11.jpg

Institut psychoanalytické párové a rodinné terapie

NEVĚDOMÁ VZTAHOVÁ PŘESVĚDČENÍ V PÁROVÉ A RODINNÉ TERAPII
Slavoj Titl, Lucie Lucká
Psáno pro sympozium IFP-State-of-the-Art-Symposium 30.4. - 2.5.21
Vážení kolegové a kolegyně,
rád bych s Vámi zde sdílel myšlenky, kterou uplatňujeme v Institutu psychoanalytické párové a rodinné terapie (IPPART). Myslím tím především koncept nevědomého vztahového přesvědčení. To se významně osvědčuje v naší práci s páry a rodinami, pomáhá mě i kolegům porozumět, proč se určití lidé přitahují; proč spolu jiní dva lidé nikdy nezačnou žít i když spolu mohou prožít skvělý sex; proč spolu po jisté době chození začnou mít lidé spory a nakonec se třeba rozejdou, a nebo naopak, proč spolu zůstávají některé páry i přesto, že se spolu trápí, hádají, napadají a ničí si svůj život. Co to tedy je, ona záhadná "chemie lásky" ? Podobné otázky nám pokládají i naši klienti.
Chvíli mi ale vydržte naslouchat, i když budu hovořit nejprve trochu zeširoka.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
V Institutu psychoanalytické párové a rodinné terapie považujeme za důležité učit se z různých psychoanalytických teorií. Jsme přesvědčeni, že každá psychoanalytická teorie poskytuje jinou výhodu při chápání problémů párů a rodin. Pomáhají podívat se na problem páru, nebo rodiny z odlišných hledisek.
Freudova teorie pomáhala pochopit intrapsychické fungování individuální mysli, bylo ale obtížné použít ji pro porozumění problémů ve vzazích. Vývojová teorie M. Mahlerové (a dalších např. Reného Spitze) upozornila na důležitost vztahů pro vývoj identity v separačně individuačním procesu, důležitost tzv. objektní stálosti, jako předpokladu úspěšného prožití oidipské faze. Egopsychologie zdůraznila ranné vývojové fáze ega a preoidipský vývoj a take poskytla pochopení pro preoidipské tzv. funkcionální vztahy, se kterými se můžeme v párové a rodinné terapii často setkat.
H. Kohut a pozdější Self analytici nás naučili jak katastrofické důsledky může mít mikrotraumatizace ve formě nedostatku empatie. Základní formy narcistického přenosu- přenos idealizující, zrcadlící a dvojčecí můžeme často vídat v terapii párů a rodin.
Jako neobyčejně plodné se pro psychoanalýzu párů a rodin ukázaly různé teorie objektních vztahů, které přinesl rozvoj psychoanalýzy ve velké Británii. Bowlbyho teorie attachementu a hlavně její rozpracování následovníky, umožnilo nové pochopení důležitosti ranných attachementových vzorců na budování dospělých vztahů. Kleinové přístup k ranné patologii, štěpení, pochopení infantilních fantazií, závisti atd. nebyl důležitý jen pro individuální psychoanalýzu, ale poskytuje porozumění I mnoha jevům, které vidíme v párových a rodinných vztazích. Pro nás párové terapeuty bylo ale asi nejdůležitější rozpoznání projektivní identifikace, která jako velmi ranný způsob komunikace a ovlivňování vztahů uplatňuje při vyběru partnera, eliminaci neúnosných afektů tím, jež jsou vloženy do partnera a tam kontrolovány, nebo ničeny. Winnicott nás upozornil na důležitost holdingu v terapii, význam přechodových (transitional) objektů a objektních vztahů a podmínek vzniku falešného Self. W.Bion otevřel nový pohled na dění v terapii svým pojmem kontejneru, alfa a beta funkcí a dalšími myšlenkami týkajícími se vztahu pacient-analytik. Ukázalo se, že jeho myšlenky lze velmi dobře aplikovat i na párovou a rodinnou terapii. Začali jsme hovořit o párovém kontejneru, rodinném kontejneru, o kontejneru pro transgenerační material atd. Množství užitečných myšlenek ani nelze zmínit. Intersubjektivisté nás upozornili na nevědomou zkušenost INTER . Na to, co vzniká mezi námi lidmi, ať už jsme pacient a terapeut, nebo partneři, přátelé, rodiče a děti, kolegové v práci, atd. My v IPPART se domníváme, že intersubjektvní realita by měla být hlavním cílem párové, či rodinné terapie. To znamená, pomoci páru či rodině pochopit nevědomí, které je spoluvytvářené oběma partnery. Nevědomí které je spojuje a nebo take rozděluje. Lze to pochopit jako link (vinculo), ale i jinými způsoby.

