na straně jednoho, nebo druhého, popřípadě každého z nich jako jedinců, ale spíše v nevědomé intersubjektivní koluzi, která pár spojila a udržuje ho. Většinou lze v párové terapii vystopovat, že jedinci, kteří později vytvořili pár, již na počátku hledali (nevědomě) komplementárního partnera se kterým nebude možné/nutné počít dítě. Není tedy "chybou" jednoho, nebo druhého, příčiny je potřeba hledat v nevědomé, intersubjektivní dynamice páru. Neplodnost je symptomem páru, ve kterém se spojily dva individuální příběhy také s příslušnými transgeneračními transmisemi. Tyto individuální světy se spojily takovým způsobem, že dítě se v párovém nevědomí stalo nekontejnovatelným ohrožením. Optimální léčbou je pak psychoanalytická párová terapie, zaměřená na párové nevědomí. Taková terapie poskytne dočasný terapeutický kontejner a postupně umožní páru vytvořit vlastní funkční kontejner, který dovoluje vzájemné autentické naslouchání a komunikaci. Vytvoření párového kontejneru pak v optimálních případech umožňuje dostatek bezpečí pro uvědomění nevědomých fantazií, propojení ("link"- Berenstein,1995), transgeneračních inhibujících transmisí (Benghozi 2005,2009,Titl, 2013), nevědomých vztahových přesvědčení (Titl, 2014) a jejich propracování v terapii i mimoterapeutické- domácí diskuzi páru a v tomto novém klimatu umožňuje řešit společný "problém", který pár na nevědomé rovině spojuje.
Rozdíly mezi páry, které mají psychologické (nevědomé) problémy jež v budoucnu zabrání otěhotnění a těmi, které takové problémy mít nebudou, pozoruji ve své praxi dosti často. "Zdravé" páry brzy po stabilizaci "vážného vztahu" začnou projevovat to, co nazývám "intrapsychický proces hnízdění", což je komplex vědomých i nevědomých fantazií zaměřující pár na vytvoření budoucí rodiny. Projevuje se sdílením specifických "hnízdících" fantazií a projevuje se i v chování- "budování hnízda" (přejí si bydlet spolu, nevědomé i vědomé fantazie se při sexuálním aktu často týkají oplodnění, hovoří spolu o přání mít děti, kolik dětí, jakého pohlaví, jak by měla společná rodina vypadat, atd.). Tuto změnu lze zachytit i při analýze snů. U párů, kde lze v budoucnu očekávat problémy s otěhotněním, "hnízdící" fantazie a chování, partneři neprojevují, jsou tu (nevědomé, někdy i vědomé) úzkosti, nesdílí společně své pro- rodinné fantazie, nebo jsou jen jednostranně rozvíjené. Jejich fantazie a životní styl je zaměřen na pracovní úspěchy, užívání s přáteli, organizování krásných dovolených, nebo koníčků, jakoby byli vedeni představou, že jejich životní styl se nebude měnit (nebo jen na krátko), mnohdy chápou narození dítěte jako jeden z pracovních úkolů, který rychle zvládnou, aby opět pokračovali ve svém stylu života, nebo prožívají i vědomou úzkost, že dítě jejich životní styl naruší a poškodí.
Podle mé zkušenosti jsou to tyto hlavní problémy, které mohou způsobit problém neplodnosti (inspirováno podle Desjadins- Simon J. a Debras S.- 2015)

  • 1. Asexuální pár, nebo pár s vážnými problémy v sexu.
  • 2. Dítě ohrožuje vztahy partnerů s jejich rodiči (dítě znamená zradu rodičů, nebo prozrazení separovanosti a/nebo tabuizované- zakázané sexuality).
  • 3.Místo dítěte je již obsazené (v mysli matky, otce, páru) protože matka, otec, ale nejčastěji oba již pečují o někoho, koho nemohou opustit- "zradit". Může to být sourozenec, rodič, nebo někdo, kdo dítě zneužíval.
  • 4. Matka očekávaného dítěte už zastává roli matky v jiném vztahu (např. jako oidipský vítěz ve vztahu ke své matce, nebo ve vztahu k sourozencům a proto nemá vnitřní, intrapsychický prostor pro své (další) dítě.
  • 5. Pár není schopný poskytnout psychologické "hnízdo" pro dítě, protože není dost bezpečí pro vztah.
  • 6. Pár není schopen zaujmout rodičovskou pozici.
  • 7. Pár se sníženou schopností redukovat běžné vztahové frustrace.
  • 8. Perverzní pár
  • 9. Transgeneračně předávané přesvědčení brání narození dítěte. transgenerační transmise- jako nevědomý přenos identifikací přes generace (uvedl ji už Freud, Abraham a Toroková, Pierre Benghozi, Haidé Faimbergová, Vamik Volkan atd.)

Není zde možné věnovat se všem devíti bodům, zmíním tedy jen několik poznámek.
Sexualita u člověka není jen spuštěním jakýchsi biologicky zakotvených instinktů a reflexů, které vedou k sexuálnímu styku a oplodnění. Lidská sexualita je naprosto zásadně determinovaná charakterem infantilních (nevědomých) vztahů k objektu, které partneři internalizovali v dětství a samozřejmě i zkušenostmi v pozdějším životě. Je utvářena nevědomými fantaziemi zakotvenými ve vztahu k ranným objektům obsazeným afekty lásky, studu, úzkosti, žárlivosti, závisti, rivality a nenávisti. U většiny zdravých párů je řízena vědomou i nevědomou fantazií o oplodnění a přáním mít s partnerem společné dítě a to i tehdy, když pár vědomě dítě odmítá a třeba užívá antikoncepci. Taková (vědomá, či nevědomá) fantazie svědčí o tom, že partneři si vzájemně dávají hodnotu, ale také dávají dostatečnou narcistickou hodnotu sobě samým, ukazuje, že internalizovali ranné objekty jako dobré, obsazené především láskou a dost úspěšně prošli oidipským vývojem, což se projevuje tím, že jsou schopni navázat triadický vztah a vytvářet fantazie o své vlastní (od rodičovských reprezentací a tabu) separované budoucnosti.
Sexualita může být ale užívána také nevztahově- jako obrana proti vztažnosti, nebo defenzivně (např. jako manická obrana proti depresi, nebo děsu z opuštěnosti apod.) a perverzně (s nevědomou fantazií ublížit, či poškodit partnera). V psychoanalytické terapii je proto užitečné rozlišovat několik forem sexuality podle typu nevědomých fantazií (viz.Titl,S. 2014).
Dosti často se setkávám s páry, které chtějí dítě, ale jejich sexuální styk je tak zřídkavý, že dává velmi malou pravděpodobnost oplodnění (např.1-2x za půl roku, nebo i za delší dobu, nebo nesouloží vůbec). Zjišťuji, že jejich lékaře nikdy nenapadlo ptát se, jak často mají styk, jak je uspokojivý a proč vůbec usilují o dítě, když se vyhýbají sexuálnímu styku. V takových případech se psychoanalytický terapeut musí zajímat, proč se pár, který chce dítě, vyhýbá sexuálnímu styku a zkoumat jaké afekty a fantazie by intimní kontakt mohl aktivizovat a jakým (ohrožujícím) afektům a fantaziím se tito klienti potřebují vyhnout. V některých případech, je intimní vztah tak ohrožující, že sexuální kontakt je pro pár zcela nepřijatelný. Takové páry často vypadají navenek spokojeně a hlásí, že "žijí jako bratr a sestra a ve všem si rozumí". Tyto případy (mají-li ovšem o terapii zájem) bývají indikovány spíše pro individuální psychoanalýzu. V jejich analýze se pak setkáváme s velmi rannými deprivacemi a zraněními, intenzivními pocity nevědomé nenávisti k matce, intenzivní maligní závistí, jejímž nevědomým cílem je poškodit "to dobré"( dobrý prs- dítě), nebo ohrožením psychotickou dekompenzací. Takové afekty většinou nelze řešit párovou terapií.
Mnohdy se terapeut, ale i partneři, dozví o dávných zklamáních, tajemstvích, která si partneři nikdy neřekli, ale zůstaly v mysli jednoho, nebo obou a brání intimnímu sblížení v citovém i tělesném smyslu. V takových případech je indikována párová terapie, která může pomoci kontejnovat dříve neúnosné pocity a fantazie.
Jan a Daniela chtěli dítě, ale všechny medicínsky asistované pokusy byly neúspěšné. Při příjmovém rozhovoru tvrdili, že mají dosti častý a uspokojivý sexuální styk, ale partnerce byla diagnostikována alergie na partnerovo sperma. Teprve při dalších konzultacích se ukázalo, že jejich sexuální styk se odehrává tak, že každý z nich při styku sleduje jinou obrazovku s jiným pornografickým filmem. Tato situace nás upozornila na vzájemnou vztahovou "alergii". Partneři pak mohli začít hovořit o hlubokých zklamáních z oboustranných nevěr a pocitů zrady a ponížení, o kterých spolu mlčeli, "aby druhého neobtěžovali a nekazili vztah". Postupné zpracování těchto zasutých narcistických zranění umožnilo zlepšení ve vztahu a vyléčení "alergií" a nakonec i narození zdravého dítěte.
Některé páry se děsí citové/sexuální intimity, jako ohrožení. Setkávám se s tím, že sdílejí Otesánkovskou fantazii- ženy mívají nevědomé fantazie, že se svému dítěti budou muset zcela (bezhraničně) vydat, vše okamžitě splnit a ono je sežere jako Otesánek. Muži mívají v těchto případech strach oplodnit ženu a přivést jí do ohrožení života. V těchto případech jsou oba na nevědomé rovině životně ohroženi pokud se stanou rodiči, protože do potenciálního dítěte nevědomě projikují svojí vlastní nekonečně hladovou a nenávistnou část. Takoví rodiče sní o osvojeném "cizím" dítěti, do kterého (snad) nebudou muset projikovat a tedy se ho nebudou tolik bát (bude přece cizí).
Páry, které spojila intersubjektivní fantazie orální deprivace, o nerozlišitelné - povinné- stejnosti (symbioze) se nemohou úspěšně utkávat s realitou rozdílnosti, potřebují dítě jako kontejner svých děsivých fantazií. Takové dítě je ale nebezpečné.
Mnoho párů se děsí citové blízkosti. Některé textují a sledují mobil i během konzultace, když jsou spolu na "romantické večeři" a někteří i během sexuálního aktu. Tyto páry pojímají citovou blízkost jako ohrožení symbiózou. Někdy měli pohlcující a dotěrné matky, jindy takto reagují na infantilní separační traumata. Často to bývají schopní, společensky zdatní lidé, kteří se ale vyhýbají osobním, citovým kontaktům. Tito lidé i v sexuální oblasti (behaviorálně) mnohdy dobře fungují, jen nemohou připustit citovou intimitu.
Jan a Eva, oba vědci, se už víc než pět let snažili mít dítě. Seznámili se při skupinovém sexu a říkali, že to býval jejich koníček. Když se spolu vzali, jejich dříve intenzivní sexuální život skončil. Většinu času trávili ve společnosti, kde se spolu téměř nebavili, nebo u počítače. Spolu měli sex asi jednou až dvakrát do roka. Oba toužili po promiskuitním skupinovém sexu, ale nechtěli toho druhého trápit "nevěrou". Oba měli velmi intruzivní matky, které mi psaly maily a pokoušely se takto intervenovat do terapie. V terapii jsme řešili především dvě temata. Jedním byl děs, že když se s tím druhým "citově zapletou" a potom ho odmítnou, tak ho neúnosně zraní a ublíží, nebo budou opuštěni (za trest). Druhým tématem, které se týkalo především paní, byl strach, že "zradí" svoji matku, když se stane šťastnou manželkou a matkou. V konečné fázi terapie hodně přemýšleli o sexuálních fantaziích, které by jim umožnily mít osobní, vzájemně napojený sex, dívat se při orgasmu do očí toho druhého- což vnímali jako něco zcela nového a obohacujícího a velmi vzrušujícího a přitom si udržet hranice. Našli si k tomu neobvyklou a poněkud humornou pomůcku. Začali souložit v lyžařské čepici. Chápal jsem to jako způsob jak izolovat své hlavy (mysl) od sebe, protože ještě zůstala jistá úzkost za splynutí. O další terapii už ale partneři zájem neměli, protože jejich sexualita se výrazně proměnila, vztah se stal osobnějším, citově naplněným a paní otěhotněla. Na poslední konzultaci už nehovořili o sexu, zradě rodičů, o symbioze ani o hranicích. Tematem se staly fantazie přípravy "hnízda" pro očekávané dítě.
Některé páry tají svoje intimní kontakty před svými rodiči. Stydí se uvědomit si/hovořit o přání mít dítě, stydí se zveřejnit, že jim na sobě záleží a že si důvěřují, stydí se mít spolu silnější spojení než s rodiči (viz pár Evy a Jana), jakoby rodiče nesměli vědět, že jsou jim "nevěrní". Nemohou mít dítě, protože se děsí, že by to byla "zrada povinné" (symbiotické) vazby k rodičům (Lucká,L 2005). Takové páry potřebují pomoci s intrapsychickou separovaností a překonáním tabu sexuality. "Nesmí" se stát rodiči, protože musí v této roli udržovat své vlastní rodiče.
Jako ilustrace transgenerační zátěže může sloužit pár Romana a Zdeny. Oba velmi hezcí, vzdělaní, kultivovaní lidé středního věku. Když vstoupili do mé pracovny, hned mi oznámili, že hledají "opravdu kvalitního terapeuta". Měl jsem pocit, jakoby na mne vložili závaží povinnosti být výkonný a "kvalitní". Ptal jsem se sám sebe. "Zvládnu to ?" Teprve mnohem později jsem pochopil, že můj protipřenos mě tehdy informoval o tom, co nevědomě vnímají mnozí muži z rodiny ženy. Sdělili mi, že se vybrali proto, že "hledali kvalitního partnera, aby měli kvalitní děti". Oba pocházeli z rodin, kde se v minulých generacích narodili výjimečně schopní, společensky uznávaní lidé, ale byly také velmi časté psychosomatické a kardiovaskulární nemoci a řada předků žila celý život odděleně od společnosti a byli neplodní. Paní cítila povinnost "nezklamat své předky". Uvedla, že je pro ni důležité mít partnera, který "bude schopen zplodit výjimečné dítě". Všechny ženy v jejich rodině jsou povinné mít dítě, které bude reprezentovat. Její partner však měl poruchy potence a od svatby měl vysoký krevní tlak. Trvalo dlouho, než jsme zpracovali "genealogickou povinnost" žen v linii této paní, zplodit výjimečně nadané dítě a ohrožení mužů, že v tomto nároku selžou. Teprve když tlak na výkon a "reprezentaci" povolil, mohl být manžel klidněji a s větším uspokojením se svou ženou a ona si mohla dovolit separovat se od povinnosti plnit nevyřčená narcistická přání své rodiny, více si užívat vztahu a zplodit potomka.
Velmi důležitou součástí párových terapií bývá také párová analýza snů, které jeden, nebo druhý partner spontánně do terapie přinášejí. Tradičně chápeme sen jako výraz subjektivního, osobního prožívání. V párové terapie je tomu jinak. To, že jeden partner přináší sen do terapie, chápu jako potřebu snícího být mluvčím intersubjektivního nevědomí páru a výraz jeho potřeby kontejnovat obsahy, které komplikují propojení. Zdá se mi výhodné chápat snícího jako mluvčího obou a proto také asociace obou jsou přínosné.
V párové terapii musí terapeut neustále měnit perspektivu svého porozumění.
Tradičně jsou analytici zvyklí chápat sdělení/problémy pacienta jako výraz intrapsychického konfliktu, takové chápání ale nikdy nevystihuje dynamiku vzájemného působení partnerů. Pár (s terapeutem) je nejmenší skupinou, která má svoji vlastní dynamiku a ta přesahuje dva intrapsychické životy. Podobně jako ve skupinové terapii si terapeut také nevystačí s tím, že bude chápat individuální životy jednotlivců ve skupině- také potřebuje teorie postihující skupinovou dynamiku. Mě se zdá výhodné chápat dění v páru také z pohledu teorie propojení (1995,2002), teorie Bionovského kontejnování (1962,1993,) a teorie nevědomých vztahových přesvědčení (2013,2015)Literatura:
Benghozi , P.(2005,2009):Rodinná a párová psychoanalytická psychoterapie:Byl jednou jeden...! Text vychází z Konference na Mezinárodním kongresu. EFPP Stockholm březen 2005. Česky publikováno v časopise Revue psychoanalytická terapie ,č.1,roč.XI.,2009.
Berenstein ,I.(1995).: Psychoanalýza rodiny a páru .The Buenos Aires Psychoanal. Journal
Berenstein,I. (1995,2002),:Psychoanalýza rodiny a páru.Psicoanalysis,1995,Vol.XVII,No.2. Česky: Revue psychoanalytická terapie,č.2.,roč.IV.,2002.
Bion,W. (1962): A theory of thinking. Int.J. of Psycho-Analysis, 43, 306-310.
Bion,W.R.(1959):Attacs on linking, Int. J. of Psycho-Analysis, 40(5-6) 308
Britton,R. 2004): Subjectivity, objectivity and triangular space. Psychoanalytic Quarterly, 73(1)
Collman,W.(1993):The individual and the couple.In.S.Ruszczynski.(Ed Psychotherapy with Couples (pp.70-96), London ,Karnac
Desjardins-Simon, J.; Debras, S.(2010) Nevědomé příčiny neplodnosti. Portál 2015.
Giddens, A.(1992): The Transformations of Intimacy: Sexuality, Love and Eroticism in Modern Societies. Cambridge: Polity Press.
Grier,F. (2001): No sex couples, catastrophic change and the primal scene. British Journal of Psychotherapy, 17 (4):474-488.
Holub,D.(2018) Neplodnost jako biopsychosociální fenomén. Psychoanalytický komentář. Psychologie dnes.
Lucká,L.(2005): Dvojí zrada matky. Revue psychoanalytická psychoterapie.2005,VII.,č. 2.
Lyons..(1993): in Ruszczynski S (1993) Psychotherapy with Couples. Theory and Practice at the Tavistock Institute of Marital Studies. Karnac Books,London.(s.44-45)
Morgan,M.(1995): The Projectiv Gridlock: A form of projectiv identification in couple relationships. . In S.Ruczynski ,J. Fisher(Eds) Intrusivness and Intimacy in the Couple.( str.33- 48) London: Karnac,1995.
Ogden T.H.(1991): Projective Identification Psychotherapeutic Technique . Jason Aronson Inc.
Pickering,J.(2011)Being in love.Therapeutic Pathways Through Psychological Obstacles to Love.London.Routledge.
Pincus,L. (Ed.) (1960):Marriage: Studies in Emotional Conflict and Growth. London Methuen/Institut of Marital Studies.
Ruszczynski S (1993):Psychotherapy with Couples,Tavistock Institute of Medical Psychology, Karnac Books,London,UK, Edited by Ruszczynski S (1993): Psychotherapy with Couples. Theory and Practice at the Tavistock Institute of Marital Studies. Karnac Books,London.Target,M. (2007): Is our sexuality our own ? A developmental model of sexuality based on early affect mirroring. British Journal of Psychotherapy, 23(4).
Titl,S.(2013): Láska a partnerský vztah z psychoanalytického hlediska, Revue psychoanalytická psychoterapie,2013, XV., číslo 2.
Titl,S.(2015): Transgenerační transmise, vzájemné ovlivňování generací a přenos. Revue psychoanalytická psychoterapie zima 2015, XVII, číslo 2.Slavoj Titl,
s.titl@seznam.cz
Gorazdova 8, Praha 2


Vývoj psychoanalytických pohledů na ženskou sexualitu
Jiřina Melzer
Referát přednesený na sympoziu Opočno 20141. Úvod
Dobrý den, ráda bych Vás dnes provedla vývojem pohledů na ženskou sexualitu z psychoanalytického hlediska na pozadí doby. Projdeme spolu koncem viktoriánského období, ve kterém tvořil Freud. Pak se podíváme na jeho žákyně - analyzantky, ukážeme si první změny v teorii sexuality, pak některé kulturní psychoanalytiky, zastavíme se krátce u feminismu a skončíme současnou, postmoderní dobou s moderními pojetími feminity.
Je to souhrn myšlenek, které jsou, podle mého názoru, důležité pro pochopení vývoje pohledů na ženskou sexualitu z psychoanalytického hlediska. Na dané téma je velké množství pohledů, názorů, myšlenek, studií, pozorování, které přispívají k lepšímu pochopení ženské sexuality. Já jsem se zaměřila na autory a myšlenky, které jsou nejčastěji citovány, a o které se podle mého názoru opírali další psychoanalytici ve svém bádání.
2. Freudova teorie ženské sexuality
Období přelomu 19. a 20. století, tzv. viktoriánská éra, je známá svým kultem "pravé ženskosti", kde ideálem je žena vysoce morální, čistá, jednoduchá, domestikovaná, která se nemá zajímat o politiku ani obchod. Oblast její působnosti má být omezena výhradně na domácnost a cílem jejího života by mělo být provdat se a pak se starat o manžela, o jeho spokojenost a spokojenost jejich dětí. V takové době se narodil, vyrůstal a pracoval Sigmund Freud. Narodil se v roce 1856 v rodině židovského obchodníka v tradičně židovském prostředí, kde muž byl pánem, mistrem a učitelem a žena méněcennější. Důležitost tohoto patriarchálního postavení byla ještě podtržena chováním jeho matky, která Sigmunda zjevně upřednostňovala. "Anatomie je osud", řekl Freud a myslel tím, že žena má smůlu, že se narodila jako žena, bez penisu, který by jí dodal hodnotu a společenské možnosti. Na ženu nahlížel jako na oddanou společnici svému muži. Vytvořil mužskou psychoanalýzu, kterou aplikoval i na ženy, a která nezohledňovala specifika ženské sexuality. Do popředí ženské sexuality dal kastrační komplex, závist penisu a maskulinní komplex. Z toho vyplívající slabší superego, které je podle něj navždy závislé na manželovi resp. jiných mužích.
V roce 1931 se objevil drobný článek (mající zhruba 30 stran), v němž Freud konzistentně načrtává svoji představu o ženské sexualitě, která byla později silně kritizována. Jde o článek "Ženská sexualita".
Elektřin komplex - ženská sexualita
Poukazuje se zde na skutečnost, že sexuální vývoj ženy je složitější než u muže. Prvním objektem lásky dívky musí být její matka, otec se stává objektem lásky až v další fázi vývoje. Poté, co dívka zjistí, že není vybavena tím čím chlapci, propadne pocitům méněcennosti. Když tedy v oidipské fázi zjistí, že nemá penis, touží po něm, cítí se bez něj zmrzačená a trpí tím. V hněvu a zklamání zavrhuje matku za to, že ji nevybavila tím správným orgánem. Jediná možnost penis získat je prostřednictvím otce. Proto děvče zaměří svoji lásku a pozornost na něj. Touží se stát pasivním objektem, který by mohl otcův penis přijmout tak, jak jej přijímá matka, na kterou proto děvčátko žárlí a závidí jí. Z lásky k otci, v touze po upoutání jeho pozornosti, se s matkou nakonec identifikuje, přebírá její chování, postoje, (přirozeně na nevědomé úrovni). Stává se, po vzoru matky pasivní, submisivní a má se smířit se svým deficitem. Tedy s tím, že nemá penis, který Freud ztotožnil s aktivitou, individualitou, subjektivitou, s mocí. Takový má být tedy podle Freuda zdraví vývoj ženy. Dívčí vývoj se navíc podle něj neliší od chlapeckého až do oidipského období. Nesouhlasil s názorem o vaginální citlivosti děvčátek v raném stadiu vývoje a tvrdil, že vagína se stává vědomě citlivou až po defloraci mužem.
Proti tomuto názoru se postavili představitelé "anglické školy". Poukázali na to, že ženskost nevzniká druhotně, nepřímými cestami, ale že žena má svoje vlastní ženské libido, které je zdrojem vaginální rozkoše již v pregenitální fázi.
Vraťme se ale ještě na chvíli k Freudovým žákyním, analyzantkám: J. Lamp-de Grootová, H. Deutchová a M. Bonapartová se ještě téměř vůbec neodklonily od původní klasické sexuální teorie ženy. H. Deutchová sice přináší změnu úhlu pohledů a snaží se poukázat na některé ženské problémy jako je mateřství, menopausa, nicméně ortodoxně zastává Freudovy myšlenky ohledně raného vývoje děvčátek. Deutchová, která byla v analýze u Freuda, si později postěžovala, že Freud ve shodě s již zmíněným patriarchálním charakterem své práce se příliš soustřeďoval na její identifikaci s otcem na úkor problémů s mateřstvím. A opravdu, Freud málem usnul, když mluvila o svých problémech se sháněním kojné. Kritizovala také praxi v porodnictví, že ženy jsou při porodu pod silným vlivem léků, a proto podle ní ztrácejí veškerý pocit spojení s dítětem. Místo toho vnímají dítě jako cizí element, čímž se jejich sebehodnocení ještě snižuje. Brunswicková zastává tytéž názory na raný vývoj děvčete, avšak spolu s Freudem na sklonku jeho života zaměřuje pozornost na preoidipské stadium dívek a nazývá ho "aktivním oidipským komplexem žen". To je velice důležité, protože se poukázalo na to, že vývoj děvčátek nemusí být shodný s chlapeckým až do stadia oidipského. Už v preoidipském stadiu má dívka jiné prožívání a může se vyvíjet jinak, než chlapec. Touto cestou se později ubíraly i další psychoanalytičky, které přenesly důraz z otce na matku a její velice významnou úlohu ve vývoji femininity.
3. První změny v teorii sexuality: M. Kleinová, E. Jacobsonová, E. Jones
20. století sebou přináší první revize klasických představ. Zpočátku byly v přímém protikladu s Freudovými teoriemi. K. Horneyová postavila proti závisti penisu závist ženskosti, Kleinová zase tvrdila, že ženské superego může být stejně silné jako mužské. Pozdější revize ukázali, že nejde o vzájemně se vylučující protiklady. Jacobsonová, Kestenbergová a E. Jones nepopírají Freudovu představu závisti penisu. Pro děvčátko ale není tato představa neúnosná, je-li její protiváhou dostatek internalizované feminity při vstupu do oidipské fáze.
První zásadní a přínosné revize ale vznikly v Anglii, především díky Melanii Kleinové, která ovlivnila současnou psychoanalýzu více než kterákoli jiná psychoanalytická osobnost po Freudovi, a která dala do pohybu myšlenkový proud známý pod označením teorie objektních vztahů. Iniciátorem školy objektních vztahů byl ale Sándor Ferenczi, u kterého byla Kleinová v analýze, a který ji zprostředkoval svůj přístup, v němž klade důraz na objektní vztahy a ranou mateřskou deprivaci. Mělo by se spíše říkat teorie vnitřně-objektních vztahů, jelikož jak víme, nejde o vztahy interpersonální, nýbrž o vnitřní svět dítěte, o jeho vztahy k vnitřním objektům, uvnitř vlastní mysli. Zatímco u Freuda zaujímá ústřední místo v psychologii žen závist penisu, Kleinová zdůrazňuje závist matčina prsu a matčiny kreativity. Závist je podle ní vrozená, na rozdíl od Horneyové, pro kterou je závist, pokud se objeví, sekundárním, patologickým jevem. "Vrozená libidinální touha po penisu se podle Kleinové nejdříve projevuje jako orální touha. Je prototypem touhy vaginální. Naplnění těchto tužeb se projeví ve fantasiích o sadistickém "ukradení" otcova penisu z matčina těla." Jde samozřejmě o nevědomé fantasie. Dále Kleinová uvádí, že ženské superego tedy může být stejně silné jako mužské, protože vzniká ze strachu z pomsty a potrestání za plundrovací fantazie holčiček (holčička závidí matce vnitřek těla a představuje si, že jí odtamtud ukradne otcův penis, což v ní vyvolá strach, že jej matka rovněž podobným způsobem napadne a pocity viny, které Kleinová považuje za vznik nadjá u dívek, porovnatelný se vznikem nadjá u kluků). Úzkost a ohrožení destrukcí se týká lůna a vnitřku těla a souvisejí s invazí a penetrací, nikoliv s uříznutím či utržením, což je původní model kastrační úzkosti.
Tyto jevy již dnes nejsou považovány za projev "normálního" dětského vývoje, nýbrž za důsledek rané mateřské deprivace. Paranoidně-schizoidní a depresivní pozice nejsou stadii vývoje, kterým takto prochází každé dítě (každá žena). Nevědomé fantasie o monstrech a ničící síle mají svůj původ v nepřiměřené a nevyhovující péči o dítě, jehož mysl je následně zaplavena ohrožujícími fantasiemi. Vztah mezi matkou a dítětem, plný nejistoty a obav dá vzniknout hrůzostrašným vnitřním objektům." To pak pochopitelně neumožňuje vnitřní, genitální živost a vstřícnost. Později Judith Kestenbergová říká, že těžké konflikty s matkou znamenají pro dívku smrt triadického vztahu, ztrátu genitality. "Plodnost u ženy svědčí o vnitřní životaschopnosti, vnitřním prožitku, který je živý a vzkvétá." (Mitchell, Blacková, 1999). Rovněž M. Torsti poznamenává, že "Zažije-li dívka od matky ublížení, vytváří ve své mysli šílený svět připomínající staré mýty nebo kruté fantasie duševně nemocných. Ženina schopnost upřímně milovat vadne vlivem těchto strachů."
Americká psychoanalytička Edith Jacobsonová reviduje Freudovu teorii superega (a vlastně i teorii M. Kleinové) tvrzením, že láska, nikoliv strach z kastrace, je hnacím motorem vývoje u obou pohlaví. Oidipský konflikt je podpořen spíše láskou, nežli strachem z rodiče opačného pohlaví. Pro cítění a vážení si vlastních genitálií je také kromě vztahu s matkou, rozhodující jak úspěšně vytvoří děvče láskyplný vztah s otcem a jestli jej vůbec vytvoří" (Jacobsonová, 1976).
Ernest Jones, jinak oddaný Freudův žák a analyzant, Freudův životopisec, v protikladu s ním rovněž soudil, že žena má od nejútlejšího dětství své vlastní libido. "I vagina je od začátku zdrojem vnímatelných pocitů. Ženskost je primární, nikoliv odvozená a heterosexuální touha je vrozená. Dívka touží po penisu libidinozně, ne narcisticky. A dívčina falicita je obrannou reakcí."
Pocity vnitřní "živosti" a "tepla" kromě Kestenbergové zdůrazňují také Jacobsonová,
Chasseguet-Smirgel
a jiné současné autorky. Vaginální citlivost, objevující se už v raném dětství, dává dívce možnost opřít se o vlastní pocity. Je základem ženskosti, mateřskosti a zdravého, ženského sebevědomí. V tomto období vznikají také první "odklony" od ženskosti, jež lze pak jenom těžce napravit.
4. Klasický kulturalismus se objevuje ve 30. - 40. letech a do popředí klade sociální vlivy. Byl v přímém protikladu ke klasickému biologizování. Zdůrazňuje vliv prostředí a kultury na člověka. To přineslo obrat v pohledu na ženskou sexualitu. Ukazuje se, jak velkou měrou společnost ovlivňuje ženu. Poprvé se objevují diskuze o sociálních rolích, kterým Freud téměř nevěnoval pozornost, jelikož sexualita byla pro něj biologicky daná a sociální role pouhým důsledkem sexuálního vývoje.
K. Horneyová poukazuje na závislost člověka na prostředí, ve kterém žije a v této souvislosti kritizuje na muže orientovanou a muži vytvořenou psychoanalýzu. Jako první kritizuje Freudovu teorii závisti penisu a naopak tvrdí, že ne ženy mužům, nýbrž muži ženám závidí ženskost (lůno, prsa, kojení). Průkopnické bylo její tvrzení, že: "Neobjevená vagina je vagina popřená. "Popření vzniká ze strachu z poranění vnitřku těla." Shodně s už zmíněným E. Jonesem tvrdí, že vagina je od začátku vývoje zdrojem pocitů. To bylo průkopnické tvrzení, které se stalo jedním ze základů teorií tělesného self.
Interpersonální psychoanalytička Clara Thompsonová byla ovlivněna Sullivanem, který měl sklon vyhýbat se psychoanalytickému žargonu a doporučil ji analýzu u Ferencziho, kterému jako jedinému analytikovi důvěřoval. Svoje myšlenky Thompsonová podává jednoduchým, snadno čitelným jazykem, díky nimž byli bohužel coby "běžné pravdy" přehlíženy. Zajímala se hlavně o to, jak se ženy vypořádávají s rostoucím uvědoměním si vlastního submisivního postavení ve společnosti. Závist penisu interpretovala symbolicky jako závist toho, co falus reprezentuje. Tedy větší nezávislost a více příležitostí.
Clara Thompsonová, Karen Horneyová a další interpersonální analytici byli předzvěstí feministického hnutí. Chápali sexuální role ve své nejhlubší podstatě jako kulturní výtvor.5. Feminismus
Dovedete si představit, že ještě na začátku 20 století ženy nemohly vlastnit majetek, neměli právo volit, byl jim zamezen přístup k formálnímu vzdělání a stejně tak do společenských institucí a úřadů?! Jsou ekonomicky a společensky závislé na manželovi a bez jeho vlivu a podpory de facto bezmocné? Hnutí žen, tzv. "Hnutí sufražetek" se soustředilo na odstranění této zákonem legitimizované nerovnoprávnosti žen a až díky nim byla v roce 1920 v Americe přiznána volební práva ženám, vstup žen na univerzity a změny zákonů o vlastnictví majetku.
Důležitým činitelem, jakýmsi manifestem ženského hnutí, byla kniha Simone de Beauvoir "Druhé pohlaví" ve Francii, která odstartovala vlnu úvah a kritiky ohledně postavení žen ve společnosti. Její dílo se stalo jakýmsi odrazovým můstkem (a "Biblí") pro většinu feministických autorek a mnohé její myšlenky neztratily na aktuálnosti dodnes. Za zmínku stojí také dílo Betty Friedan "Feminine Mystique" v Americe. Egalitářské koncepce této doby (60. léta) jsou známé jako snaha "být jako muž", "vyrovnat se mu". Jde o koncepce z doby před 50 lety, současnými feministkami dávno překonané, odmítnuté. Bohužel právě tyto koncepce jsou v našich podmínkách laickou veřejností dosud brány za podstatu feminismu. Na přelomu 70. a 80. let se od základů mění vztah k ženskému tělu, k mateřství, k sexualitě. Oproti egalitarismu vystupuje myšlenka rozdílnosti pohlaví. Žena je jiná, jinak cítí, jinak vnímá, jinak prožívá. Tyto myšlenky rozdílnosti jsou inspirovány postmodernou ve filosofii, která vyzdvihuje mnohost a různorodost. Rozdílnost, jinakost ženského způsobu myšlení, cítění, morálky, je akceptována a uplatňována ve veřejném životě. Společenské normy a hodnoty by měly akceptovat ženskou optiku, ženský pohled na svět, který je jiný než mužský. Významným příspěvkem byly práce americké psycholožky (žačky E. Eriksona, profesorky psychologie na Harvardské univerzitě) Carol Giliganové, v oblasti chápání morálky a etiky muži a ženami a jejich odlišného morálního vývoje. Ve svých pracích dokazuje, že ženy chápou mravní dilema jako konflikt povinností, nikoliv práv, zatímco muži se řídí morálkou spravedlnosti, ženy se spíše řídí morálkou starostlivosti, kde nejvyšší hodnotou je ochrana před ublížením a jejím cílem je udržení co nejlepších mezilidských vztahů.
Feministické autorky velice kritizují Freudovy názory na ženskost a opírají se o novější poznatky ohledně důležitosti matky ve výchově. Mezi tyto autorky později patří Nancy Chodorowová, Jessica Benjaminová, Luce Irigarayová, Carol Gilliganová, Dorothy Dinnerstainová, Jean Baker-Millerová, J. Mitchell, které kladou důraz na sociální faktory vývoje ženské sexuality. Freudovy názory na závist penisu interpretují symbolicky. J. Mitchell vidí závist penisu jako výstižný, leč mylně vykládaný postřeh. Ženy nezáviděly mužskou anatomii, nýbrž neospravedlnitelnou sociální nadřazenost mužského genderu. Závist penisu by mohla symbolizovat ženské znechucení nad sociální kastrací. Dále uvádí, že pro vývoj lidské osobnosti není určující, co "chybí". "Dívky i kluci zkoumají, co je, nikoli co není."
Colette Chilandová říká: "Pohlavní odlišnost nemá implikovat nerovnost práv mezi muži a ženami. Dostatečně jsme ještě nepromysleli důvody, proč se ženy v různých kulturách v průběhu staletí nechali ponižovat a utlačovat a proč se svým osudem souhlasily, osudem, jenž není přímým důsledkem anatomie či biologie, nýbrž společenského výkladu těchto prvků. Přestože pohlavní odlišnost se nepochybně zakládá na tělesných charakteristikách, vždy je interpretována společností, ve které žijeme."
V současnosti se hodně pracuje s pojmem gender a jemu příbuznými pojmy: gender role, gender identita, gender stereotypy. Gender je pojem, který zahrnuje sociální a kulturní odlišnosti mezi pohlavími.
Margaret Meadová ve své práci "Male and female: A Study of sexes in a changing world " (1948), aniž by používala slovo gender, ukazuje, že každá společnost nějak pojímá, jak by se muži a ženy měli chovat a cítit a jak prostřednictvím vzdělávacích a dalších výchovných postupů, které stanovuje, formuje děti tak, že se z nich stanou takoví muži a takové ženy, jaké společnost očekává.
Gender jako pojem zavedl v roku 1955 John Money, když psal studie o genderových rolích. Děti mají hluboce zakořeněný pocit, že patří k pohlaví, v němž byli vychováni, to znamená, že je podmíněn postojem rodičů. Uvedu to na příkladu: Ve společnosti se tradičně přiřazovalo pohlaví na základě vzhledu vnějších genitálií. Jak to ale bude u Mutatis mutandis, tedy dítěte s vrozenou hyperplazií nadledvin, chromozomy XX, nadměrně velkým klitorisem a vaječníky a dělohou? Ve skutečnosti se bude cítit jako kluk nebo jako dívka podle toho, jaké pohlaví mu byl přiřazeno. Rozhodujícím faktorem je přesvědčení rodičů ohledně pohlaví dítěte, protože ho budou vychovávat v souladu s těmito niternými pocity.
Gender role je soubor kulturních očekávání, "učíme se jimi" a internalizujeme již v preoidipském stadiu jako self-identifikace muže a ženy.
Gender stereotypy, což jsou zjednodušené, ale hluboce zakořeněné představy o charakteristikách mužů a žen jsou problematické, protože staví muže a ženy do antagonistických pozic "maskulinita versus feminita" a omezují tak jejich aktivity. Jak efektivně gender stereotypy fungují, demonstroval Goldberg v roce 1968 na dvou skupinách studentů, kteří posuzovali odbornost článku. Článek byl posuzován signifikantně níže v případě, že jeho autorství bylo přiřazeno ženě, než když se jeho autorství spojovalo s mužským jménem. To mě naplňuje jistou nadějí, že pokud, se Vám moje přednáška nelíbí a v lepším případě na ní rychle zapomenete, můžete na ní pravděpodobně změnit názor, pokud ji budu publikovat a podepíšu se pod ní pouze příjmením J. Melzer. Podle Goldberga Vám takto bude připadat výrazně kvalitnější.