V párové a rodinné terapii je terapeut konfrontován s velikým množstvím externalizovaných a agovaných konfliktů a přitom je musí řešit v relativně velmi omezeném čase (ve srovnání s individuální psychoanalýzou). Párový, nebo rodinný terapeut je neustále vtahovaný do koalic a procesem projektivních identifikací je neustále vtahovaný do nevědomé komunikace a agování a vystaven tlaku manipulací. Navíc, na konzultaci jsou nejméně dva lidé a terapeut (někdy i terapeutický pár) a každý z nich by měl mít možnost říci to své. Každý z nich by měl mít možnost získat empatickou reakci terapeuta a kontejnování. Ale je také důležité, aby terapeut poskytl kontejnování specifickému propojení (linku) vztahu. Mohli bychom možná říci intersubjektivnímu třetímu, což není ani manželka, ani manžel, ale cosi mezi nimi. Takové podmínky kladou veliké nároky na schopnost terapeuta držet hranice a pracovat s přenosem a protipřenosem, ale také na jeho schopnost myslet, snít a vytvářet hypotézy. Poněkud radikálně se dá říci, že terapie vzniká v mysli terapeuta. Terapeutovi v tom pomáhají jeho teorie. Jsme přesvědčeni, že různé teorie osvětlují nesmírně komplexní problematiku párových a rodinných vztahů z různých výhodných hledisek. Nevnímáme je jako konkurující si, ale spíše, jako vzájemně se doplňující a obohacující celkové porozumění našim klientům.
Chvílemi asi všichni pracujeme tak, že pomáháme jednomu, nebo druhému, partnerovi tím, že se pokoušíme o mentalizaci, podpořit zrání jeho ego funkcí, podpořit jeho separačně individuační vývoj, umožnili náhled na internalizované objektní vztahy a jejich projekce, opakování, nebo agování, abychom umožnili lepší vzájemné kontejnování, pomohli překonat klientovy inhibice a umožnili tak rozvoj sebereflexe, alespoň v těch aspektech, které klientům dovolí vlastní práci na jejich vztahu už bez naší pomoci. Cílem párové terapie má ale podle nás být pomoc s intersubjektivním propojením vztahu. S tím, co vzniká MEZI mimi a co udržuje specifický vztah, nebo někdy i ne-vztah. S tím co partnery (nebo celou rodinu, ale i terapeutickou skupinu, nebo pracovní kolektivy) spojuje. Naše zkušenost nás přivedla k tomu, že páry spojuje nevědomá fantazie o tom, jak to je ve vztazích, lásce a sexu. „Fantazie“, kterou nazýváme nevědomé vztahové přesvědčení. Na tomto přesvědčení se oba shodují i když jednají někdy zdánlivě protikladně (Např. abstinent a alkoholik).
Ve své práci vycházíme a navazujeme především na 3 zdroje. Prvním je teorie propojení /link,vinculo/ jak ji rozpracoval Isidoro Berenstein (2005,2010) který navazuje na francouzskou a španělsky psanou psychoanalytickou tradici, hlavně myšlenky R.Kaese a A. Rufiota a D.Anzieua.