Gender identita se váže na psychologické vědomí, cítění se jako muž, resp. žena. Kalifornskému psychoanalytikovi Robertu Stollerovi se připisuje známé rozlišení mezi Pohlavím, jako biologickým faktorem a genderem jako sociálním a psychologický faktorem ve vývoji jedince. Stoller předkládá existenci "jádra rodové identity" a "primární femininity". Jeho pozorování v roce 1965 ukázala, že pocit mužskosti, "jsem muž", nebo pocit ženskosti, "jsem žena" je podmíněn postojem rodičů. Chlapci, narození bez penisu, ale jinak fyziologicky chlapci, kterým bylo připsáno mužské pohlaví, se jeví stejní jako dívky, které jsou geneticky, anatomicky a fyziologicky normální, ale bez vagíny. Stoller říká, že objevením takového defektu může být pro dívku velkým traumatem, nezná ale jediný případ, kde by to mělo za následek zaváhání v jádru gender identity, které se opírá o pocit: "Jsem muž" nebo "Jsem žena". Anatomický defekt může přinášet spoustu otázek, jestli je dívka dostatečně ženou nebo jestli je chirurgicky aplikovaná vagína opravdová, ale nikdy si o sobě nemyslí, že je muž a ani se jím nechce stát. Stoller vtipně poznamenává na adresu Freuda: "Kdyby Freud pracoval se ženou bez vagíny, myslím, že by pochopil, že jediná věc, kterou žena chce víc než penis, je vagina. Pouze tehdy, když žena má normální genitálie, může si dovolit luxus přát si penis.".6. Psychoanalýza a feminismus
(Nancy Julia Chodorowova, Luce Irigaray, Dorothy Dinnersteinerová,Jessica Benjaminova, Jean Baker Millerová, Donald W.Winnicott, Mary Pipherová)
A ještě jedna poznámka ke genderu a diferenciacím. Nancy Julia Chodorowová, americká socioložka a psycholožka, profesorka na Kalifornské univerzitě v Berkeley, popisuje, jak je jádro mužské identity neverbální, a nevědomě primárně utvářeno mateřskou, ženskou identitou a primární identifikací s ní. Chlapec se proto musí učit své mužské identitě vyjádřené pocitem: "Já nejsem děvče (žena), matka". Kvůli tomu je pro muže velice důležité mít jasný pocit gender diferenciace - co je mužské a co ženské a udržovat mezi tím pevné hranice. Dívka nemá takové problémy s gender identitou jako chlapec, protože jí její primární identifikace "zůstává". Její další vývoj je pokračováním v podobnosti s matkou. U děvčete nezáleží utváření identity až tak výrazně na úspěšném odpoutání se od matky, zatímco ve vývoji chlapce, aby se z něj stala autonomní osobnost, je odloučení od matky rozhodující. Duševní vývoj chlapce probíhá ve znamení opozice, v reakci na silnou osobu trvale přítomné matky. Dívky se od malička identifikují s matkou a mají v ní trvalý příklad vztahu vůči druhým - péči o ně, ve schopnosti vcítit se do pocitů a myšlení druhých. Jejich vnitřní život je v důsledku toho od malička obohacován o schopnost vztahovosti vůči ostatním tak, jak to vidí u své matky. Pociťují se více spojeny s okolním prostředím, jsou více "pokračováním" okolního světa. (Chodorowová, 1974) Luce Irigarayová říká, že pro ženu je charakteristická potřeba blízkosti, která je v protikladu k vlastnictví, typickému pro patriarchální společnost. Rovněž C. Giliganová, J. B. Millerová a D. Winnicott kladou ve vývoji ženskosti důraz na vztahovost, "bytí ve vztahu", schopnost vztahovat se k druhým s láskou a porozuměním a schopnost soucítění. Ženy pak často cítí radost a uspokojení, které vychází z emocionálního spojení. J. B. Millerová říká, že ženy nechtějí být závislé nebo nezávislé, ale chtějí být ve vztahu s jinými, skutečně jim rozumět, chápat pocity jiných, přispívat jim. Pocit vlastní ceny a sebedůvěra děvčete jsou založeny na pocitu, že je součástí vztahu a o vztah se stará. Bez pochopení tohoto významu, jaký má pro ženu vztah, jí nepomůžeme najít cestu k růstu a rozvoji.
Ženskou psychiku charakterizuje potřeba empaticky založených vztahů. Tato empatie má integrativní funkci a je potřebná v mateřství a je podstatná pro citovou provázanost ženy v mezilidských vztazích.
7. Moderní psychoanalytická pojetí
Marita Torsti k tomu dodává, že feminní láska je normálně aktivní. Pasivně receptivní je pouze v případě, že se její vývoj zastaví v půli cesty a žena vyroste v osobu, která musí sobě a jiným dokazovat, že za nic nemůže, že je "nevinná". Ve vztahu s mužem je zdravá žena aktivní a nezávislá, schopná formulovat svůj vlastní svět hodnot a ideálů, který se liší od mužského. Zdravá žena miluje upřímně, celým tělem a duší. Vybírá si muže, jehož chce přijmout a zahrnout do sebe, aby s ním splynula. Analytici potřebují rozumět těmto přijímajícím a zahrnujícím aktivitám, protože častým úkolem analýzy je právě obnova těchto schopností.
V současnosti se různé přístupy a teorie sbližují, ale hlavně se všechny akceptují a začleňují do masivu psychoanalytické teorie. Pozornost se dnes obrací k fyziolog., psycholog.,sociál., polit. a jiným vlivům, se kterými se žena musí vyrovnávat.
Francouzská psychoanalytička J. Chasseguet-Smirgel ukázala, že Freudův popis ženy jako vykastrované a bezmocné je přesným opakem nevědomé představy, kterou má o matce malé dítě. Může jí opovrhovat jako vykastrovanou, nicméně nevědomě je pro něho nesmírně mocná. Smirgel souhlasí s Kleinovou popisující omnipotentní matku a touhu dítěte vyprostit se z jejího vlivu. Závist penisu je podle ní obrannou reakcí a přání mít penis je vnímáno jako nástroj umožňující osvobození od matčiny ohrožující moci (Smirgel, 1964). "Význam penisu jako symbolu revolty a separace je odvozován od vysněné představy o mateřské moci" (Benjamin, 1990).
Jacobsonová, Chasseguet-Smirgel a Kestenbergová soustavně zaměřovali pozornost k významu vnitřního genitálu ve vývoji ženské sexuality. Slastná pulsace vagíny a vulvy v útlém věku probouzí fantazijní láskyplný vztah k otcovu penisu nebo k dítěti, s nímž je představa penisu zaměnitelná. I podle Torstiové se ženina tělesná představa o vlastních genitáliích vytváří s genitálních pocitů a s doprovodnými fantasiemi a identifikacemi.
Judith Kestenbergová, americká psychoanalytička popisuje, jak dívka objevuje při sebezkoumání svůj introitus. To probouzí její zvědavost a zároveň ji to vyděsí. Snaží se popřít existenci otvoru nebo ho alespoň udržet pod kontrolou tím, že v mysli konstruuje ilusorní penis, který ji ucpe - zapečetí. Až v tomto okamžiku, říká Kestenbergová, začíná skutečná závist penisu. Dívka nechce být chlapcem, jen potřebuje mít to, co ji zasunutím do introitu přinese pocit slastného bezpečí.
Kestenbergová se také proslavila svým vylíčením situace partnerů při prvním heterosexuálním sbližování. "Mladík je díky své předchozí adolescentní masturbační sexuální zkušenosti přímo předurčen k tomu, aby svou dobře viditelnou osou (erigovaným penisem) dívce zprostředkoval komplexnější vnímání vnitřních genitálií. Podél vsunutého penisu se dívka v sobě konečně orientuje a dříve vágní prožitky lépe diferencuje.
V mateřství, říká Kestenbergová, nachází vnitřně genitální prostor své naplnění. Je charakterizované ideály trpělivosti, empatie, věrnosti a aktivity. Dítě reaguje na matčino vědomí i nevědomý tělesný sebeobraz. Ten je reprezentací ženiny vnitřně-prostorové genitality. Nesnáze s mateřstvím se objevují tam, kde vadne vnitřně-prostorová funkce genitality vlivem rané traumatizace matkou. Čím intenzivnější a nekonfliktnější je dívčin vztah s matkou, tím živější je její milující a pečující vztah k děťátku v panence.
Rovněž Chasseguet-Smirgel říká, že "Feminní kastrace není ztráta pomyslného falu, ale smrt vnitřně-prostorové genitality" (Chasseguet-Smirgel, 1964) Protože jak říká i Dale Mendell: "Děvčátka internalizují vzájemné pocity tělesného uspokojení mezi nimi a matkami, pocity, které jsou základem pro sebevědomí a spokojenost s vlastním tělem, pro pozdější schopnost dávat a přijímat lásku, tedy milovat."
Zůstaňme ještě chvíli u mateřství, jelikož jeho základy vznikají v této preoidipské fázi, M. Torsti správně upozorňuje na to, že "výkon mateřských úkonů je jen v malé míře možno vědomě řídit. Dítě čte v matčině nevědomí jako v otevřené knize, je mu vystaveno od okamžiku početí. Období těhotenství, laktace, gesta, způsob objetí, rytmus řeči, oční kontakt apod., to vše je reprezentací ženiny vnitřně-prostorové genitality a musí obsahovat její živé a živící kvality. " Schopnost milovat se utváří z rané uspokojivé interakce mezi matkou a dítětem. Za těchto podmínek (dostatečně dobré matky-Winnicott) je možné, aby v děvčátku "ožily" slastné pocity pulzující vulvy a vagíny, zpočátku difuzní a rozložené po celém těle. Takto matka vlastně dítě vzrušuje, svádí (jak by řekla J. Kristeva).
Dítě se už v raném stadiu "učí" (nasává, přijímá, introjikuje) postoj matky ke svému ženství (ke svému tělu, sociální roli, vztahům k otci. To vše v ní zůstává jako pečeť zaznamenaná v implicitní paměti a "paměti" těla.
Význam otce pro utváření ženskosti je nám dnes nepochybně dobře znám, i když se pozdější revize Freudových představ o ženské sexualitě zaměřovaly výlučně na vztah děvčátka s matkou, který sice považuji i já za stěžejní, kvůli kterému ale nesmí být otcův význam přehlížen. Děvčátka citlivě vnímají vztah otce k matce a k nim samotným nejenom jako k dcerám, ale také jako k vyvíjejícím se ženám. Dívka touží po otcově zájmu a uznání, který je výraznou součástí její zdravé femininity. V oidipské fázi dívka, na rozdíl od chlapce změní objekt. Otec nahradí matku jako terč touhy. Dívka čeká na otcův zájem a uznání, na jeho "penis". Identifikuje se s falem a s otcem, který jej reprezentuje a který rovněž reprezentuje řeč, myšlení, řád, výkon.
Stejně jako chlapec i dívka se v Oidipské fázi obrací k otci a hledá u něho penis (v každém případě něco, co matka nemá). "Zdá se, že je to jeden z hlavních prostředků, jak se separovat od pregenitální matky.", říká Schaefferová.
Oidipské období je ale charakterizované nejenom snahou získat si lásku rodiče opačného pohlaví, ale také rivalitou vůči rodiči stejného pohlaví. Rivalita je živena závistí vůči rodiči stejného pohlaví. Nancy Chodorowová popisuje případ své pacientky K., jejíž pohlavní identita nebyla organizována na mužsko-ženské odlišnosti, ale na srovnání své tělesnosti malé holčičky s tělesností její matky. Tělesné rozdíly se tedy týkaly stejného pohlaví a sledovaly tu část oidipského komplexu, která se týká generačních rozdílů. Výsledkem je stud a závist. Poukazuje také na to, že u některých klientek se závist týkala vnitřních pohlavních orgánů. Samy měli pocit vnitřní prázdnoty, zatímco matku vnímali naplněné a stále schopné pregnance.
Současná psychoanalýza bere ohled na vznik a vývoj tělesného self (vliv tělesných pocitů a anatomických rozdílů). Feminita se, jak jsme si ukázali, utváří z ranních vaginálních pocitů a pomocí introjekcí a identifikací. Ženské tělo je nedílnou součástí ženy a žena se během svého života musí neustále přizpůsobovat jeho změnám. Jak řekl Sorte: "Ženské tělo má svůj vlastní život" (1982)
Spokojenost se svým ženstvím je významně závislá na tom, jak je žena schopna pozitivně obsadit svoje tělo (to jak vypadá, jak je hezká, atraktivní) a také svůj vnitřní psychický prostor. "Symbolizaci vnitřku u žen nazývá Schaefferová prací na femininní sféře, která probíhá v podstatě celý život. Žena potřebuje symbolizovat svůj vnitřek jako krásný a přitažlivý, jako opak odpudivého a děsivého vnitřku matky, a proto obsazuje libidem celé své tělo, celý svůj zevnějšek! A právě "Péče o ženin narcismus je často klíčem k jejímu vnitřku a cestou ke znovunabytí komfortu!", jak hezky říká Michael Šebek a Jana Šebková v článku o Fenoménu ženství.
Dale Mendell, americká psychoanalytička zdůrazňuje, že" fyziologické zrání ženy je doprovázeno sérií psychologických změn. Žena musí rozvíjet své schopnosti přizpůsobovat se neustálým změnám svého těla a znovu a znovu integrovat svůj pohled na sebe po každé z nich." Na cestě životem ji čeká menstruace, růst prsů, dospívání, těhotenství, porod, kojení a péče o dítě, menopauza.
Nemůžu se bohužel dlouze zastavit u těchto období, jelikož jejich komplexnost přesahuje časové možnosti mé přednášky. Proto jen velice stručně:
Dospívání vidí C. Thompsonová jako nejproblematičtější stadium pro dívky. Tehdy vnímají rozdíly v sociálních omezeních a moci. Sociální prostředí nemalou měrou přispívá k bouřlivým změnám tohoto období.
Menstruace - Alizadová popisuje, jak v základu ženských psychických struktur a ženské symbolizaci leží ženské fyziologické fungování. (Myslí tím menses, kojení...)
Colette Chilandová - Pro ženu je nutné prožít a přijmout menses, defloraci, těhotenství a porod, menopauzu. Klíčovým prvkem je tady krev. Menstruační krev je nesmírně důležitá, ženské genitálie jsou interpretovány jako zranění (už na nástěnných malbách v prehistorických jeskyních), menstruační krev je chápána jako špinavá a nebezpečná, ale zároveň mocná, protože je spojena s plodností. Ženy se cítí zahanbené a provinilé a to ponechává volnou cestu všem druhům submisivity.
Ženy fungují cyklicky, v rámci zhruba osmadvacetidenního cyklu, během nějž se jim střídají jejich energie, vlastnosti, schopnosti, nálady, emoce, chutě, způsob uvažování, sexuální touha nebo fyzická síla (jak názorně popisuje Miranda Gray ve své knize "Cyklická žena" to, pod co by se podepsali téměř jistě všechny ženy.)
Těhotenství je dalším kritickým obdobím. Podle Joan Offerman-Zuckerbergové v těhotenství, stejně jako v pubertě a menopauze vycházejí na povrch staré, nevyřešené problémy z rané fáze vývoje. Těhotenství je krizí, která zahrnuje rychlé přesuny od self k druhým, od narcistické pozice k libidinozně obsazeným objektům.
Porod je podle Zuckerbergerové, testem ženiny schopnosti věřit a důvěřovat svému tělu. Porod nelze vůlí ovlivňovat, je to proces, který běží sám a žena musí být schopna se mu oddat.
Období menopauzy - Zuckerbergová i další poukazují na to, že v naší kultuře se starší ženy cítí izolované, odmítané, impotentní a neužitečné. Medicína definovala menopauzu jako chorobu a ne jako přirozený proces. Nicméně Deutchová a Benedektová (1950) pozorovaly u žen s dobrou identitou, že menopausa pro ně nebyla ohrožující, ale naopak, byla příležitostí k větší autonomii a kreativnímu vyjádření. Helene Deutschová s potěšením zaznamenala odpověď kněžny Metternichové (1947) na otázku o sexu starších žen: "To se budete muset zeptat někoho jiného, odpověděla kněžna, mně je teprve 60!"
Moderní pohledy na ženskou sexualitu se snaží dívat na ženský vývoj a ženské problémy z pohledu ženy samotné. Patriarchální model už není univerzální. Žena má svůj vlastní vývoj a svoji vlastní sexualitu, která se od mužů liší.
Obecná shoda je v současnosti v tom, že základy feminity s doprovodnými tělesnými pocity (především vaginálními) vznikají v preoidipské fázi. (Nikoli ve fázi oidipské, jako reakce na uvědomění, že dívka nemá penis, jak tvrdil Freud.) V tomto období se také utváří základy mateřskosti. (Nikoli jako reakce na touhu vlastnit penis, jak tvrdil Freud, ale jako výsledek uspokojivé rané péče.)
Vznikl pojem "primární feminita", založen na specificky ženské zkušenosti vycházející z prožitků těla a tělových reprezentací otevřenosti, difuznosti a také strachu z penetrace a protržení. Neméně důležité jsou vlivy rodičovských postojů a způsobu péče.
Důraz není kladen výlučně na raná stadia vývoje sexuality, ta nicméně zůstávají velice důležitou etapou ženského vývoje. Význam otce pro utváření ženskosti v oidipské fázi je nadmíru důležitý. Jeho přijetí, uznání a zájem umožňuje dívce patřičnou identifikaci také s ním a tím podporu na cestě v jejím dalším vývoji.
Je důležité, aby feminita, která má svoje základy v raném vztahu s matkou, obsahovala svoji maskulinní část (tvořenou převážně v oidipské fázi otcem), stejně tak jako maskulinita oidipského stadia obsahuje svoji feminní část (tvořenou převážně v preoidipské fázi matkou). Jen tak se z muže stane citlivý, ale pevný muž (nikoli surovec, uvízlý ve falické póze "machisty", nebo "maminčin nemožný mazánek" regresivně uvízlý v preoidipské fázi). A z ženy se může stát citlivá, ale aktivní, průbojná, svádivá, výkonná, a soutěživá žena (nikoli ale falická "mužatka", nebo "princezna", která za nic nemůže, uvízlá v preoidipské fázi.)
Sexualita ženy je propojena a svázaná s mnoha faktory, jak jsem se snažila ukázat. Žena se musí vypořádávat se změnami svého těla, které ji provázejí celým životem, se společenským tlakem, na který upozorňují feministické autorky a samozřejmě hlavně s rodinnými podmínkami. (V životě ženy hraje velice důležitou, jestli ne nejdůležitější roli, její vztah k matce a k otci.) Svoji neopomenutelnou roli ve vývoji ženy a její sexuality mají ale také její sourozenci, vrstevníci a partneři.
V psychoanalytické terapii se přihlíží ke všem těmto vlivům. Její průběh je zcela závislý na individuální historii každé ženy a výsledná podoba ženskosti závisí na tom, jak se každá žena se zmíněnými vlivy vypořádá.


Hledání terapeutické hypotézy a vhodné intervence v párové a rodinné terapii

Hledání terapeutické hypotézy a vhodné intervence v párové a rodinné terapii

PhDr. Slavoj TitlV terapiích zaměřených na interpersonální vztahy (manželské, párové, rodinné) je terapeut konfrontován s obrovským množstvím interakcí, verbálních i neverbálních sdělení a intenzivních emocí do nichž je klienty aktivně vědomě,či nevědomě vtahován. To vše se navíc děje v situaci, kdy při uspořádání "face to face" ,musí reagovat nepoměrně rychleji, než v individuálních terapiích, v nichž má většinou čas reflektovat svoje pocity, najít porozumění aktuální přenosové situaci a promyslet reakci. Aby nebylo komplikací dost, párový a rodinný terapeut oproti individuálnímu terapeutovi pracuje ve velmi limitovaném počtu sesí, jde tedy většinou o krátkou, fokální terapii v délce maximálně několika desítek sesí. Cílem není změna osobnosti zůčastněných, ale pomoc s "problémem" se kterým se na nás obrátili. Hlavní komplikací však je, že klienti párových a rodinných terapií nesnadno přijímají interpretativní styl na který jsme zvyklí z individuálních terapií.
Aby mohl párový,nebo rodinný terapeut /dále jen PT a RT/ svým klientům pomoci, potřebuje "výbavu",která mu pomůže co nejrychleji pochopit , jakou dynamickou a vztahovou souvislostí je daný "problém" sycen a udržován a najít takovou intervenci, kterou jednotlivci ve vztahu budou schopni "strávit" a využít ve svůj prospěch. Netřeba zdůrazňovat, že čím lépe při tom terapeut rozumí situaci klienta i své vlastní, tím lépe může využít přenosu i protipřenosu a najít vhodnou intervenci. Toto "porozumění" budu dále nazývat terapeutickou hypotézou (TH), protože není nikdy definitivní, v průběhu terapie se různě mění a terapeut nemůže nikdy "vědět", jak věci pro klienta "opravdu jsou".
Přesto, že je zřejmé, že lepší orientace umožňuje účelnější jednání, někteří (neanalytičtí) terapeuti potřebu TH odmítají, tvrdí, že si nevytvářejí takovou představu, protože kdyby ji měli, mohli by klienta manipulovat v jejím směru. Není však možné nemít žádnou představu, je možné si ji pouze neuvědomovat, mít nereflektovanou hypotézu. A zatímco vědomou hypotézu můžeme odmítnout nebo změnit, nevědomé se nemůžeme vyhnout.
Onu "výbavu" terapeutovi poskytuje na jedné straně sebereflexe, která je jakýmsi prodloužením zážitkové cvičné analýzy,na druhé straně opora o teorii a ve vlastní zkušenosti..