Dále na teorie kalifornských vědců z Mount Zion (J.Weiss, H.Sampson a další /1956-86), kteří zkoumali proces psychoterapie
a za třetí z teorie koluze, jak ji uvedl Jurg Willi
Jurg Willi (1975,1978,1985,1990) rozpracoval koncepci Henry Dickse o “koluzi“ manželů. Vychází z pozorování, že páry přináší různé konflikty, jako variace na jedno téma. Konflikty se většinou týkají určité tematiky, která pár zneklidňuje a vytváří jakési „společné nevědomí páru“. Tuto souhru vytvářenou společným nevědomím nazývá koluzí. Koluzivní je takový vztah, kde jeden druhého z nevědomých důvodů partneři udržují a posilují v určitém párovém vzorci. Podle Williho konceptu koluze, je individuální chování sice podstatně určeno individuální historií jedince, avšak ve své manifestní podobě je podstatně spoluurčeno i posilujícím, či tlumícím chováním partnera, přičemž jeho chování je opět určeno jeho vlastní individuální historií. (Jde tedy o kruhové posilování, nebo tlumení). Jurg Willi ukázal, že u obou partnerů se projevuje porucha stejného druhu, jen se manifestuje opačným- komplementárním způsobem. Jde o polarizované varianty téhož psychologického problému. U jednoho partnera se ale projevuje v progresivní-hyperkompenzační formě a u druhého v regresivní formě chování. (V terapii se např. může stát, že ze žárlivce se stane pronásledovaný a zpronásledovaného se stane žárlivec, z alkoholika suchar a ze suchara alkoholik, z tyrana týraný a z týraného tyran apod.). Oba tedy -nevědomě- spojuje stejný problém.

Kalifornská škola z Mount Zion (Anxiety control mastery) /J.Weiss, H.Sampson a další /1956-86./, která zkoumala proces krátké individuální terapie, tedy nikoli na párovou, či rodinnou terapii
Závěry výzkumů kalifornské školy lze stručně shrnout asi takto / podle Weiss,J.1990;. Mikota,V.1995, str.105-108, Titl,S. 2014, str. 124-127/:
1. „Psychologické problémy nemají kořeny ve vytěsněných impulzech, které hledají maladaptivně gratifikaci (jak tvrdí dynamická hypotéza), ale v bolestivých myšlenkách tzv. patogenních přesvědčeních“(Weiss,J. 1990), která jsou maladaptivní- přinášejí komplikace v adaptaci na současné dospělé podmínky. V dětství ale adaptaci pomáhaly (nebo to tak klient v dětství prožíval). Patogénní přesvědčení jsou jakési víry (beliefs) nebo axiomy, které si vytvořilo dítě o tom, jak fungují vztahy. Jsou nevědomé, ale výrazně ovlivňují prožívání i chování lidí.
Několik příkladů PP: „Budu-li chtít být autonomní, pak někomu ublížím."
"Ostatní lidé nemají rádi šťastné lidi. Budu-li šťastný, pak ublížím, nebo budu potrestaný.“
"Budu-li chtít od lidí více, tak je budu obtěžovat, vysávat."
"Za svoji touhu po úspěchu budu zostuzen/a."
"Za sexuální přání budu potrestán/a,nebo zostuzen/a."
Vznikala v dětství jako způsoby adaptace na velmi obtížné, nebo traumatické situace ve vztazích k nejdůležitějším lidem.
2. Pacienti v terapii, ale i v určitých situacích běžného života se snaží /nevědomě/ tato maladaptivní přesvědčení nepotvrdit a vyvrátit si je - opravit, protože jim komplikují život. Z tohoto důvodu testují, jestli je situace ve vztahu dost bezpečná, někdy i tím způsobem, že provokují situace, v nichž má druhý (terapeut, partner/ka) reagovat tak, aby se ukázalo, že se testující (pacient/klient) nemá čeho bát. Např. vznesou na terapeuta (nebo na partnera ve vztahu) "nadměrné" požadavky a nevědomě sledují, jak se ten druhý zachová. Chová-li se ten druhý (terapeut, partner, přítel atd.) tak, že dává svým celkovým projevem najevo, že nehrozí potvrzení PP, že se nebude opakovat traumatická situace z dětství, testujícímu pacientovi (partnerovi) se dočasně sníží úzkost a cítí se ve vztahu příjemněji (bezpečněji). Je to ale jen dočasná úleva, pokud si testující neuvědomuje jaká nevědomá PP a jakým způsobem testuje. Dokud nezískal náhled, je odsouzen k opakování, je nucen k tomu, aby testování znovu opakoval, často ještě dramatičtějším způsobem. Jakoby si nevědomě říkal - "Doufám, že se to nestane, ale nejsem si jistý/á, jestli v této nové situaci ten druhý neselže a neukáže se, že to ve vztazích je tak strašné, jak jsem to zažil/a v dětství." Teprve když na patogénní přesvědčení člověk získá náhled, uleví se mu a nemusí opakovat testování.