V tomto článku chci shrnout některé vlastní zkušenosti s prováděním psychoanalytické PT a RT a zkušenosti kolegů s nimiž jsem spolupracoval,nebo jsem měl příležitost poučit se ze supervizí jejich práce, v rámci kurzů psychoanalytické párové a rodinné terapie . Budu se zabývat úrovní, jež je nejbližší klinické situaci a shrnu některé konkrétní podněty, které vyplynuly z pozorování procesu hledání porozumění v konkrétních terapeutických situacích. Nešlo mi přitom o vytváření komplexní nové teorie, ale o nalezení některých jednoduchých vzorců, které mohou usnadnit orientaci v komplexní a emočně nabité situaci a rychle orientovat terapeuta k nalezení vhodné intervence. Nelze dost zdůraznit, že jde o "podněty" pro terapeutovo přemýšlení rozhodně ne o něco, co bychom snad měli bezprostředně sdělovat klientům jako interpretaci.Ta může, nebo také nemusí vyplynout z našeho "hledání hypotézy". Druhá věc,kterou bych chtěl zdůraznit spočívá v tom,že se v psychoanalýze vždy zabýváme tím, jak jsou různé interakce, vztahy, chování atd. representovány v myslích zůčastněných osob , nikoli "objektivní realitou". Toto bývá často přehlíženo v nepsychoanalytických terapiích,ale tohoto zjednodušení se občas pod vlivem protipřenosu dopouštějí i psychoanalytici -v takových případech slýcháme "vždyť on byl "opravdu" hrozný, patologický, nezralý..."
Hlavní problémy pro terapeuta v párové nebo rodinné terapii z hlediska dynamické terapie spočívá v tom, jak pomoci klientům přejít od vzájemných obviňování, utloukání se v destruktivních externalizacích vnitřních konfliktů, od nerozpoznatelného smíšení přenosových zkreslení a reálných vzájemných zkušeností k rozlišování interpersonálního a intrapsychického, od paradoxu ,že jim máme pomoci,ale nic důležitého se nesmí změnit, od onoho "oni mi dělají..." k "co já si to vlastně dělám..." .
Klienti párových a rodinných terapií ( na rozdíl od neurotických klientů v individuálních terapiích) totiž odmítají interpretace zaměřené na intrapsychickou dynamiku /na začátku terapie/ - ty je přímo ohrožují a většinou vedou k většímu odporu, zesílení projektivní identifikace ( Ogden T.H.1991),pomocí níž druhého vtahují,nebo tlačí do komplementární role, nebo označí druhého za původce všeho zla a žádají, aby ho terapeut opravil, nebo se ho chtějí zbavit v dobré víře, že pak už budou šťastni . (Skrytou formou takového odporu může být koluze,při níž klienti zdánlivě introspektivně,ale ve skutečnosti jen submisivně a masochisticky hledají chyby v sobě, zabývají se naší interpretací,ve skutečnosti ji však nepřijímají .) Tyto intervence v nich oživují pocity viny, neoprávněnosti, pochybnosti o sobě, pocity studu a další nepříjemné afekty. Vidět druhého jako viníka jim pomáhá zbavit se těchto neúnosných pocitů. Pokusí-li se však terapeut tento destruktivní mechanismus zastavit tím, že ho interpretuje z hlediska intrapsychického dění té osoby,která právě onen obranný ,nebo sebeochranný (Kinston W.,Kohen J. 1988) mechanismus projevuje, znovu je do těchto pocitů potápí. Klienti tuto dobře míněnou interpretaci chápou tak, jako by terapeut říkal: "Vaše vnímání problému je chybné. Vaše stížnosti na něj jsou neoprávněné. To vy vytváříte problém tím, že máte iracionální, infantilní, nadměrné požadavky, potřeby a fantazie o vztahu". S takto pochopenou interpretací se samozřejmě klient nemůže identifikovat. Navíc ostatní partneři ve vztahu takovou intrapsychicky orientovanou interpretaci /platí to pro začátek léčby/ většinou okamžitě použijí k podpoře svých vlastních obranných mechanizmů.Zkušenosti s tímto odporem vedou pak mnohé párové a rodinné terapeuty k rezignaci na možnost používat psychoanalýzu v těchto terapiích a/nebo k přijímání neanalytických, na chování zaměřených přístupů s odůvodněním,že psychoanalýza je v těchto případech nepoužitelná. Zdá se mi,že je to podobný argument,jaký byl používán před tím,než A.Freudová a Klienová začaly užívat psychoanalýzu pro pomoc dětem a než ego psychologové , self-psychologové a další dokázali,že psychoanalytické poznatky mohou pomáhat i pacientům hraničním a psychotickým. Problémy s užitím psychoanalýzy v párové či rodinné terapii se netýkají tolik psychoanalytické teorie, jako způsobu její aplikace.Jak tedy máme interpretovat intrapsychické mechanismy, aniž bychom narcisticky zranili klienta a vyvolali tak intenzivnější sebeochrannou externalisaci? Domnívám se, že je to možné, jen když nejprve pomůžeme našim klientům dosáhnout takového porozumění problému ( vzájemné provázanosti) a pocitu bezpečí v terapii, aby se sami začali na intrapsychické determinanty svého problému ptát. Teprve když se o ně začnou sami nefalšovaně zajímat, může terapeut opatrně přejít k interpretaci intrapsychických dějů.
Rodina N. byla do terapie poslána psychoterapeutkou matky.Předtím však již navštívili sexuologa i psychiatra,protože zjistili,že jejich dospívající syn zneužívá svoji o dost mladší sestru. Matka chodí na psychoterapii "kvůli své lítostivosti" .Jinak žádné problémy nemají. Hned na začátku terapie se však ukazuje, že dcerka je velmi nezralá,téměř vůbec na konzultaci nehovoří,jakoby ani nebyla přítomná. Otec je velmi nespokojený s tím, jak jeho manželka i syn /chlapec je jeho nevlastní syn/ jednají nerozumě,nemůže jim v ničem důvěřovat. Manželka špatně uklízí,nepere jak by měla, atd. Syn nejen ,že zneužívá nevlastní sestru,ale možná prý i krade,má nevhodné zájmy ( agresivní počítačové hry) atd. Musí je kontrolovat, aby plnili alespoň minimálně své úkoly, i když ho to velmi zatěžuje. Vysvětluje si to tak,že jim na něm asi nezáleží, jakoby k nim ani nepatřil. Manželka uznává,že doma je nakupeno obrovské množství věcí,které se již velmi dlouho chystá uklidit,občas nechá shnít prádlo v pračce. Jí vadí,že ji manžel nikdy neocení/pláče/.Také syn potvrzuje,že otec má pravdu ve všem co o něm řekl. Schází mu ,že s otcem mohou být jen málokdy spolu a že ho otec téměř nikdy za nic neocení.
Terapeuté cítí svoji protipřenosovou tendenci nechat se strhnout k identifikování původce problému a k práci na intrapsychické motivaci syna, sestry,otce,matky,,kterou by ovšem každý z nich prožíval v tomto kontextu jako kritiku. Nakonec se však rozhodují k upozornění že vlastně všichni se trápí,každý z nich má pocit,že pro ty ostatní není dost dobrý,dost důležitý a milovaný. Intervence rodinu oslovila a práce se posouvá k vyjasňování těchto pocitů a hovoří se o tom , jakými způsoby se tento bolestný prožitek "nepřijetí" projevuje ve vztahu- u otce pocitem bezmoci získat si lásku rodiny (do níž se přiženil),tím že více kontroluje ....a vyvolává u ostatních ne více přijetí ,ale více vzdoru a odmítání, -u matky vzdorem proti podřízení se pravidlům /i když pak bude manželem zavrhována,tak si zachová sebeúctu/ , synem tak,že svoji opuštěnost ventiluje ve vzdoru proti otcovskému ,nelaskavému řádu a do hledání intimního sblížení s jedinou osobou,kterou může mít v moci-se sestrou.
Během propracovávání této intervence se začínají členové rodiny jeden po druhém dostávat k odvrácené ( dříve nevědomé) straně svých pocitů /např.pocitů viny. Terapie se dostává do nové fáze. Problém syna přestává být důležitý, otec a matka mají zájem o manželskou terapii.Odkud se bere pocit bezpečí klienta v PT a RT ? Za jakých podmínek jsou naši klienti schopni začít hovořit, mít užitek a vydržet ne vždy příjemnou situaci psychoanalytické párové ,nebo rodinné terapie ? Tyto otázky, by si jistě zasloužily samostatnou teoreticky podloženou úvahu (a srovnání s bezpečím v individuální terapii),zde se chci omezit pouze na některé pragmatické zdroje takového bezpečí.
V důsledku své zkušenosti s individuální terapií a také proto,že celá hlavní část psychoanalytické teorie byla vypracována v kontextu a pro pomoc v individuální terapii, mají psychoanalytici tendenci přenášet styl individuální terapie do PT a RT a to může výrazně poškozovat pocit bezpečí v párové terapii .
Klient PT a RT potřebuje ujistit, že terapeut nebude znehodnocovat jeho/jejich "subjektivní pravdu", že s ní nebude polemizovat, nebude ji kritizovat (jako to dělá jeho partner nebo jiní členové vztahu), nevstoupí do koalice s druhým partnerem, ale umožní jim zažít, že právě osvobození od tíživých očekávání z opakování dávno minulých traumatických zkušeností jim poskytuje širší prostor k užitečnějšímu jednání.
Terapeut se musí postavit na stranu obou partnerů a každému z nich pomoci maximálně přesně fomulovat jeho vidění problému,jeho obavy a především nevědomé komponenty jeho trápení . To ale nemůže, pokud v jeho vlastním (někdy nevědomém) pojetí dominuje ,že lidé mají ze svých problémů různé destruktivní zisky,nebo nevědomé potěšení, projevují takto své vrozené,nebo infantilní pudy, fixace,vývojové odchylky apod. ,že opravdová intimita v partnerském vztahu,nebo rodině nemůže být . Nehledě na to, že přinejmenším některé tyto názory nemusí platit, v párové terapii je užitečné vycházet z opačného předpokladu ( který nemusí znamenat úplnou negaci jmenovaných hypotéz), totiž že lidé především svými problémy trpí, že si neukájejí regresivní impulzy,ale jsou izolovaní a deprivovaní v normálním uspokojení ,že nevěří v možnost realisace svého pravého self v rámci vztahu . Někdy extrémě "testují" (Weiss 1990) svého partnera jestli vydrží fantazie,které oni sami považují za neúnosné. Podrážděnost,rozmrzelost,různé symptomy a "problémy" pak chápat jako důsledek této izolovanosti,deprivace,ztráty kontroly nad vztahem,pocitu odcizení atp .Zdena a Jan jsou spolu pátým rokem ,poslední dobou nevědí co k sobě cítí. Jan už měsíc žije odděleně,vždy když se mají setkat,tak se na sebe těší,ale když se setkají, za chvíli se začnou hádat kvůli nějaké malichernosti..Jana když je se Zdenou občas začíná bolet hlava. Jana nejprve sděluje,že má pocit ,že Jan ji nemůže nikdy milovat.Za chvíli se ale ukazuje,že si není jistá,jestli ona Janovi nekazí život.On je velmi kultivovaný,vzdělaný,"čistý",kdežto ona je temperamentní a líbí se jí takový styl života ,který není dost "čistý". Jan přichází s pocitem, že Jana ho asi nemá ráda,čím jsou spolu déle,tím více má pocit,že ho k sobě nepouští,že je mezi nimi přepážka. Na otázku jak si to vysvěluje , proč je Zdena distancovaná, se ukazuje,že Jan má pocit,že pro ni není dost mužný.
Když je Zdena bez Jana je jí dobře, protože může žít podle svého a nemusí se trápit tím, že ho omezuje,brzdí v rozvoji atd.,schází jí ale a těší se na něj.( Když to Jan slyší nevěřícně vrtí hlavou . Postupně se zapojuje do rozhovoru Zdeny a terapeuta, je zvědavý, proč si Zdena myslí, že pro něj není dost dobrá. Zdena si postupně uvědomuje,že má řadu myšlenek,pocitů,zájmů o nichž Janovi nikdy neříkala protože se bála ,že by pro něj byla nedokonalá," špinavá"..Začíná o nich nesměle hovořit a Jana začíná bolet hlava,přesto je ale zvědavý na to ,co se mu Jana bojí říct. Jana říká řadu věcí , z nichž některé sice on "příliš nechápe",ale jiné (některé její erotické fantazie by se mu velmi líbily,jen by si nedovolil to před ní říci) a diví se ,proč se Zdena bála mu o nich říct . Oba ulehčeně vydechují, že se nestalo to čeho se obávali - ona,že bude označena za špinavou a amorální,on za nemužného,neschopného ji uspokojit. Bolest hlavy se ztratila. Tato sese je u konce,terapie však teprve začíná.Pokud se chceme postavit na stranu obou partnerů - jejich vztahu, jejich nepřítomné, ale potencionálně možné oboustranné spokojenosti (v rodinné terapii všech členů rodiny), je výhodné vycházet z několika základních předpokladů:
1. Uvědomovat si, že partnerský nebo rodinný problém není nikdy dílem jen jednoho "patologického" jedince, který by to "všechno způsoboval" - mezi partnery je provázanost /přenos/ a každý z nich podmiňuje reakci druhého /dalších členů rodiny/. Podobně jako i charakter přenosu v psychoanalýze není nikdy dán jen charakteristikami pacienta - vždy také charakteristikami terapeuta a jeho protipřenosovými reakcemi. Označit jednoho za patologického, manipulujícího či agresora a druhého za oběť je spíše projevem protipřenosu terapeuta než realitou terapie. Oba partneři jsou útočící i bránící, agresoři i oběti , každý ovšem jiným způsobem
2. Jakkoli si klienti - na první pohled absurdně - stěžují, jakkoli agují a mají jakékoli symptomy, jejich stížnosti, jednání či trápení mají svůj "dobrý důvod" , svůj smysl v přítomném vztahu. Dokonce i psychotický symptom má svůj smysl . Terapeut má pomoci klientům najít jejich vlastní "pravdu", tj. hledisko, ze kterého jsou jejich prožitky a jednání smysluplnou a pochopitelnou reakcí na partnera (rodinu apod.).Začne-li terapeut odkazovat jejich aktuální problém trápení k minulosti dříve , než se na to začnou ptát sami klienti stává se neempatickýma tedy ohrožujícím.
3. Hypotézu konstruujeme s vědomím, že oba klienti trpí nedostatkem uspokojení normálních potřeb (právě proto se někdy mohou jevit jako nadměrně požadovační, manipulativní, příliš agresivní a vyvolávat v nás komplementární protipřenosovou reakci). Zesílené projevy je vhodné chápat jako důsledek neoprávněnosti akceptovat a možná i přímo vyjádřit své pocity a přání; tato obava má většinou své oprávnění. Klient, který se inhibuje, většinou správně cítí, že kdyby vyjádřil své pocity a přání příměji, dotkl by se citlivých míst partnera a to by se projevilo nějakým velmi nepříjemným způsobem. Oba partneři mají tendenci diskvalifikovat své vlastní city a touhy, pak si ale nemohou si zabezpečit to, co od vztahu očekávali.
4. V psychoanalytické PT a RT nikdy klienty nerozdělujeme,nikdy nevedeme separované rozhovory ,jinak se nám z ní stanou dvě/ nebo i více/ individuální terapie a ty jak známo nemůže ,bez porušení pravidla abstinence,vytváření nezvládnutelných přenosů a protipřenosů, a hlavně narušení atmosféry důvěry, terapeut zvládnout . Naopak pomáháme klientům takovým způsobem , aby nejvíce terapeutické práce dělali oni a intervenujeme teprve tehdy ,když dochází k e koluzi , zacyklení problému,chycení do paradoxní komunikace a jiným bezvýchodným situacím v terapii.
Supervidovaný terapeut provádějící RT vzal do léčby rodinu s holčičkou trpící vážnými neurotickými symptomy a poruchami učení. Po rozhovoru s celou rodinou a s jednotlivými členy rodiny rozhodl,že otec ,který má problémy s alkoholem, má vážnou poruchu osobnosti a je původcem problému. Holčička s ním nemůže adekvátně zvládnout své oidipální problémy a manželka trpí jeho nevypočitatelnosti,sobectvím a unikáním do alkoholového opojení. S tímto "objektivním" diagnostickým závěrem přistoupil k terapii. Během několika málo sesí se mu jeho diagnoza "potvrdila" ,otec do RT odmítal docházet. Terapeut tedy zval otce k individuálním rozhovorům a zároveň pokračoval se zbytkem rodiny, ale prováděl také rozhovory s manželkou,aby byla schopná "zvládnout konfliktní situaci svého manželství". Brzy se ukázalo,že otec paralyzoval celou terapii stále více a manželka a terapeut upevňovali svou proti koalici.
V supervizi se ukázalo,že terapeut rodinu rozštěpil,postavil manželku i dítě proti manželovi a v terapii se nechal vtáhnout do realisace své protipřenosové fantazie o záchraně bezmocné matky ze spárů "špatného otce". Není divu,že otec reagoval komplementárně a terapii "paralyzoval". Tím,že identifikoval pacienta začal se chovat objektivisticky,mocensky a zcela ignoroval společná rodinná temata a vzájemná propojení ("pouto" ve smyslu I Berensteina ,19..)Domnívám se, že potřebujeme dva druhy hypotéz, které nám pomáhají jasněji rozlišit souvislosti interpersonálního a intrapsychického.
TH zaměřené na interpersonální dění, které terapeutovi pomáhají jasněji si uvědomit vzájemnou provázanost jejich behaviorálních i prožitkových reakcí, jejich vzájemné zaklesnutí a ztrátu flexibility (kolusi - J.Willi 1975,1985,1991), jejich spojení prostřednictvím manželského kontraktu (Sager 1971), nebo pouto o němž hovoří I Berenstein / l9../ .
Klienti potřebují nejprve reflektovat, jak jsou oba /všichni-v případě rodiny/, vtaženi do destruktivní interakce, jak "musí" jednat tak jak jedná, uvědomit si jak každý z nich touto interakcí trpí a přitom ji nemůže uspokojivě ukončit .Teprve pak se ze soupeřů mohou sát spojenci v boji proti silám, které je do souboje vtahují. Interpersonální hypotézy používají také terapeuti různých neanalytických směrů - systemici, rogeriáni, apod. Klientům bezesporu pomáhají, protože jim umožňují uvědomit si zaklesnutí v interakci s ostatními. Nejsou-li však následovány hypotézami (a z toho plynoucími intervencemi) zaměřenými na intrapsychické děje, umožní pouze povrchni a dočasnou změnu, protože nepomohou vyvázat se z nevědomě motivovaného nutkání opakovat.
V psychoanalytické terapii působí jako "parametr" ,který má umožnit začátek, ale který jde-li terapeutický proces dobře, může a má být vynechán,nebo vystřídán hypotézami /a intervencemi/ intrapsychickými, ale teprve v okamžiku který určí naši klienti tím, že se sami začnou zajímat o intapsychickou dynamiku /"Proč to dělám,když se mi to nevyplácí ?" ./Ve skutečnosti , v průběhu terapie stále znovu střídáme zaměření na interakci a na osobnost ,na "zde a nyní" a minulost/.Abychom mohli vhodně intervenovat, potřebujeme tedy dva druhy hypotéz, které jsem pro názornost rozdělil do podtypů:
I. Interpersonální
II. Intrapsychické, individuální (dobře známé z individuálních, především krátkých psychoanalytických terapií).I. INTERPERSONÁLNÍ HYPOTÉZY:A) H. o podmínkách vzniku problému
B) Cirkulární H
C) Zaměřené na nedostatečné uspokojení ve vztahu (na deprivaci základních potřeb).D) Společné otázky
E) Nemožnost přímo ,verbálně komunikovat své pocity, potřeby, fantazie atd.
F) Adaptivní H:G) Nevědomý kontrakt ,"tichá dohoda".I. A) Hypotézy o podmínkách vzniku problému
Chceme-li terapeuticky ovlivnit kterýkoli symptom nebo problém, musíme ho nejprve popsat a pak poznat podmínky jeho výskytu. V PT nám v tom pomáhají otázky zaměřené nejprve na to, CO a JAK se děje a posléze také na časový faktor - KDY POPRVÉ a KDY SE OPAKUJE, v JAKÉM INTERAKČNÍM KONTEXTU, který vyvolává JAKÉ POCITY u zúčastněných jedinců, na základě JAKÝCH MINULÝCH ZKUŠENOSTÍ a JAKÝCH FANTAZIÍ.
Psychoanalytikovo dotazování se v této fázi terapie ještě nemusí formálně příliš lišit od tázání deskriptivního psychiatra, behavioristy, systemicky nebo jinak orientovaného terapeuta. Záměrem otázek se však odlišují výrazně. Zatímco deskriptivní psychiatr hledá znaky, pomocí nichž by diagnostikované osobě přiřadil vhodnou diagnostickou značku a systemik zase věří, že jeho otázky samy už jsou léčbou, psychoanalytik se snaží ve spolupráci s pacientem za použití psychoanalytické empatie porozumět nevědomým prožitkům klienta a toto porozumění vedoucí k intenzivnímu emočnímu zážitku mu zprostředkovat.
Paní Z. trpěla fobiemi, které jí znemožňovaly jít kamkoli samostatně. Mnoho let byla léčena farmakologicky, byla i hospitalizována - vše bez úspěchu. Již v úvodních rozhovorech se ukázalo, že fobie se objevily po smrti jejích příbuzných, s nimiž měla vřelé vztahy a také po rozpadu přátelského vztahu, který pro ni znamenal značnou emoční podporu. Ukázalo se, že manžel nebyl nikdy schopen jí jakoukoli podporu poskytnout kvůli své distancovanosti unikání ze vztažnosti která se projevovala zahleděností do svých koníčků.Dokud ale pro kompenzaci svých slabých míst mohla používat jiné lidi,zůstávala bez potíží.V terapii se ukázalo,že oba manželé se trápí prázdnotou svého vztahu,jen se lišili ve formách jak tyto pocity kompenzovali. Jejím potížím jsme mohli porozumět jako výrazu úzkosti z nedostatku opory. Když se později v terapii podařilo pomoci manželovi, aby z manželství získal více uspokojení,nemusel unikat do distancovanosti, mohl získat i dát více osobní přítomnosti. Symptomy paní Z. se začaly měnit; nejprve se cítila bezpečně v přítomnosti manžela (ačkoli dříve trpěla úzkostmi i v jeho přítomnosti), později byla schopná vycházet sama bez něj, když věděla, že vztah je harmonický. Teprve později, když jsme porozuměli souvislosti její minulé zkušenosti s pocity opuštěnosti, bezmoci a nedostatkem opory s aktuálními pocity ve vztahu , mohla začít fungovat samostatně, a to i tehdy když s manželem měla akutní konflikt.I. B) Cirkulární hypotézy
U našich klientů lze pravidelně zjistit provázanost a "zaklesnutí" (kolusi - J.Willi) jejich prožitků i reakcí.
Malého Zdeňka, který je v terapii, bolí bříško vždy, když má jít do školy a začíná ho bolet, i když má jít na sport, který ho dříve bavil. Velmi nejistí a proto ctižádostiví rodiče tvrdí, že za synovu výchovu přece odpovídají, chtějí, aby měl lepší život než oni, lekají se, kdykoli chlapec odmítne ihned "splnit svoje povinnosti" a do všeho jej nutí - vše se tak stává povinností. Malý Zdeněk navenek souhlasí s jejich "rozumným" postojem, vnitřně se mu však brání.Vnitřní svět chlapce se štěpí na vědomé podřízení a skrytý vzdor. Bolení bříška (a také různé zakázané aktivity) se tak stávají jediným způsobem, kterým si ještě může uchránit trochu autonomie. Čím více však takto odporuje rodičům, tím více trpí nevědomými pocity viny, které na intrapsychické rovině podlamují jeho zrání a také ještě více /v interpersonální rovině/znejišťují úzkostné rodiče, protože jim potvrzuje jejich nejhorší obavy a oni pak vytvářejí í tím větší tlak na něho "v jeho vlastním zájmu" .S tímto tlakem nemohou přestat, protože kdyby to udělali, chlapec by zcela přestal do školy chodit. Kdyby se - i přes prožívanou bolest - podřídil Zdeněk, utrpí jeho sebeúcta a právo na sebeohraničení.Ocitli se v paradoxní situaci,ze které zdánlivě není východisko.Pan Jan tvrdí, že musí z domova, kde se nedá dýchat, unikat do hospody před ženou, která ho stále pronásleduje svými výčitkami; žena samozřejmě tvrdí opak a dokládá řadou "důkazů", že na vině je manžel, kterého ona musí pronásledovat, protože kdyby mu dala více svobody, jistě by této svobody zneužil a doma by se už vůbec neukázal. Manžel poukazuje na to, že právě toto její omezující a nedůvěřivé chování je důvodem jeho úniků. Oba mají svou pravdu: skutečně musí být obtížné cítit se dobře doma, kde manželka stále něco vyčítá a nedůvěřuje. Zároveň jsou ale pochopitelné výčitky, když se manžel chová nespolehlivě a před starostmi uniká do hospody. Jen laik by se odvážil pátrat, kdo s tímto zakletým kruhem začal. Nebo hledat kdo je patologičtější,nezralejší apod.
Oba manželé se cítí v ohrožení na citlivém místě (1. hladina). - Toto ohrožení se pokušejí obranně zpracovat buď přizpůsobením (někdy i patologicky), ohrožení odstranit, nebo uniknout (2. rovina- "Musím..."). Patogénní zpracování vede ke zvýšení rigidity reakcí (3. hladina- "Kdybych se zachoval/a jinak...")- Ohrožení i obranná reakce nakonec souvisí s minulostí každého z partnerů, zvláště pak se zkušeností s primární rodinou a primárními objektními vztahy(4.hladina).
Tento typ hypotézy můžeme většinou popsat těmito vzorci (místo teček doplň konkrétní prožitky a jednání
klientů):Nebo zjednodušeně: Čím víc M dělá ..., tím více ve F vyvolává pocity ... a ona jedná tak, že M potvrzuje jeho ohrožení.Tento typ hypotéz pomáhá terapeutovi popsat interakční děje, aby mohly být jasněji rozpoznány. Teprve to však terapeutovi nebo klientovi umožňuje vznést otázku: "proč musí(m) dělat to, co (mi) nepomáhá, ale v partnerovi vyvolává touhu po odvetě? Opravdu musí(m)? Co jiného by(ch) mohl(a) dělat? Proč je pro něj (mě) jeho(mé) chování tak ohrožující?" atd.
Položí-li si klient tyto otázky, pak naše intervence byly úspěšné, protože otevřely cestu k analýze intrapsychické dynamiky a k jeho minulosti.I. C) b/ Hypotézy vycházející z nedostatečného uspokojení ve vztahu
D.Wille /1981/ upozorňuje, že při četbě kazuistik párové a rodinné terapie snadno zjistíme, jak zakořeněné je přesvědčení terapeutů, že klienti mají zvláštní uspokojení ze svých problémů a symptomů. Manželky manipulují, protože touží vlastnit a kontrolovat, partneři jsou žárliví, protože touží po symbioze, partneři spolu hrají Berneovské hry a v rodině na sebe osnují všemožné dvojné vazby a finty, aby dosáhli iracionálních uspokojení. Nejen, že jsou tyto popisy sporné, ale především vedou k moralistickému a tedy akusatornímu přístupu terapeuta. Nutně vedou k postoji "ono je to vlastně těší, oni ty problémy potřebují a připusťte si jaké z toho trápení máte uspokojení !". /Ale např. i o masochistovi platí jen na velmi povrchní rovině, že má z utrpení uspokojení; zároveň lze říci, že se na hlubší úrovni takto chrání před mnohem větším utrpením (separací, kastrací aj.) a nevěří, že může být milován, aniž by si nechal způsobovat utrpení, dokonce, že utrpení musel prožít jako podmínku lásky, aby si zachoval sebeúctu - nejsem obětí trápení, ale já to trápení chci - tím si udržuji iluzi kontroly./ Máme-li klientům pomoci, potřebujeme umět zaujmout ten úhel pohledu, z něhož vidíme jejich utrpení, deprivaci běžných lidských potřeb, defenzivního sebeobviňování atd.V případě,že poukazujeme na jejich skryté uspokojení ze symptomů a problémů prožívají nás jako moralisty se kterými mohou bojovat a hájit se,nebo se podřídit. D.Wille /1981/ doporučuje hledat v párové terapii místo "fundamentální patologie" "fundamentální normalitu", doporučuje interpretovat symptomy jako inhibici "normálních lidských potřeb" a problém hledat v motivech, které k této inhibici vedly.
Pro oba klienty to bývá nový, překvapující a katarzi přinášející zážitek, když terapeut ve své interpretaci ukáže, jak každý z klientů přemáhá sám sebe, jak druhého chrání před svými pocity, jak brzdí své potřeby a fantazie, jak se nehlásí o své, výsledkem čehož je deprivace, zklamání. Ty pak vedou k agresivitě, jež musí být blokována, ventilována náhradními, nesrozumitelnými způsoby - nebo eruptivně vybuchuje a ničí vztah i sebeúctu původce a druhému partnerovi potvrzuje oprávněnost a nutnost komplementární odvety.I. D) Společná otázka
Každý, kdo chvíli pracuje s párem, brzy zjistí, že problémy jakoby se neustále točily kolem jednoho společného tématu. Toto téma jako kdyby vytvářelo společné téma páru. Zdá se, jakoby páry řešily jeden společný psychologický problém - jestliže je jejich způsob řešení spíše uspokojuje, zůstávají spolu; jestliže přináší více strasti, objevují se konflikty, rozcházejí se.
J.Willi/ tvrdí, že tato témata jsou v podstatě shodná s problémy ranného vývoje individua, jakoby klienti stále hledali odpověď na problémy, jež se jim nepodařilo vyřešit ve fázicky specifické době:
A/ Narcistické téma:
Nakolik vyžaduje láska a manželství, abych se oddal/a/ svému partnerovi? Nakolik mohu zůstat sám/aú sebou? V jaké míře se můžeme odlišovat a v jaké míře mohu chtít, aby mi dodával/a/ pocit hodnoty? V jaké míře mám žít pro druhého a v jaké míře mohu chtít, aby on/a/ žil/a/ pro mne?
B/ Orální téma:
V jaké míře se máme sytit, pečovat o sebe, opatrovat se apod.? V jaké míře mohu tyto potřeby nárokovat? V jaké míře musíme být " rozdávající matkou"?
C/ Análně sadistické téma:
V jaké míře se mohu nebo musím podřizovat a v jaké míře mohu nebo musím být autonomní či dominantní a žádat podřízenost druhého? V jaké míře se mohu položit do pasivní závislosti, aniž bych se musel/a/ bát, že bude využíván/a/?
D/ Falické téma:
Musí se muž za všech okolností chovat jako hrdina? Musí být partner vždy silný, výkonný, energický? Musí ho v tom žena stále podporovat? Může si žena cenit nějakých svých kvalit, když jí něco chybí? Chybí něco ženám?Domnívám se, že tyto společné otázky nebo problémy lze koncipovat i jinak, než jak to naznačuje Willi, jeho pokus je však inspirativní. Pojmenování společné otázky, kterou partneři ve svém vztahu řeší, může uklidnit napětí a zprůzračnit širokou varietu "problémů", které některé páry (rodiny) předkládají (formálně nemusí jít jen o "otázku", kterou nevědomě řeší; jejich vztahování může připomínat mytologický nebo pohádkový příběh, nebo společně sdílené přesvědčení, které je omezuje ve vztahu). Pokud tento typ hypotézy vhodným způsobem verbalizujeme a tím převedeme na intervenci, otvírá nám přímo cestu k intrapsychickým problémům zúčastněných. Navíc často pomůže uklidnit bouřlivé projektivní obviňování, protože klientům pomůže uvědomit si, že oba řeší týž psychologický problém, ale protikladným způsobem. Akceptují-li naši interpretaci, že mají společné téma, na něž jsme je upozornili, můžeme se zeptat na jejich důvody k tomu, že volí právě ty způsoby řešení, které volí (a které vedou k eskalaci problému).I. E) Nemožnost přímo ,verbálně komunikovat své fantazie,přání,zklamání, rozhořčení atd.
Ve vztahu, v němž nemohou partneři své potřeby vyjádřit přímo verbálně, nemohou se o nich ani smysluplně dohodnout. V takovém případě bývají vyjadřovány nepřímo, neverbálně - pomocí psychosomatických příznaků a manipulací, nebo partneři ze vztahu zklamaně unikají. Např. opakované hádky z malicherných příčin bývají důsledkem nemožnosti hovořit o podstatných problémech vztahu, některé nevěry lze chápat jako důsledek nemožnosti "hlásit se ve vztahu o své" (zvláště nevěry. Kdy nevěrný partner na sebe vše přizná, lze většinou chápat jako volání o pomoc tam, kde není možné přímo hovořit o tom, co jednoho či oba trápí). Přijmou-li klienti intervenci verbalizující takovouto interpersonální hypotézu, pak by následující otázky terapeuta mohly být zaměřeny na individuální důvody, které jednoho, nebo oba vedou k tabuizování určitých témat - čímž si otevírá cestu k interpretaci intrapsychických motivů každého z nich.
D.B.Wille (1981) uvádí tento případ: manželka trpěla akutní depresí, připisovala její vznik tlaku v práci, náročnému rozvrhu hodin ve škole a problémům s dětmi. Na otázku, zda by jí nepomohl rozhovor s manželem, odpověděla, že s ním o takových věcech hovoří už velmi zřídka: "buď by mne odbyl povrchní radou" vysvětlovala, "nebo by se rozčílil". Její deprese by tedy mohla poukazovat na skryté problémy v manželství, na její neschopnost použít manžela jako oporu a snad na všeobecnou neschopnost pohovořit si s ním./.../ Když po několika sezeních začal manžel projevovat více porozumění vůči jejím pocitům, její deprese se značně zmírnila. /.../ Vzdalující se manžel prohlásil, že tresty, které obdržel v dětství za vyjádření svých pocitů k rodičům ho naučily držet jazyk za zuby. Historky, které vyprávěl, objasnily, že opravdu bylo lepší mlčet. Tento zvyk si zachoval dosud a pokračoval dále, přestože je kvůli tomu nešťastný, neboť to vytváří barieru mezi ním a jeho ženou. Protože bylo jasné, že tento muž se oženil s nadějí, že v manželství se to změní, navrhl jsem, abychom se podívali co se stane, když svoje pocity před manželkou projeví. Možná bychom mohli zjistit, proč jeho vztah k manželce "nevyléčil problém". Jak je možné si domyslet, zjistili jsme, že tresty, které dostával od rodičů, se opakovaly i v manželství - přestože v mnohem mírnější a zastřenější podobě. Manželka vědouc o jeho přecitlivělosti potlačovala vše, co by mohlo zranit jeho city. Jak se však obvykle stává, tyto potlačované pocity se vrátily. Právě v momentech, kdy byl na její reakci nejcitlivější - tj. když zkoušel začít s projevováním pocitů - vyšlehl její zadržovaný kriticismus. Částečně to způsobil i vylekaný a inhibovaný způsob, jakým k ní v těchto chvílích přistupoval.Hovořil opatrným, nepřitažlivým tónem a manželka reagovala subtilními "šťuchanci".
Tuto TH hledá terapeut otázkami typu: o čem spolu klienti nemohou hovořit? O co se nemohou hlásit? Které projevy musí vynechávat?
I
. F) Adaptační hypotéza
Tato hypotéza zdůrazňuje aktivitu, kterou klient vyvíjí "pro druhé", aby udržel stav, o němž na základě minulých zkušeností oprávněně předpokládá, že poskytne uspokojení pro partnera nebo i další členy rodiny ( s nadějí, že když se vzdá své nezávislosti, oni uspokojí ty jeho potřeby, které si neodvažuje on sám uspokojit přímo, nebo se recipročně vzdají svých vlastních potřeb, které by ho ohrožovaly). Běda, když tato "povinná" reciprocita nenastane.
Tuto hypotézu nám pomohou najít otázky typu: Jak každý z partnerů druhého chrání, pomáhá, obětuje se?
Co se snaží ve vztahu vydržet za cenu nespokojenosti, neštěstí? Co ho k této oběti motivuje?
Například matka, která reaguje na dítě vyžadující blízkost a její podporu buď křečovitými, demonstrativními projevy lásky a obětavosti, nebo naopak přehlížením a neempatickým distancováním, může být pochopena z hlediska své nevědomé "povinnosti" opětovat své potřeby objektu "povinné" lásky. Taková povinnost vyvolává ovšem hostilitu vůči objektu lásky a tím i nemožnost vztahovat se k němu empaticky. Hostilita pak produkuje pocity viny, které jsou odčiňovány demonstrováním lásky v obětavosti, čímž je patogenní kruh uzavřen.
Tato paní, která přišla s psychosomatickým onemocněním dítěte, získala později v terapii náhled i na to, že analogické problémy má i ve vztahu k manželovi, kterému se buď vzdává v absolutní podřízenosti, nebo prožívá touhu revoltovat a ze vztahu uniknout - provázeno silnými pocity viny. V průběhu terapie jsme měli příležitost objevit, že tento vzorec vyplývá z její zkušenosti s matkou a babičkou, totiž s intenzivní opakovanou zkušeností, že je velmi riskantní nevzdat se své autonomie, protože by mohla být opuštěna.G/ Nevědomý kontrakt /tzv. "tichá dohoda"/ (Sager 1976)
Nalezení nevědomých podmínek daného vztahu "tiché dohody" nám může objasnit mnoho o tom ,co komu z členů vztahu /páru,či rodiny/ tento vztah přináší. Hledání "tiché dohody " nás může upozornit na to jak členové vztahu kompenzují slabá místa druhých. Např. děti mohou nevědomě fungovat pro své rodiče,udržovat je v takovém stavu aby rodiče nebyli depresivní, destruktivně agresivní, apod. Toto "fungování" dítěte znamená, že dítě musí znát ,ale nesmí vědět o rodičovské zranitelnosti, musí vynechávat části self, které rodiče provokují , nesmí vidět ty části reality,které by oživovaly jeho dosud živou část self atd.
Podobně také některé partnerské vztahy fungují jakoby na základě nevědomé dohody,že se každý z partnerů zřekne části svého self. To že pak každý z nich trpí,ale zároveň nemůže vědět proč, netřeba připomínat.II. INDIVIDUÁLNÍ, INTRAPSYCHICKÉ HYPOTÉZYIndividuální hypotézy jsou dynamickým terapeutů dobře známé, v této souvislosti se chci zabývat pouze těmi charakteristikami, které považuji za důležité, mají-li být použity v PT, nebo v RT. Situace je odlišná od individuální terapie, musíme v ní vždy zohlednit, jak může naši interpretaci intrapsychických konfliktů, nevědomých fantazií apod. pochopit partner (popř. další členové rodiny); zvláště musíme dbát na to, abychom svou interpretací neznehodnotili toho, jemuž je určena. Navíc musíme přihlédnout i k tomu, že PT i RT jsou vždy terapiemi krátkodobými a nemohou si tudíž klást ambiciozní cíle dlouhých analytických terapií směřujících k restrukturaci osobnosti.
Popíši některá základní východiska, která se mi osvědčila:1. Hypotézy a intervence je vhodné formulovat v "Ich" formě, která nejlépe umožňuje internalizaci.
2. Velmi užitečná jsou doporučení San Franciské školy - krátké terapie o tzv. patogenním přesvědčení a interpretaci "podle plánu" (Weiss.J., 1990; Weiss,j, and Sampson,H., 1986).
3. Vytvářet si v duchu (a posléze společně s klienty) rekonstrukci celého problému. Klienti by měli na konci úspěšné terapie chápat: - jak jejich interpersonální problém vznikl,
- jakým způsobem jím každý z nich trpěl,
- jak každý z nich přispíval k jeho eskalaci (koluzi ve vztahu)
- proč se na partnerovo frustrující jednání adaptovali právě tak, jak to dělali; které minulé zkušenosti, která hlavní zkušenosti, nebo patogénní přesvědčení v tom sehrály hlavní roli.
4. Na počátku (po několika úvodních sesích) každé PT nebo RT je užitečné mít komplexní terapeutickou hypotézu. Pokud ji terapeut není schopen vytvořit, doporučil bych terapii nezačínat a případ předat kolegovi, nebo požádat o supervizi, protože jde o krátkodobou terapii a je pravděpodobné, že je protipřenosově inhibován. Podobně by měl terapeut jednat, má-li intenzivní pocity ,že celý problém je vyvoláván jedním z členů vztahu, nebo cítí velikou potřebu používat deskriptivně diagnostické značky ( hysterická žena, sadistický manžel, apod.)