Např. pacient, který měl zkušenost se svou matkou, že vážně onemocněla v době kdy se od ní separoval (v dětské fantazii jí onemocnění způsobil), se děsil, že svou nezávislostí zraní či zničí své blízké (ublíží matce). V terapii experimentoval se separací. Zkoušel různé formy a gradace nezávislosti (od vynechávání sesí, přes vyjadřování nesouhlasu, kritičnost k terapeutovi/partnerovi, výhrůžky ukončení terapie apod.) zároveň nevědomě sledoval a prověřoval, zda nezraňuje objekty lásky (terapeuta, partnerku atd.), když si separaci dovolíl. Terapeut musí projít testem pacienta a umožnit náhled na testované patogénní přesvědčení.
Jestliže testovaný (terapeut v terapii/partner ve vztahu) testem neprojde, nezdaří se opravit PP, testující osoba (např. pacient v terapii) se stáhne, její/jeho úzkost a nepohodlí ve vztahu se zvýší. Její/jeho testování ustává (protože cítí, že nemá dost bezpečí), nebo se stane mnohem opatrnějším, nebo se vztahem skončí (pacient chce předčasně odejít z terapie, manželství se rozpadá).
My ve své práci s klienty neradi používáme pojmů „patogénní přesvědčení“, protože nejde o patologii, ale vztahové problémy. Používáme raději pojem nevědomé individuální přesvědčení.
Když se dva jedinci opačného pohlaví setkají a začnou spolu chodit, od počátku spolu komunikují mnoha kanály. Jen některé jsou vědomé. Charakteristická, přitažlivá tělesná vůně, pohyb, gesta, zvuk hlasu jaké vzpomínky a naděje v nás druhý vyvolává atd. všechny tyto projevy jsou výsledkem nejen biologických faktorů, ale též určitého základního životního postoje, přesvědčení, jakési víry, že "ve vztazích to chodí tak, že..." Těmto základním postojům/vírám (beliefs) říkám "přesvědčení". Nevědomá individuální přesvědčení (NIP) vznikla ve velmi ranném věku jedince, jako důsledek "procedur" - samozřejmého, opakovaného, často ritualizovaného nakládání s dítětem a vztahování se k němu. Vytvořily se jako vnitřní, nevědomá a samozřejmá schemata jednání a vztahování ke druhým a ke světu a jsou zcela nevědomá, uložena v implicitní nevědomé paměti. Také proto jsou nezpochybnitelná a projevují se agováním. Jiná vznikla obranně v situacích, kdy bylo nutné se adaptovat na deprivaci, opakované frustrace, traumatické situace, nebo řešit vnitřní konflikt a mají tedy obranný charakter, jsou uložena v deklarativní paměti a pacient se na ně tedy může rozpomenout, když vhodně interpretujeme jeho obrany. Tento "společný problém" považuji za důsledek nevědomého vztahového přesvědčení (NVP). které oba partnery propojuje. Právě proto se oba partneři vzájemně - nevědomě- vybrali. Nevědomě cítili, že by s tím druhým mohli vyřešit, nebo upevnit něco ze své vlastní minulosti. Pokud se to daří, koluze funguje. Konflikty, hádky, nebo odcizení jsou důsledkem frustrace hluboko položených nevědomých přesvědčení o tom, jak by vztahy měly fungovat a oba jsou přitom konfrontováni s velikou úzkostí, že se zopakuje ohrožení z dětství. Oba partneři doufají (nevědomě), že se pomocí partnera ubrání svým hlubokým úzkostem a zajistí si uspokojení svých potřeb v míře, která byla až dosud nedosažitelná a nemožná.