Komplexní TH by měla zahrnovat interpersonální hypotézu o dění mezi klienty a pro každého z nich základní hypotézy o intrapsychických determinantách, které vedou k "problému". Tuto hypotézu je samozřejmě nutné měnit, postupně doplňovat ,přepracovávat nebo i odmítnout podle výsledků terapie.
Čtenáře možná napadly další typy interpersonálních hypotéz, které by umožnily porozumět interpersonálnímu dění a připravit klienty k přijetí intrapsychických intervencí. Přehled, který jsem podal, jistě není úplný. Osvědčil se však jako orientační schéma při párové a rodinné terapii a snad pomůže i jiným terapeutům.Literatura:
Beck.D.: Die Kurzpsychoterapie. Eine Einfurung. Hans Huber Verlag, 1974
Blanck,R.G.: Marriage and Personal Development, Columb.Univ.NY, 1968
Gedo,J.E., Goldberg,A.: Models of the Mind.Univ.of Chicago Press, 1973
Goolishian,H.A., Andersonová,H.: Lidské systémy, Před které problémy nás stavějí a jak s nimi pracujeme
Ogden T.H.: Projective Identification Psychotherapeutic Technique . Jason Aronson Inc.,1991
Sager
Weiss,J.: Unconscious Mental Functioning, Scientific American, March 1990
Weiss,J. and Sampson,H. et al.: The Psychoanalytic Process. Theory, Clinical Observations and Empiric Research,NY Guilford Press, 1986
Wile,D.B.: Couples Therapy A Nontraditional Approach. Univ. Of California, John Willey and Sons, 1981
Willi,J.: Párová terapie, Konfrontace , 1991
Willi,J.: Was halt Paare zusamen Rowolt Taschenbuch Verlag, 1990.

Párová kasuistika

Párová kasuistikaLucie LuckáPaní D a pan JM : návštěva matky - přistání v realitěKdykoliv do mé soukromé praxe zabloudí nějakou shodou okolností pár, ráda tuto změnu přivítám. Zjistila jsem totiž, že je nejen možné, ale přímo výhodné pracovat psychoanalyticky orientovaným způsobem také párově, a že práce s párem je pro mne v denním rozvrhu individuálních terapií dokonce vítaným zpestřením. Výhodou nazývám poznání, k němuž jsem dospěla po několika letech praxe v tehdejší "manželské a předmanželské" (později "rodinné") poradně: že terapeutická práce s párem je možná jedině tehdy, cítí-li oba partneři, že terapeut má porozumění pro těžkou situaci, v níž se nacházejí, že rozumí pochodům, jimiž se do přítomné situace dostali, a že s nimi dovede hovořit o mechanismech, které je v současném stavu přes jejich vůli udržují. Přitom je třeba, aby oba vnímali, že prostor v terapii, stejně jako v životě, je výsostně jejich a že terapeut jim vstupuje do života právě jen svým porozuměním (interpretacemi). Vše ostatní, včetně rozhodnutí, jak si svůj vztah uspořádají, záleží na nich.

To bývá pro terapeuta značně obtížné. Klienti ve svém trápení obvykle přicházejí s vědomou nadějeplnou a úlevnou představou, že se v osobě terapeuta konečně setkají s někým, kdo je natolik vědoucí, že postačí řídit se jeho "radou" (a všechno bude v pořádku), nebo eventuálně s právoplatným sudím, který rozhodne, na čí straně je pravda (jíž se ten druhý podřídí a zase bude všechno v pořádku). Přijmout tuto idealizaci, vstřebat ji a přepracovanou vrátit nebývá nikterak snadné, zejména když terapeut ve skutečnosti ví jediné: že svým postojem (byť chápajícím obě strany) bude oba partnery v tomto očekávání pouze zklamávat Ozvěny tohoto zklamání spolu s překvapením, že terapeut nebere na sebe žádnou z očekávaných podob, se mohou ozývat v průběhu celé terapie.
O to více je nezbytně nutné nabídnout páru něco, co zaujme jeho pozornost a díky čemu klienti sami pocítí, že zajímat se o věci tímto novým, neobvyklým způsobem, je pro ně užitečné. Netřeba snad dodávat, že na druhé straně jedině takovýto postoj, který chrání autonomii páru, umožňuje klientům cítit se v terapeutickém prostoru dostatečně bezpečně a volně a také v nich podněcuje zájem o to, co se děje. Někdy bodem obratu bývá, když klienti zjistí, že a jak je pro ně užitečné svůj vztah nejen žít, ale také pozorovat. Jedině tak může terapie postupovat a všichni tři zúčastnění spolupracovat s pocitem smysluplnosti.
V čem se pro mne liší párová terapie od individuální? Především v tom, že pro tento druh terapie považuji za zásadní porozumět přenosovým jevům, které se odehrávají mezi partnery, a který Daniel Wile ve své inspirativní knize o párové terapii nazývá "vzájemně provázanými přecitlivělostmi". Přenos na terapeuta interpretuji pouze tehdy, je-li to nezbytně nutné k pokračování ve společné práci.
Dále je třeba mít na paměti určitou rovnoměrnost, s níž se na klienty obracím a to nikoliv ve smyslu kvantitativním, ale především kvalitativním. Nevadí, hovoří-li během sezení jeden z páru o poznání více než druhý, a tudíž i moje pozornost patří kvantitativně více jemu nebo jí, ale ze zkušenosti považuji za důležité vztáhnout to, čím se zabývá jeden, k vnitřní zkušenosti druhého partnera. Ne vždy se mi to podaří v téže hodině, snažím se však tuto okolnost nepouštět ze zřetele a v mysli se jí zabývám především.
Domnívám se, že zejména z počátku terapeutické práce je třeba dát klientům pocítit -ač to rovněž nebývá úplně snadné - bezpečné ovzduší terapeutických sezení. Jako nejúčelnější se mi osvědčilo dát klientům najevo, že vnímám jejich trápení a že se pokouším porozumět, jak se trápí sobě vlastním způsobem každý z nich. S tím souvisí i vzájemná provázanost jejich reakcí a to, že si spolu ve vztahu nemohou užívat mnoho dobrého. Domnívám se, že tím vyjde najevo i můj vnitřně pevný postoj, o němž jinak nehovořím, že nejsem k dispozici dalšímu vršení vzájemných projekcí a pobíhání v bludném kruhu obviňování (respektive také sebeobviňování u jednoho z nich), což je obvykle fáze vztahu, v níž se pár obrací pro pomoc.
Když jsem byla požádána o kasuistiku párové terapie pro Revue, okamžitě mi vytanul na mysli pár, který se před týdnem - trochu nečekaně - rozhodl naši práci ukončit. Stále ještě totiž ve mně doznívají otázky, co jsem během této terapie udělala/neudělala, co bych ještě mohla/nemohla, nebo také měla či neměla dělat.Paní D se na mě obrátila telefonicky s žádostí o párovou konzultaci na doporučení někoho, kdo ví, že vedu konzultace v angličtině, neboť se svým partnerem, cizincem, se dorozumívají anglicky. Jak se ukázalo, angličtina nebyla mateřštinou nikoho z nás, a naše jazykové dorozumívaní bylo sice občas kostrbaté, ale bezproblémové. Vzhledem k tomu, že pan JM přijížděl do Prahy pouze na víkendy, domluvily jsme s paní D první společné setkání na neděli 13. ledna t.r. Na konci první společné hodiny jsme pak ke spokojenosti všech uzavřeli dohodu o pravidelné hodině v neděli odpoledne. Sdělila jsem své požadavky ohledně placení a na dotaz po délce terapie jsem řekla, že párům nabízím dvacet hodin, neboť ze zkušenosti vím, že je to obvykle dostatečně dlouhá doba k tomu, aby oba partneři svým věcem více porozuměli a mohli se rozhodnout, co a jak chtějí či nechtějí dále ve svém životě. Otázky absencí jsem se záměrně nedotkla - věděla jsem, že předem odvolaná hodina mi nebude vadit a neodvolanou hodinu si nechám zaplatit - z nějakého důvodu mi připadalo zbytečné s tímto párem o absencích jednat. Po celou dobu našich setkání se pár jednou dopředu omluvil, když paní D pana JM požádala, aby nejezdil, protože si musí "odpočinout". Jinak jsme se setkávali pravidelně jednou týdně na padesát, později na žádost jich obou jednou týdně na dvakrát padesát minut, až do posledního setkání 2.června t.r.V první hodině - a většinou i v následujících - se ujal slova pan JM, pětatřicetiletý svobodný muž, o němž by se dalo říci, že je spíše vyšší postavy a mírně při těle. Od prvního okamžiku se zdálo, že mu nečiní téměř žádný problém hovořit o problémech, které je ke mně přivedly a pojmenovávat je. Když mluvil, působil celkem živě až rozhodně; když v hodinách naslouchal tomu, co říká paní D, zdál se mi podmračený a smutný. Z jeho vzezření na mě přesto všechno dýchala jakási pohoda. Nyní žije a pracuje (jako obchodník) v Německu, kam před třinácti lety odešel z jiné evropské země, kde vyrůstal. Žije tam dosud jeho matka se svým druhým manželem, za něhož se provdala v jedenácti či dvanácti letech pana JM, a ten jí pak pomohl syna vychovávat. Pan JM je nazývá "rodiči". Tento druhý manžel stojí zcela na straně matky pana JM, ve všem s ní bezvýhradně souhlasí a se svými třemi vlastními dětmi neudržuje vůbec žádný styk. Vlastní otec a matka se rozvedli asi v šesti letech pana JM. Pan JM ví, že když byl malý, matka se pokusila o sebevraždu prý kvůli problémům s jeho vlastním otcem, který měl tehdy vztah s jinou ženou. Až nyní si uvědomuji, že nevím, jak se po rozvodu biologických rodičů vyvíjel vztah pana JM k vlastnímu otci, ale mám za to, že má nevědomost je významná. Vlastní otec zmizel ze světa mého klienta pravděpodobně stejně jako z našich konzultací - živá pozornost pana JM patřila vždy ohledům a péči věnovaným ženě, o jejíž přízeň se ucházel (matce) a uchází (paní D).
Informace o životě pana JM jsou samozřejmě sběrem dat i z pozdějších hodin, přesto mi přijde na místě uvést je jako první, neboť to byl vskutku on, kdo od počátku vcelku ochotně hovořil o průběhu svého dosavadního života. Dělo se tak v ostrém kontrastu s paní D, hezkou, štíhlou blondýnkou, která na mě zpočátku působila dojmem jakési svázanosti, jakoby bylo bezpečnější příliš se neuvolnit. Pozornost upínala takřka výlučně k nedostatkům a pochybením partnera a vůbec se nezdálo, že by měla sebemenší chuť sdělovat cokoliv o sobě. Že je rozvedenou, sedmatřicetiletou matkou čtrnáctiletého syna jsem se dozvěděla až o hodně později - až když si ověřila, že může sdělovat to, co sama uzná za vhodné, tehdy, kdy se k tomu sama rozhodne. Vlastní menší prosperující firmu a je se svým životem v Praze zcela spokojená. Teprve nedlouho před tím, než pár terapii ukončil, hovořila o okolnostech svého rozvodu. Bývalý manžel pocházel z dobré, rozvětvené rodiny, v níž se jí nežilo špatně. Syn s otcem se i nadále vydatně stýkají a podnět k rozvodu dala paní D hlavně proto, že bývalý manžel se k ní nechoval dost něžně a nedokázal uhodnout, co si paní D přeje. Musela si o všechno říkat, a to jí hodně vadilo. Jinak to byl dobrý člověk. V době, kdy o tom hovořila, už i jí samé bylo zřejmé, že je krajně nevýhodné spoléhat se na to, že druhý bude její přání (a někdy také potřeby) číst a samozřejmě naplňovat tak, jako se ona domnívala, že totéž činí druhým. Měla jsem dojem, že v okamžiku, kdy toto říká, ani sama neví, zdali svého rozvodu nelituje. Při předposledním setkání, tj. během 22. a 23. hodiny se paní D rozhovořila poprvé více o své původní rodině. Matka se s otcem rozvedla, když paní D bylo pět let. Do té doby má na otce hezké vzpomínky, ale pak se s ním stýkala jen o narozeninách a podobně a neměla s ním dobrý vztah. V období dospívání se stýkala s otcem sama a mluvila s ním o věcech, o nichž nemohla hovořit s otčímem, se kterým neměla dobrý vztah. Když se vdala, svého otce opět přestala vídat, nevyhledávala ho a on ji také ne. Paní D má z druhého manželství matky dva mladší sourozence o deset a jedenáct let. Ví, že působí dojmem, že si téměř stoprocentně důvěřuje a že je naprosto soběstačná, neboť každý v rodině je přesvědčen, že si se vším poradí. Nedávno se pohádala s matkou, že ona (paní D) přece taky cítí bolest, jako ostatní lidé, a moc se naplakala kvůli tomu, že jí nikdy nerozuměli, když si v dětství a mládí, ba i později, přišla říci o pomoc. Vždycky byla poslušné a hodné dítě s jedničkami a matka na ni byla pyšná. V období puberty jí ovšem říkávala, že má povahu svého vlastního otce. Jediný, kdo byl na straně paní D, je její dosud žijící babička. Té je osmdesát let, a přestože už je tak stará a má značnou nadváhu, nedávno si sama vymalovala pokoj. Ani ta si nikdy neříká o pomoc.V úvodu první hodiny mi pan JM vysvětlil, že se jejich vztah nachází v kritickém bodu. Jsou dobrý pár a již třikrát si spolu určili termín svatby, ale pokaždé ho kvůli problémům s jeho rodiči zrušili. První dvě zrušení pan JM chápal, ale třetí zrušení termínu bylo pro něj opravdovým zklamáním.Kamenem úrazu se staly tři návštěvy u rodičů pana JM. Při první návštěvě jel pan JM s pocitem štěstí a hrdosti svou vyvolenou představit a zdálo se mu, že rodiče jsou šťastni a věřil, že paní D je také šťastná. Paní D však byla postojem matky pana JM vůči sobě a celkovou atmosférou domácnosti již tehdy zcela šokována a její pocity se jí při dalších dvou návštěvách, na kterých pan JM trval, jen potvrdily. Naposledy potřebovala několik týdnů, než se vzpamatovala z toho, co tam zažila.(Uváděla chladné až nepřátelské chování matky pana JM vůči sobě, necitlivé a nevhodné dotazy, zdali by v případě jejich sňatku dědil po ní syn paní D, nenávistí sršící varování, ať se paní D neopováží ublížit její kočce a opovržení nad tím, když si paní D nalila do vína minerálku.). Opravdu neví, co dělat, neboť si je jista, že pan JM ji miluje a ona sama až do první návštěvy u jeho rodičů byla přesvědčena, že potkala toho pravého. Není to tak, že se za pana JM vdát nechce. Chce, ale za těchto okolností nemůže - dokud on si nevyřeší vztah se svou matkou. To je pro ni nezbytné, neboť se nedokáže smířit s představou, že nebude mít hezkou rodinu a její děti s panem JM (často o nich hovořila, pan JM méně) hodnou babičku. Později, když jsem se dozvěděla o paní D více, napadalo mě, že se jí nedivím, že se s touto představou nechce smířit - mohla by mít pocit, že rozvod jejího předchozího manželství byl zbytečný, nebo by ho mohla dokonce litovat, což mě při přemýšlení o paní D napadlo později vícekrát. Takto přímo jsme o tom spolu sice nikdy nehovořily, ale domnívám se, že i to nakonec byla jedna z příčin, proč se paní D přiklonila k rozhodnutí terapii ukončit dříve, než že zdálo, že by si byl přál pan JM - aby se nedozvěděla, co pro jistotu o sobě vědět nechtěla. Řekla, že neví, jak by vysvětlila svému čtrnáctiletému synovi, proč se vdala za někoho s takovou rodinou, když celá rodina jeho otce vždycky byla a je na paní D milá.
Pan JM opravdu neví, co má dělat. Napsal dopis rodičům, že se ho svým chováním vůči paní D dotkli, ale matka mu odpověděla, že když paní D přijede k nim, má se podřídit jejich zvyklostem. Nechce přerušit styky s rodiči docela: ví, že kdyby matka ovdověla a zůstala sama, pokusila by se znovu o sebevraždu, a také by si nesrovnal před bohem a svědomím, kdyby se o matku v případě potřeby nebo ve stáří nepostaral.
Paní D poznamenala, že pan JM chce svou matku učinit šťastnou a obětovává pro to svůj život. V takovém případě ale přece nemůže mít čas a energii na naše manželství. Na mě se obrátila s dotazem, zdali je možné být šťastný v manželství, kde je takovýto problém, totiž břemeno minulosti pana JM?
Během první hodiny oba také vyslali svá varování: paní D již k psychologovi chodila individuálně, ale neměla pocit, že by to k něčemu vedlo. Pan JM k psychologovi vůbec jít nechtěl, protože nemá rád, když mu někdo říká, co má dělat. Paradoxně to byl právě on, kdo na mě během společné práce vícekrát naléhal, abych řekla, "co si myslím, že mají dělat".Opravdu si nepamatuji, jakými přesnými slovy jsem dala najevo svůj postoj, že to, oč mi jde, je chápat stanovisko každého z nich a porozumět pocitům, které se za nimi nacházejí. . Nebývá úplně jednoduché vnímat dva lidi s jejich nářky a stížnostmi najednou a představovat si, jak to, co sdělují, je vzájemně provázané. Mohla jsem kupříkladu říci něco takového jako: "Vidím, že máte opravdu velký problém. Nejenom, že se vám zhatil sňatek, v němž jste oba viděli pro sebe budoucnost, ale také se mezi vámi ve vašem vztahu ocitlo v podobě břemena minulosti pana JM něco, s čím jste ani jeden nepočítali. Nedivila bych se Vám, pani D, kdybyste ve světle těchto událostí prožívala nyní velkou nejistotu ve srovnání s tím, co jste dříve vnímala jako jisté: že jste našla toho pravého. Sama říkáte, že máte některé otázky, na které si nejprve potřebujete odpovědět, abyste měla jasno. Vy, pane JM, jste rovněž v nezáviděníhodné situaci: zdá se mi, že vám velmi záleží na vztahu s paní D a zároveň vnímáte její roztrpčení ze setkání s vaší matkou. Myslím, že si umím představit, že vám tato situace může připadat jako neřešitelná: jak zůstat ve spojení s matkou a zároveň nepřijít o paní D, která říká, že za těchto okolností si vás nemůže vzít, přestože chce? Kromě toho mě ještě napadá, že vám na sobě hodně záleží, když jste vyhledali mou pomoc i přes nechuť, o níž jste se zmínili. Škoda, že si spolu nemůžete více užívat."
Myslím, že je důležité, aby během úvodní hodiny oba zaslechli alespoň nějaké pochopení pro to, co každého z nic trápí. Podobně bývá užitečné, ucítí-li terapeutův zájem o to, proč se musejí k sobě vztahovat právě tímto, a ne nějakým jiným, pro sebe výhodnějším způsobem.Několik dalších hodin pak probíhalo v duchu hořkých stížností paní D na celou situaci a hodinami se neslo její velké zklamání a nevyřčený hněv. Nejvíce jí vadilo, že se na návštěvách cítila jako někdo, kdo je používán pro vylepšení vztahu pana JM s jeho matkou a kdo má způsobit, aby matka pana JM byla spokojená. Zlobilo ji, že pan JM podléhá matčiným přáním a řekla, že je důležité, aby pan JM začal být sám sebou a přestal být tím, co chce jeho matka.
Pan JM zaujal, jak lze očekávat, spíše obranný postoj, ale o svém životě a pocitech spojených s dětstvím vydatně hovořil. Bylo čím dál zřejmější, že svou matku a její přežití měl za úkol, a že jsme se mohli dotknout samozřejmosti, s níž pečoval o každou důležitou ženu ve svém životě (před paní D měl dva vztahy, které jeho matka tolerovala vždy do té doby, než přišla na přetřes svatba). Přesně to vzbuzovalo v paní D pocit jistoty a síly pana JM, které jí v počátku vztahu tolik učarovaly, a o které nyní přišla. Jistota, že je vedle ní někdo, kdo jí bude dodávat pocit jistoty z budoucnosti, (na jeho slovo bude spolehnutí a věci se nebudou vrtošivě měnit), a zároveň jí bude poskytovat starostlivou péči, takže si nebude muset o nic sama říkat, bylo zprvu více nevědomým, o to však naléhavějším přáním paní D, s nímž se na pana JM obracela.