Když se setkají potenciální partneři, také se vzájemně testují (vědomě i nevědomě). Jim ale nejde o to, aby si opravili svoje NIP (jako pacientům v terapii). Více jde o hledání shody, nebo komplementarity. Pokud spolu lidé začnou chodit, je to tehdy, když mají velmi podobné, nebo doplňující se nevědomé přesvědčení (životní postoje/víry). Proto spolu partneři na počátku vztahu intenzivně komunikují, sdělují si své prožitky a plány, vědomě i nevědomě se přitom pozorují a vyhodnocují. Nevědomě takto testují jestli ten druhý je vhodný objekt k tomu aby jim pomohl odstranit hluboké úzkosti a případně dosáhnout více uspokojení než když by byli sami. Jde- li tento proces vzájemného testování dobře, vzniká ve vztahu více bezpečí a partneři začínají -nevědomě- splétat a vytvářet jejich společné nevědomé vztahové přesvědčení, které je spojuje a podle něhož fungují aniž si to uvědomují. Ještě později toto společné vztahové přesvědčení předávají svým dětem. Nevědomé přesvědčení tak organizuje nejprve pár a později celou rodinu. Nevědomé přesvědčení působí jako paradigma, které určuje „pravidla hry“- co se ve vztahu smí a co se nesmí a jaké hrozby nastanou, když budou pravidla (nevědomá) překročena. Takové přesvědčení může pár/ rodinu na počátku spojovat a vytvářet pocity bezpečí, ale po jisté době už nemusí vyhovovat - po změně vnitřních podmínek - např. při odlišném postupu ve zrání partnerů v průběhu života (když jeden prošel úspěšnou psychoterapií, narození dětí může vést k rozdílnému zrání partnerů, nemoc jednoho partnera nebo i po změně vnějších podmínek (např. zchudnutí/zbohatnutí, posun jednoho/obou na sociálním žebříčku atd.). Život přináší jakési křižovatky, které pár/rodinu konfrontují s tím, že nevědomé přesvědčení, které je dříve spojovalo už nevyhovuje (vytváří „problém“ páru/rodiny) a je potřeba najít nové. Pomoc s hledáním nového nevědomého vztahového přesvědčení je, podle nás, nejdůležitějším úkolem terapeuta.

Hledáme-li NVP páru, ptáme se sami sebe (vytváříme hypoézu), co mají (měli) partneři/rodina-nevědomě- společného. Co je oba (celou rodinu) spojuje .
Jak najít NVP ?
 V terapii se NVP projevuje specifickým přenosem vztahového systému na terapeuta.Terapeut má tendenci potipřenosově fungovat (myslet, prožívat) podle stejného přesvědčení (NVP) podle něhož funguje pár (rodina).
 „Ve vztazích to chodí tak, že když budeme chtít tuto žádoucí věc..., pak se stane takováto hrozba...“,
 Partneři nevědomě sdílejí přesvědčení- "Takto to má ve vztazích být...", „Láska je když....“
 "Abychom měli vztah, tak musíme prožívat...dělat..."
 „Společný problém“, který partneři řeší…“
Ad1)
V terapii se NVP projevuje specifickým přenosem (působením) vztahového systému (partnerů/manželů/rodiny) na terapeuta. I. Berenstein hovoří o „uvalení“ (imposition), které vychází z propojení (link) "Uvalující" působí na propojené subjekty tak, jakoby na ně vytiskl své razítko, jež je nezávislé na vůli recipienta a mění jejich subjektivitu prostě tím, že patří k propojení.
Podle našich zkušeností má potom terapeut tendenci fungovat (myslet) podle stejného paradigmatu-přesvědčení (NVP) podle něhož funguje pár (rodina).
Př.A:
Přišel mi do terapie pár velmi hezkých, bohatých lidí. Měli vážné konflikty při kterých se i fyzicky napadali, hrozili suicidiem, byli si často nevěrní tak, aby se to ten druhý dozvěděl - "naoplátku", soutěžili spolu, kdo je populárnější a kdo víc vydělá. Týrali se, ale nemohli se rozejít.
Před jejich hodinou jsem intenzivně studoval jejich spis a v terapii jsem soutěživě hledal nejlepší interpretace. Když jsem si povšiml svého neobvyklého chování, začal jsem přemýšlet, proč funguji právě tímto způsobem. Uvědomil jsem si pocity studu, za svoji "nedokonalost" před tímto "úžasným párem" a teprve potom i to, že to je také jejich společný způsob fungování. Uvědomil jsem si, že oba trpí NVP, které je možné formulovat jako : "Jen jeden z nás může být dokonalý! Ten druhý je nemožně nehodnotný! Musím se snažit být dokonalý/á abych toho druhého zaujal/a, jinak se propadnu do pocitů studu za bezcennost a budu opuštěný/á. Když je ten druhý dokonalý, já jsem bezcenný/á". Nahlas jsem poznamenal: „Zdá se, že jde o to, kdo bude lepší, protože ten si zaslouží lásku“ Postupná reflexe tohoto narcistického nevědomého přesvědčení, které vede k neustálému střídání pozice euforický vítěz- zostuzený poražený, postupně pomohlo ke zklidnění ve vztahu.