Vnímala jsem stále větší rozpor mezi množstvím otevřených sdělení , byť podávaných sebeobviňujícím způsobem, které pan JM o sobě a o svém životě nabízel (zdálo se, že z toho pro sebe také velmi těží) a uzavřeností paní D v tom smyslu, že se nepřestávala věnovat problému "jeho matka - její nemoc či normalita", jako kdyby opravdu věřila, že to je jediné řešení hodné téma. Jako na výjimku vzpomínám na konec jedné z hodin, kdy paní D prozřela k hořkému poznání, že je to skoro rok, co se pořád snaží pomáhat panu JM v problému s jeho matkou a jak je to velmi nevděčné! Uvědomila si, že má-li někdo, koho miluje, nějakou potíž, pomáhá mu do té míry, že vůbec nemyslí na sebe a že tam vlastně pro ni není místo! Od druhého ovšem očekává stejnou pozornost, která se však nedostavuje. Ke svému velkému překvapení si uvědomila, jak ji to hrozně zlobí. V terapeutické situaci se zopakovalo to, co paní D zažila na osudných návštěvách u matky pana JM: cítila se použitá k řešení problémů jeho matky a odsunutá na vedlejší kolej dvojicí, která si dobře rozumí. Zlobila se na mě, ale situace byla k interpretaci naštěstí jak stvořená a všichni jsme mohli docenit, jak zrazená a opuštěná se asi cítila, když pan JM mluvil se svou matkou, a navíc jazykem, kterému ona nerozumí.
Dále pak dodala něco, co věřím, že je pravá nesnáz paní D ve vztahu (nikoliv pouze) s panem JM: domnívala se, že bude za to, co všechno pro druhého vydrží, (kupříkladu spolkne své pocity ohledně jeho matky, bude mu tak pomáhat a nebude myslet na sebe), odměněna obdivem a ještě větší láskou. Teď si uvědomila, že nejenom že tomu tak není - on se na ni navíc ještě zlobí! A vůbec největší potíž má nikoliv s tím, že se na pana JM taky někdy hodně zlobí, to je přece, konec konců, normální, ale s tím, že mu nemůže říct, že se na něho zlobí, když on je tak slabý, nemocný a depresivní! Až teď si uvědomuje, že se vzdala partnerské role, pana JM konejšila jako dítě, když byl ze své matky tak velmi nešťastný, a přitom byla neuvěřitelně naštvaná. Řekla jsem paní D, že se mi zdá, že pana JM tolik chránila před svými pocity, aby mu jimi neublížila, až ublížila sama sobě, když nemohla vyjadřovat, co cítí a nemohla o tom se svým partnerem hovořit. Pan JM překvapivě dodal, že má pocit, že je po celou dobu v problému se svou matkou sám. Poznamenala jsem, že se možná míjejí i v jiných věcech, když si nemohou sdělovat, co od sebe vzájemně potřebují.
Tou dobou se ještě skoro vůbec neobraceli k sobě a téměř vše sdělovali mně. To, jak spolu nemluvili o svých věcech na hodinách, bylo odrazem situace, v níž se ocitli. S úmyslem chránit vztah a nehovořit o nepříjemných věcech se sobě vzdalovali stále víc, a tím jim do nedohledna unikal pocit blízkosti. Zprostředkovávala jsem jim spojení většinou otázkami jednoho na druhého, které se v upoutání zájmu o niterné duševní pochody - vlastní i toho druhého - obvykle neminou účinkem. "Co myslíte, pane JM, že paní D brání, aby s vámi mluvila o tom, jak je na vás naštvaná?" "Proč si myslíte, paní D, že se pan JM obává konfliktu s vámi?"
Paní D začala postupně slovně vyjadřovat své zklamání z toho, že ji pan JM před matkou neochránil a ve všeobecnosti z toho, že pan JM není schopen zařídit, aby jeho matka byla jiný člověk. Spolu s tím, jak v paní D narůstalo vědomí, že je s panem JM nespokojená z jiných příčin, než že má takovou matku, jakou má, narůstal v ní konflikt mezi potřebou o své nespokojenosti hovořit a obavami, že bude-li otevřená a přímá, bude to znamenat, že ho nemiluje! Dávala najevo přání mluvit se mnou individuálně a jednou dokonce požádala pana JM, aby nejezdil a hodina byla zrušena, protože si potřebovala "odpočinout". Pan JM se vyjadřoval v tom smyslu, že on je pro konzultace společné, ale přání paní D je připraven respektovat. Začínalo mi být celkem zřejmé, že paní D možná opravdu dosud nevěděla, že se za pana JM nikoliv nemůže, ale nechce provdat. Pan JM dodal, že cítí, že mu paní D nedůvěřuje tak, jako dříve. Vyjádřila jsem svou domněnku, že problém možná nespočívá pouze v tom, jaká je/není matka pana JM a co dělá/nedělá pan JM, ale možná také v pochybnostech a obavách ohledně budoucnosti, které v sobě chová paní D a že by mohlo být užitečné, kdybychom právě o nich mohli hovořit společně.
Mám dojem, že jedním z klíčovým okamžiků terapie byl závěr dvouhodiny 14. a 15. v pořadí. Hovor začal sebeobviňováním pana JM z jeho špatných vlastností, o nichž ví, že mají dopad na paní D a na to, že se nyní nechystají ke sňatku. Když je přes týden sám, hodně jí a proto má nadváhu, a paní D se na něho za to oprávněně zlobí. Paní D mě ujistila, že to není kvůli vzhledu - když se seznámili, měl o deset kilo víc a jí to vůbec nepřipadalo nepřitažlivé - ale kvůli nejistotě ze zdravotních důvodů. Jak by se mohl spolehlivě starat o budoucí rodinu, kdyby byl nemocný ? Přece ví, že má kvůli své váze občasné zdravotní problémy. Pan JM souhlasil: také je nedisciplinovaný a doma má nepořádek, nevidí totiž žádný smysl v tom, aby si sám pro sebe uklízel. Trpí nedůsledností a některé věci, do nichž se s nadšením pustí, nedokončí, protože je líný. Na střední škole většinou koncem roku propadal a teprve opravné zkoušky složil s vynikajícím prospěchem. Učitelé jeho matce tvrdili, že je velmi nadaný na jazyky a má jít studovat, ale matka nevěřila, že by studium dokončil. Dále ví, že pro paní D je problémem to, že není tak sexuálně aktivní jako dříve. Do řeči se vmísila paní D: když už se spolu milujeme, jde nám to dobře, jsme dobře udělaní jeden pro druhého. Problém je v tom, že se pan JM cítí všude jinde mimo postel plaše. Když paní D nesvádí, uráží ji to , ale kdyby ji sváděl, bál by se, že by to mohl dělat způsobem, který by se jí také dotkl. Jak by se mohl on, se svými nízkými choutkami, přiblížit k diamantu, jakým je pro něho paní D? Dělat věci, které v jeho pohledu nejsou konzervativní, by považoval za nedostatek úcty vůči paní D. Dříve byl jako v sedmém nebi, když paní D dávala jednoznačně najevo také svůj sexuální zájem o něho, ale co teď? Připomněla jsem situaci, v níž mu paní D vyčítala, že to, co pan JM považuje ve vztahu s matkou ještě za normální, ona považuje za nenormální a nemůže to vydržet. Zajímalo mě, zdali se neobává, že by stejně tak paní D mohla považovat za nenormální nějaké jeho sexuální přání a eventuálně je pouze vydržet? Dále jsem řekla, že mě k tomu ještě napadá, že pan JM dělal vždycky všechno pro to, aby nevstoupil do konfliktu s matkou a tím pádem se jí podřizoval, i když to bylo k jeho škodě. Proč by si jinak připadal tak nedůležitý, že by nedokončoval věci, které ho ve skutečnosti zajímají? Možná proto, že důležitá musela být matka a to, co ona tvrdila? Třeba by to tak ale nemuselo být s paní D - co kdyby se díky vyjevenému sexuálnímu zájmu naopak cítila chtěná? Ani pro paní D není tato situace jednoduchá: dříve měla pocit, že tím vlastně bojuje i za vztah, ale teď, když svatba je nejistá, nechala všechno být, cítí se depresivně a pustila také sex. Má dojem, že kdyby si o sex říkala, pana JM by do něj nutila, ale když nedá zájem najevo, žádný sex není a obojí je špatně. Překvapila mě poznámkou, že různé sexuální potřeby a postoje obou jí nakonec ani tak nevadí, to je přece ve vztahu normální, ale co jí vadí doopravdy, je to, jak o tom spolu mluví, vlastně právě že nemluví. Dovolila jsem si úvahu, že když paní D nyní nepřipadá přitažlivá myšlenka sňatku, možná jí nepřipadá přitažlivý ani pan JM sexuálně a že se jí nedivím, když ho tudíž nesvádí. Možná, že není přitažlivým hlavně proto, že už v něm nemůže vidět toho velkého, silného a ochranitelského muže, jakého v něm zpočátku spatřovala. Pan JM se náhle zeptal: "A co tedy chceš, abych dělal?" Paní D pohotově odpověděla: "Dělej to, co chceš dělat ty." Na to pan JM namítl: "Ale když řeknu, že chci od tebe pokoj a že si chci věci se svou matkou vyřídit sám, tak mě nenecháš." Nato se paní D obrátila směrem ke mně: "Nebudu se cítit bezpečně do té doby, dokud se JM citově neoddělí od své matky." Tehdy, myslím, k paní D poprvé doopravdy dolehla má slova: "Když vám oběma naslouchám a snažím se také vnímat, co u toho prožíváte, zdá se mi, že vás problém pana JM s jeho matkou citově zaměstnává mnohem více nežli pana JM samého. Mám dojem, že jste to vy, kdo se tím doopravdy trápí a napadá mě, že citové bezpečí, o němž mluvíte, je možné získat snad jedině tak, že se od matky pana JM citově oddělíte Vy."
Následující dvouhodinu poprvé zahájila paní D otázkou: "Co je vlastně smyslem terapie, jaký má být její výsledek a co je její cíl? Mluvila jste o dvaceti hodinách a já jsem si představovala, že nám na konci každému řeknete, vy dělejte to a vy to. Dnes je to šestnáctá a sedmnáctá hodina a myslím, že jsme docela dobře popsali, co jsou naše problémy a nechci říct, že jsme se nikam nepohnuli, ale zároveň se mi zdá, že některé věci se nikdy nezmění. Sedím doma, přemýšlím a říkám si: co dál? Uvažuji, proč se mě tak hluboce dotkla ta věc s matkou JM. Vzpomněla jsem si, že jsem něco podobného zažívala s bývalým mužem: i v jeho životě hrála matka velkou roli. Jak to, že jsem to dřív neviděla? Teď mám pocit, že z poloviny jsme s JM pro sebe stvoření a z poloviny, že nejsme." Paní D zmínila něco o svém prvním manželství a rozhovořila se více o své původní rodině. Dodala, jak velmi ji zúzkostňuje to, že se nemůže spolehnout na slova pana JM - když něco řekne, nedodrží to, nebo to příště řekne zase jinak Vadí jí, že pan JM neví, co chce, jestli chce rodinu, nebo kariéru. Pan JM mínil, že problém je v tom, že paní D je ochotna hodně toho pro něho vydržet, nikoliv však s ním o reálných věcech jednat. Zdá se mu, že paní D si ve své představě staví svět, který neexistuje. On ví, co chce. Chce se s paní D oženit a chce mít i dobré zaměstnání, což je pro něho důležité. Je ale pravda, že vzhledem ke způsobu jejich soužití uvažuje o různých možnostech, třeba o tom, jak pracovat výhodně zde, a připouští, že má různé představy a rád by o nich s paní D vyjednával...
To, co následovalo ve zbývajících hodinách, by se dalo stručně popsat slovy, že oba (tentokrát ne přese mne ale spolu a navzájem) znovu procházeli již nadhozená témata a otázky a mnohem otevřenějším způsobem vyjadřovali svá stanoviska a pocity. Znovu a znovu si ověřovali, že otevřeným sdělováním získávají jak na pocitu blízkosti, tak na pocitu svobody, které obojí ve vztahu postrádali. Pozorovala jsem, jak se dorozumívají a v mysli jsem se přitom zaobírala svými hypotézami. Přemýšlela jsem, v čem jsem kterému z nich rozuměla/nerozuměla a čeho se ještě dotknout, aby to mohlo být oběma k užitku.
Přede mnou se otevíral celkový obraz: paní D vložila do osoby pana JM svou představu ideálního muže jako silného a bezpečného ochranitele, který beze slova ví, co ona potřebuje a bude to splňovat, a kterého ona bude milovat právě pro tyto jeho vlastnosti. Pan JM naopak v paní D spatřoval ženu, která ho nakonec doopravdy chce a miluje i přes jeho špatné vlastnosti. Protože milovat pro paní D znamenalo totéž, co sebe zapírat a druhému pomáhat, chtěla panu JM "pomoci" v jeho situaci s matkou poté, co došlo k neočekávaným událostem při vzájemném představení. Paní D usoudila, že musí pana JM zachránit ze spárů této příšerné ženy, v jejíchž tenatech on uvízl. Kromě toho ji vnímala jako ohrožující rivalku v lásce a pocitech bezpečí a jistoty, v něž ve vztahu s panem JM doufala. Když viděla, jak je pan JM ze situace nešťastný a zoufalý, o to více s ním nemohla o svém zklamání a nespokojenosti mluvit a o to více se zlobila. Pan JM její nespokojenost citlivě vnímal a velmi mu záleželo na tom, aby byla šťastná. Toužil být dokonalý, protože potom by mohl učinit paní D dokonale šťastnou. Protože si však za tím účelem zvolil způsob, který se mu kdysi osvědčil s matkou, totiž ten, že si stále méně stál na svém a jevil se jako slabý a bezmocný, ztrácel u paní D na obdivu a sympatiích. Oč více se bál, že přijde o paní D a její lásku, o to více přicházel o svou sebeúctu a nedokázal si stát za svými věcmi, čímž paní D ještě více dráždil a odpuzoval. Bál se však právem - když rozvinul své představy a hovořil o tom, co věděl, že je jasně jeho, setkal se s nařčením, že lže anebo také, že si dělá co chce - tj. něco jiného, než si přeje paní D. Vlastně se tento pár (znali se asi dva roky) setkal s něčím, co nemine po určité době ve vztahu asi nikoho: se ztrátou prvotních idealizací a iluzí.
Na předposlední dvouhodině (22.a 23.) začala paní D slovy, že si spolu s panem JM říkali, že zatímco dosud vždycky nevěděli, o čem hovořit dřív, teď nemají hovořit o čem. Vzhledem k tomu, že po celou dobu hovor ani na chvíli neutichl a oba se spolu živě bavili, říkala jsem si v duchu, že mě možná paní D již nepotřebuje a nejspíše mě dále jako třetího ve vztahu s panem JM ani nechce. Pan JM dal najevo svou spokojenost s tím, že kromě toho, že s paní D spolu otevřeně hovoří, přemýšlí úplně jinak než kdykoliv předtím i o svých osobních věcech a že možná opravdu není takový netvor, za jakého se považoval. (Použil anglické slovo "monster"; při jedné příležitosti jsem panu JM řekla, že si myslím, že se považuje za netvora proto, aby za "monster" nemusel považovat svou matku.) Následující dvouhodinu začala paní D sdělením, že se rozhodli, že toto bude naše poslední setkání. Vzhledem k tomu, že když jsme překročili mnou nabízených dvacet hodin, jsem na dotaz, jak to bude dál, odpověděla, že ke mně mohou chodit tak dlouho, jak si budou přát, přijala jsem její sdělení jako samozřejmé. Dodala, že ostatně už je venku hezky a s panem JM mají pro své víkendy jiné plány. Pan JM s paní D souhlasil a ptal se na možnost otevřených dveří, kterou jsem potvrdila.
Ještě předtím však vyjevila paní D o sobě důležitou věc: když žije takto přes týden sama a spoléhá se víceméně na sebe, má spokojený život a nepociťuje žádnou nejistotu. Při představě, že se vdá, cítí úzkost v břiše: svého manžela by musela přece "následovat". Ujasnily jsme si, že paní D má strach z toho, že když se vdá, nebude si už moci sama rozhodovat o tom, co chce a co nechce jako dosud.
Během posledního setkání jsem i od této dvojice uslyšela otázku, kterou při párových terapiích často slýchám a jejímž prostřednictvím si oba klienti možná také zkoušejí, zdali je opravdu možné myslet si, říkat a dělat to, co člověk chce nebo nechce, a je-li či není nutné podléhat nátlaku ze strany partnera a říkat a dělat to, co si přeje ten druhý. Nezeptali se obyčejně jako jiné dvojice, co si o nich a o jejich vztahu myslím, ale položili mi otázku daleko rafinovanějším způsobem: co si myslím, že bych řekla, kdybych o jejich vztahu mluvila někde pro odbornou veřejnost? Dovoluji si rozumět jejich otázce jako nevyřčenému souhlasu s tím, že jsem zde o nich promluvila.Literatura:Dorothy R. Freemanová: Manželská kríza
Vydavatelstvo Osveta 1992Philip J.Guerin, Jr., Leo F. Fay, Susan L. Burden, Judith Gilbert Kautto:
The evaluation and treatment of marital conflict
Basic Books, Inc., Publishers, New York, 1987Paul Hauck: Manželské mýty
Nakladatelství Slovart 1998Daniel B. Wile: Párová terapia
Vydala Krajská manželská a predmanželská poradňa, Bratislava,1987


English language


Unconscious relationship beliefs in couples and family therapy

Slavoj Titl, Lucie Lucká
IFP-State-of-the-Art-Symposium 30.4. - 2.5.21
I would like to share with you a few ideas that we apply at the Institute of Psychoanalytic Couples and Family Therapy (IPPART), primarily the concept of unconscious relationship beliefs. This concept has proved to be very useful in our work with couples and families, helping us to better understand why certain people are attracted to each other; why other two people never start living together, even though they can have great sex; why, after a certain period of living together, some people start to have disputes and eventually break up, or vice versa, why some couples stay together despite suffering, arguing, attacking and destroying each others life. What is it, then, the mysterious "chemistry of love"? Similar questions are asked by our clients.
I shall try to address this issue, even if I speak somewhat more broadly at first.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXX
At the Institute of Psychoanalytic Couples and Family Therapy, we consider it important to learn from a range of psychoanalytic theories. We believe that each psychoanalytic theory provides a different advantage in understanding the problems of couples and families, thus helping us to look at the issue of the couple, or the family from different perspectives.
Freud's theory helped us to understand the intrapsychic functioning of the individual mind, but it was difficult to apply it to understand problems in relations. Margaret Mahler's developmental theory (and others' such as René Spitz's) drew attention to the importance of relationships (mainly the mother-child relationship) for the development of identity in the separation-individuation process, the importance of so-called object constancy, as a precondition for the successful experience of the Oedipal stage. Ego psychology emphasised the early developmental phases of the ego and preoedipal development, while also providing an understanding of preoedipal, so-called functional relationships, often encountered in couples and family therapy.
Heinz Kohut and other self analysts taught us about the catastrophic effects of microtraumatisation in the form of lack of empathy. Basic forms of narcissistic transference - idealising, mirroring and twin transference - can often be seen in couples and families therapy. Various object relations theories, brought about by the development of psychoanalysis in the United Kingdom, have proved extremely fruitful for the psychoanalysis of couples and families. Bowlby's attachment theory, and especially its elaboration by his followers, enabled a new understanding of the importance of early attachment formulas in building adult relationships. Klein's approach to early pathology, splitting, understanding infantile phantasies, envy, jealousy etc. was not only important for individual psychoanalysis, but also provided an understanding of the many phenomena we see in couples and family relationships. For us couples therapists, however, perhaps the most important thing was the recognition of projective identification, which as a very early way of communication and influencing relationships applies when choosing a partner, the elimination of unbearable and unacceptable affects by projecting them onto a partner where they can be controlled or annihilated. Winnicott drew our attention to the importance of holding in therapy, the importance of transitional objects and transitional object relationships, and the conditions for the creation of the false Self vs. true Self.
Bion opened up a new perspective on therapy with his concept of container, alpha and beta function, and other ideas about the patient-analyst relationship and therapy. It turned out that his ideas could be very well applied to couples and family therapy. We started talking about a paired container, a family container, an unbalanced container, a container for transgenerational material, etc. The wide range of Bion's useful ideas is beyond the scope of this paper.
Intersubjectivists alerted us to the unconscious experience of INTER. What arises between us, whether we are a patient and a therapist, or partners, friends, parents and children, colleagues at work, etc. We at IPPART believe that work with intersubjective reality should be the main goal of couples and/or family therapy. This means helping the couple or family to understand the unconscious that is co-created by both partners. The unconscious that can either unite people or divide them. This can be understood as a link (vinculo), but also in other ways for instance field theory.
In couples and family therapy, the therapist is confronted with a large number of externalised and acted out conflicts and has to resolve them in a relatively very limited time (compared to individual psychoanalysis). The couples or family therapist is constantly drawn into coalitions and, through the process of projective identification, into unconscious communication and acting out, being subjected to pressure by manipulation. In addition, there are at least two people and a therapist (sometimes a therapeutic couple) in the consultation room and each of them should have the opportunity to voice their respective opinions. Each of them should be able to get an empathic response from the therapist and his or her containment. But it is also important that the therapist provides container to the specific link (vinculo) of this particular relationship. Perhaps we could say to the intersubjective third, which is neither wife nor husband, but something between them. Such conditions place great demands on a therapist's ability to hold boundaries and work with transference and countertransference, but also on his ability to think, dream, and hypothesise. Somewhat radically speaking, therapy arises in the mind of a therapist, with the help of his theories. In our opinion, various theories illuminate the extremely complex issue of couples and family relationships from various advantageous points of view. We do not see them as competing, but rather as complementary and enriching our overall understanding of our clients. At times, we probably all work by helping either partner to mentalise, to support the maturation of his ego functions, to support his separation-individuation process, to allow insight into internalised object relationships and their projection, to gain insight into repetition, or acting out, to allow better mutual containment, to help overcome the client's inhibitions and thus to facilitate the development of self-reflection and at least around those aspects which allow the clients to work on their relationship at the end of therapy without our help. The goal of couples therapy, however, is to help with the intersubjective connection of the relationship. With what is created BETWEEN them and what maintains a specific relationship of the couple, or family, or sometimes even a non-relationship. What connects partners (or a family as a whole, but also a therapeutic group, or working groups). Our experience has led us to believe that couples are united by an unconscious phantasy about the nature of relationships, love and sex. "Phantasy" which we call "unconscious relationship belief". Both partners agree on this belief, even if they sometimes act in seemingly opposite ways (e.g. a teetotaller and an alcoholic).
In our work we build primarily on 3 sources. The first is the theory of the link, (vinculo) as developed by Isidoro Berenstein (2005, 2010), who followed the Spanish and French psychoanalytic tradition, mainly the ideas of René Kaes as well as those of André Rufiot and Didier Anzieu.
Secondly, we build on theories of Californian scientists from Mount Zion (Joseph Weiss, Harold Sampson and others /1956-1986), who examined the process of short term psychotherapy and,
thirdly, on the theory of collusion, as suggested by Jürg Willi.
Jürg Willi (1975,1978,1985,1990) developed the concept of Henry Dicks on the "collusion" of spouses. It is based on the observation that couples bring different conflicts as variations on a single theme. Conflicts mostly involve a particular topic that makes a couple uneasy and creates a sort of "common unconscious of a couple". This interplay created by a common unconscious is called collusion. A collusive relationship is one where, for unconscious reasons, the partners maintain and reinforce each other in a particular pair pattern. According to Willi's concept of collusion, while individual behaviour is determined substantially by the individual history of the individual, in its manifest form it is essentially co-determined by the empowering or dampening behaviour of the partner, while his or her behaviour is again determined by their own individual history. (It is therefore a circular strengthening or damping.) Willi showed that both partners exhibit a disorder of the same kind, only manifested in the opposite way. These are polarised variants of the same psychological problem. However, in one partner it is manifested in a progressive-hypercompensatory form, while in the other in a regressive form of behaviour. (In therapy, for example, it can happen that the jealous one becomes the persecuted and the persecuted one becomes the jealous, the alcoholic becomes the teetotaler and the teetotaler becomes the alcoholic, the bully becomes the abused, while the abused turns into a bully, etc. So the two - unconsciously - share the same problem.
The Mount Zion Psychotherapy Research Group (Joseph Weiss, Harold Sampson and others (1956-1986) examined the process of short-term individual therapy (not couples or family therapy). But their ideas seems to be usefull also for couples therapy.
The conclusions of the research of the California school can be briefly summarised as follows (according to Weiss, 1990; Mikota, 1995, pp.105-108, Titl, S. 2014, p. 124-127):
1. "Psychological problems are rooted not in repressed impulses that maladaptively seek gratification (as suggested by the dynamic hypothesis) but in painful ideas known as 'pathogenic beliefs' (Weiss, 1990) that are maladaptive, i.e they present complications in adaptation to current adult conditions. In childhood, however, they helped the adaptation (or such was the patient's childhood experience). Pathogenic beliefs are kinds of beliefs or axioms (or infantile fantasies) created by a child about how relationships function. They are unconscious, but they significantly affect people's experience and behavior.
Several examples of pathogenic beliefs:
"If I want to be autonomous, I'll hurt someone."
"Other people don't like happy people. If I am happy, I will hurt or be punished."
"If I want more from people, I'll bother them, suck them dry."
"I will be shamed for my desire to succeed."
"For sexual desire I will be punished or shamed."Such beliefs developed in childhood as ways of adapting to very difficult or traumatic situations in relations with the most important people.
2. Patients in therapy, but also in certain situations of everyday life, (unconsciously) try not to confirm these maladaptive beliefs and disprove them - correct them because they complicate their lives. For this reason, they unconsciously test whether the situation in the relationship is safe enough, sometimes by provoking situations in which the other (therapist, partner) has to react to show that the tester (patient/client) has nothing to fear. For example, they make "excessive" demands on the therapist (or on the partner in the relationship), unconsciously observing how the other will behave. If the other (therapist, partner, friend, etc.) behaves by demonstrating that there is no risk of confirmation of PB, that there will be no repetition of the childhood trauma, the testing patient (partner) temporarily experiences reduced anxiety and feels more comfortable (safer) in the relationship. But this relief is only temporary as long as the tester does not realise what unconscious PB is at work and how he is testing. Unless he gains an insight (via interpretation), he is doomed to repeat, forced to repeat the tests again and again, often in a more dramatic way. As if unconsciously saying to oneself, "I hope it doesn't happen, but I'm not sure that in this new situation the other one won't fail and it won't turn out to be as bad as in relationships I experienced in my childhood." It is only when the patient gains an insight into pathogenic beliefs that he/she feels relieved and does not have to repeat the tests.
For example, a male patient who had an experience with his mother that she became seriously ill at the time of his separation from her (causing her illness in a child's phantasy) was terrified that his independence would hurt or annihilate his loved ones (hurt his mother). In therapy, he experimented with separation. He tried various forms and gradations of independence (from skipping sessions, to expressing disapproval, criticism to therapist/partner, threats to end therapy, etc. At the same time, he unconsciously watched and checked to see if he was injuring the objects of love (therapist, partner, etc.) when he allowed himself to be separated. The therapist must pass the patient test (he is not hurt by separation) and provide insight into the pathogenic beliefs tested (interpret the PB).
If the test subject (therapist in therapy/partner in a relationship) fails the test, the correction of PB fails, the test subject (e.g. patient in therapy) withdraws, her/his anxiety and discomfort in the relationship increase. Her/his testing stops (because she/he feels it is not safe enough), or becomes much more cautious, or ends the relationship (patient wants to leave therapy early, marriage is falling apart).
In our work with clients in couple and family therapies, we prefer not to use the term "pathogenic belief" because the issue is not that of pathology but of relationship problems. We prefer to use the notion of unconscious individual beliefs (UIB).
When two individuals of the opposite sex meet and start dating, from the very beginning, they communicate through many channels. Only some of them are conscious. Characteristic attractive body odour, movement, gestures, sound of voice, memories and hopes the other evokes in us etc. All these manifestations are the result not only of biological factors, but also of a certain basic attitudes, fantasies that "If I will in relationships desire about this....than happens that..." We call these basic attitudes "beliefs", or "unconscious individual beliefes".
Unconscious individual beliefs (UIB) develop at a very early age as a result of "procedures - natural, repetitive, often ritualised handling of and relating to the child. They have formed as inner, unconscious and self-evident patterns of action and relating to others and to the world, being completely unconscious, stored in implicit unconscious memory. This is also why they are unquestionable and manifested in acting out. Others arose defensively in situations where it was necessary to adapt to deprivation, repeated frustrations, traumatic situations, or to resolve internal conflict. These therefore have a defensive character and as they are stored in a declarative (explicit) memory, they can be remembered if patient's defences are properly interpreted.
I consider this "shared problem" to be the result of an unconscious relationship belief that connects the two partners. This is why the two partners unconsciously chose each other in the first place. Unconsciously, they felt that they could solve or consolidate something of their own past with the other. If it works, collusion works. Conflicts, quarrels, or alienation result from the frustration of deep-seated unconscious beliefs about how relationships should work, both confronted with the great anxiety of repeating childhood threats. Both partners hope (unconsciously) to fight off their deep anxieties with the help of the other and ensure that their needs are met to an extent that has hitherto been unattainable and impossible.
When potential partners meet, they also test each other (deliberately and unconsciously). But they do not care about fixing their UIB (unlike patients in therapy). They seek a match or complementarity.
If people start dating, it is when they have very similar or complementary unconscious beliefs. This is why partners communicate intensively at the beginning of a relationship, sharing their experiences and plans, consciously and unconsciously observing and evaluating each other. Unconsciously, they test whether the other is a suitable object to help them remove deep anxiety and possibly achieve more satisfaction than if they were alone. If this process of mutual testing goes well, more security arises in the relationship, and partners begin to - unconsciously - create and form their common unconscious relationship beliefs, which bind (link) them together and by which they function without consciously realising it. Even later, they pass on this shared relationship belief to their children. Unconscious relationship beliefs thus initially organises the couple and later the whole family. Unconscious belief acts as a paradigm that determines the "rules of the game" - what is allowed and what is not allowed in a relationship, and what threats arise when rules (unconscious) are transgressed. Such beliefs may initially bring the couple/family together and create feelings of security, but after a certain period of time they may no longer apply - after a change in internal conditions, e.g. in an uneven progress of maturing in partners over the course of a lifetime (when one has been through successful psychotherapy, the birth of children may lead to different maturation of partners, the illness of one partner or even after a change in external conditions (getting poor or rich, shift of one or both on the social ladder, etc.) Life brings certain crossroads that confront the couple/family with the fact that the unconscious belief that used to unite them no longer suits them (creates the "problem" of the couple/family) and it is necessary to find a new one. Helping to find a new unconscious relationship belief is, in our opinion, the therapist's most important task.
When looking for an URB of couples, we ask ourselves (we create a hypothesis) what the partners/family -unconsciously- have (or had) in common. What unites them both (the whole family).
How to find unconscious relationship beliefs (URB) ?
1. In therapy, URB is manifested by a specific transference of the relationship system to the therapist. Therapist tends to function (think, experience) in countertransference, based on the same belief (URB) according to which the couple (family) operates.
2. "In relationships it goes like this: if we want this desirable thing... then a threat like this... happens."
3. The partners share a common unconscious belief: "This is how relationships are supposed to be..."
4. "Love is when ... ."
5. "In order to have a relationship, we have to experience... do..."
6. " shared problem that partners solve is..."
Ad 1)
In therapy, URB is manifested by a specific transference and countertransference of the relationship system (partners/spouses/family) to the therapist. Berenstein refers to "imposition", which is based on the link. "Imposition" acts on connected entities as if imprinting its stamp on them, which is independent of the will of the recipient and changes their subjectivity simply by belonging to the link. In our experience, the therapist then tends to function (think) according to the same paradigm-belief (URB) according to which the couple (family) operates
Vignette A:
A very handsome, wealthy couple were referred to my consulting room. They had serious conflicts in which they physically assaulted each other, threatened suicide, often being unfaithful so that the other would find out- - "in return" for her or his infidelity, competing to see who was more popular and who made more money. They abused each other, but they were unable to break up.
Before each session, I pored over their documentation, and in therapy I competitively searched for the best interpretations. When I noticed my unusual behaviour, I began to wonder why I functioned in this particular way. I became aware of the feelings of shame for my "imperfection" in front of this "amazing couple" and it was only then that I realised this was also their common way of functioning. I realised that both suffer from URB, which can be formulated as: "Only one of us can be perfect! The other is absolutely valueless! I must try to be perfect in order to impress the other, or I will sink into feelings of shame for my worthlessness and be abandoned. When the other is perfect, I am worthless." I said aloud: "It seems to be a question of who will be better because it is only she or he who deserves love." The gradual reflection of this narcissistic unconscious belief, which leads to a constant rotation of the position of euphoric winner-disgraced loser, gradually helped to calm down their relationship.Ad 2)
Another way to find URB: This paradigm can also be used in such a way, where the dots are meant to be substituted for a specific couple, or family fantasy: "In relationships it goes like this: "If we want this desirable thing ... then such a threat will arise ... "Vignette B
A couple of "eco-warriors" came into therapy. As soon as they entered my consulting room, they were indignant that I was using palm oil candles and had a synthetic carpet, and they kindly advised me that such things were not eco-friendly. They had serious problems with both their teenage children, who started using drugs and lived very provocative, "extravagant" lives.
In the course of the family therapy, I felt irritated by both partners. My feelings of irritation resulted in my countertransference tendency to adopt very modest attitudes or, on the contrary, defiantly emphasise my difference and hedonism. As it transpired, the husband lived in his first marriage with a very creative woman who died of hard drug abuse. But he loved her very much, and until she completely destroyed herself, they lived a rich, social life full of drugs, alcohol, food, group sex, and many different experiments.
After her death, he changed completely. He found a "humble" woman with rigid environmentalist views, and together they lived a very austere life with a contemptuous attitude toward the "material, self-indulgent world". They raised their children "rationally" - in a cold, depriving way. For example, their children were not allowed to have any soft toys, so that they would not be spoiled. I formulated their family relationship beliefs for myself as follows: "In relationships it goes like this: if you want pleasant things and enjoy yourself . . . you become addicted to and dependent on pleasant things, spoiled and unable to regulate it, because we are all very 'hungry'. When we talked about their belief, we arrived at a different formulation: "One can be proud of oneself if one overcomes one's hunger and can abstain from the things one desires, and that will eventually save one's life." The children functioned according to the same belief, only rebelling against it.Ad 3)
Vignette C
A couple whose children were suffering from psychosomatic illness was referred to me by a psychiatrist. Although they were handsome, gifted and well-educated people, misfortune seemed to haunt them at every turn. The wife was recently raped, their car was stolen, her husband's company was put under distraint, everyone was often ill... I was surprised how "easily" they seemed to be coping with such adversity. They seemed to be at peace with everything. Once, when they came to the session, the remote door control did not work, and I had to go and open the door for them in the house where I work. I opened the door and, after a day of sitting in my chair, I was happy to run up the stairs to get some exercise. When I turned around, I saw the family downstairs, watching me with an air of disgust. As soon as they entered my office, they commented ironically on the "unseemly athletic temperament". When I pointed this out to them, they answered in unison with pride in their voices: "Whoever God loves, He visits them with a cross!"
I formulated their URB for myself as follows: "The more suffering and damage we experience and endure without objection, the more God (frustrating parent) will love us, and we can have respect for ourselves. The more we abstain from things, the more we deserve love. If we experienced health, success and happiness we would be without the right to love (self-respect)." Over the course of the session and in the following sessions, we discussed this belief in various contexts. After a few sessions, they came up with the idea that they spent their whole lives solving the question: "Can we be loved by God (by ourselves) if we experience happiness, energy and success in our lives?" Afterwards, there was a change in their mutual ability to contain and provide containment to their children, even if they live happily, with vigour.
Another paradigm they themselves later came up with was: "In order to have a relationship, love, self-respect, we must suffer!" In further therapy, it was confirmed that they had learned to adapt to the very depriving and frustrating tyrannical environment of their original families by repressing their anger in the hope that they would then be better treated and, in addition, earn a reward -the feeling that they are strong, good children who do not make things complicated for their parents.
Ad 4)
In the case of an (A) narcissistic couple, there may be a shared problem that they solve "How to be loved and valuable when it can only be one of us - either you or me." Hence a number of other beliefs such as "If I show how great I am, you will want to humiliate me" etc.
In the second case, (B), the common linking problem the partners dealt with was oral phantasy: "Is it possible to live a comfortable life without becoming dependent on it?" Kleinian psychoanalysis would speak of the phantasy of fear of dependence on a good breast.
In the third case, (C), they dealt with the belief "We will only receive love if we suffer."
Beginning of a couple's relationship:
While in a therapeutic relationship we need a relationship as secure as possible in order to correct object representations, in love relationships, most people need an object safe enough to share and create unconscious relationship beliefs in an intersubjective space, but threatening enough to make sense and appeal. In an overly safe relationship, where it is obvious that their testing would pass very easily they would (mostly) not feel the requisite certainty that the other really perceives them, that they are important to him/her. It would be too boring.
But if the relationship is too threatening, because it is obvious that it will not be possible to pass the testing successfully, one does not (with exceptions) enter it at all, or (in most cases) cannot tolerate it. Thus, neither the first nor the second instance produces the right "chemistry of love".
When Mrs. Jana got married she considered her husband Mirek a ""miracle. Mirek was her boss, educated, sophisticated, wealthy CEO. She needed to test then if she could be of value to others, if she were natural and autonomous. If anyone could ever love her like that, and Mirek admired her for her liveliness and spontaneity.
Jana did not get along with her mother, and her father constantly criticised her for not doing something right. Both parents fought violently, affectively throughout her childhood, and her father eventually left. She had a turbulent and rebellious adolescence, with drugs and petty crime. When Jana met Mirek, she was thrilled to find such a calm and stable man. She wanted him to "raise" her to "behave properly" because she had learned from her childhood that she was bad.
Mirek was a reasonable, well-mannered, calm but depressive man who tried to do things "the right way" so that Jana would be satisfied. Mirek came from a family where it was important to "behave properly". He had always felt that it was completely unacceptable, or even embarrassing, to act unreasonably, or emotionally. Feelings, or even affectations, were never expressed at home. He said: "My parents never argued. My father just got up and left one day." (Mirek was 6 at the time.) His mother suffered from long-term depression and commited suicide shortly thereafter. He was raised by a "good" grandmother. Unconsciously, Mirek understood his mother's suicide as his guilt and spent his life undoing it.
It was only after the birth of her children that Jana became dissatisfied. She reproached her husband for never giving her a passionate hug, never having romantic "crazy" ideas and never getting angry. Mirek was deeply hurt and angered. After all, he tried so hard to be reasonable and affectless, as his parents and grandmother wanted him to be, and as Jana liked it at first. At the beginning of their therapy, he was unaware of his own feelings of hurt and anger. Instead of emotion, he began to have sexual and other difficulties. First he tried to "learn" the way Jana wanted him to behave and then "enact" the emotions for her. But they were both disappointed. Jana saw his "affective and romantic" reactions as fake and insincere, and she was disgusted. Mirek tried hard to fulfil her demands, but his endeavour was not appreciated, which he did not understand and he was very troubled by it even though he did not let it on. His unconscious feelings of guilt and repressed anger manifested themselves in disorders of potency, which further complicated the relationship.
Initially, Jana needed a safe relationship, but later she began testing her own UIB that she was not worthy enough to be loved. It was no longer enough that Mirek was calm and stable. She needed to see if he would love her, even if she expressed her critical side, not just a sweet, submissive "spontaneity".
Their shared URB could be formulated as: "If we show emotions, spontaneity and do not behave as expected by others/partners, we will be wrong, criticised and rejected." They tried to repair this belief in their marriage.
Unconscious beliefs are often passed down through generations in families and intertwined in different generations. Sometimes the URB of the two partners reinforce each other, sometimes compensate, sometimes transform and influence each other, or form "holes" in the family matrix (e.g. when the parties keep secrets they cannot talk about) as described by Pierre Benghozi (2009, 2010) (Titl, 2016). While in some generations they may manifest themselves in the form of resilience and protect or support, in another generation they may manifest themselves maladaptively as mental illness, psychosomatic illness, or behavioural disturbances. In one generation, as something that unites relationships, at other times as something that breaks and divides them. The URB thus connects individuals both horizontally (in partnership, family, friendship and other relationships) and vertically (with past generations). It acts as a kind of psychological DNA that contains information about the traumas of the individual as well as those of past generations.17.2. 2021 Prague


© 2022 IPPART sro - PhDr. slavoj Titl
Gorazdova 8
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!