Ad2)
Jiný způsob jak najít NVP: Můžeme také použít toto paradigma, kde za tečky, je potřeba dosadit konkrétní fantazie páru, nebo rodiny : „Ve vztazích to chodí tak, že když budeme chtít tuto žádoucí věc..., pak se stane takováto hrozba...“.
Př.B. Do terapie přišel pár "ekopartnerů". Hned po vstupu se pohoršeně podivili, že používám svíčky z palmového oleje a mám syntetický koberec a laskavě mě poučili, že to není ekologické. Měli veliké problémy s oběma dětmi, které v pubertě začaly užívat drogy a žily velmi provokativní- "rozmařilý" život.
V následující rodinné terapii jsem cítil, jak mě partneři dráždí a výsledkem byla moje protipřenosová tendence zaujímat velmi skromné postoje, nebo naopak vzpurně zdůraznit svojí odlišnost a hedonismus. Ukázalo se, že manžel žil v prvním manželství s velmi kreativní ženou, která zemřela na zneužívání tvrdých drog. Velmi ji ale miloval a dokud se zcela nezničila, žili bohatým, společenským životem plným drog, alkoholu, jídla, skupinového sexu a mnoha různých experimentů.
Po její smrti se zcela změnil. Našel si "skromnou" rigidní ekoženu a žili velmi odříkavým životem s pohrdavým postojem vůči "materiálnímu, poživačnému světu". Své děti vychovávali chladným, " racionálním" - deprivujícím způsobem. Děti např. nesměly mít žádné plyšové hračky, by se nerozmazlily.
Jejich rodinné vztahové přesvědčení jsem pro sebe formuloval takto : „Ve vztazích to chodí tak, že když bude člověk chtít příjemné věci a užívat si..., pak se stane na příjemném závislý, rozmazlí se a nebude schopen to regulovat, protože všichni jsme velmi "hladoví". Když jsme o tom hovořili, zreformulovali jsme to: „Člověk na sebe může být hrdý, když svůj hlad přemůže a dokáže se odříkat věcí po kterých touží a to mu zachrání život.“ Děti fungovaly podle stejného přesvědčení, jen se mu vzpurně bránily.
Ad3)
Př.C: Lékařem mi byl poslán pár, jehož děti trpěly psychosomatickým onemocněním. Ačkoli šlo o hezké, nadané a dobře vzdělané lidi, "pronásledovalo je neštěstí" na každém kroku. Paní byla nedávno znásilněna, ukradli jim auto, na manželovu firmu byla vyhlášena exekuce, všichni byli často nemocní...Překvapilo mě jak "snadno" se s tím vším ale vyrovnávají. Jakoby byli se vším smíření. Když jednou přicházeli na terapii, nefungovalo dálkové otevírání dveří a já jim musel jít otevřít dveře v domě, kde pracuji. Otevřel jsem a protože celý den sedím, s radostí jsem vyběhl schody do patra. Když jsem se otočil, viděl jsem dole rodinu, která mě poněkud znechuceně pozorovala. Hned když vstoupili do ordinace, komentovali ironicky „nepařičný sportovní temperament“. Když jsem na to upozornil, odpověděli unisono s hrdostí v hlase: "Koho pán Bůh miluje, toho s křížkem navštěvuje! "
NVP jsem si pro sebe formuloval takto: „Čím více utrpení a škody zažijeme a bez reptání vydržíme, tím více nás Bůh (frustrující rodič) bude milovat a my si sebe můžeme vážit. Čím více si odříkáme, tím více si zasloužíme lásku.Kdybychom zažívali zdraví, úspěch a štěstí byli bychom bez nároku na lásku (sebeúctu)." V průběhu sesse a následujících hodin jsme toto jejich přesvědčení v různých souvislostech probírali. Po několika hodinách přišli s nápadem, že celý život řeší otázku: „Můžeme být Bohem (sami sebou) milováni, když ve svém životě budeme zažívat štěstí, energii a úspěch ?“ Jejich vzájemná schopnost kontejnovat se a kontejnovat své děti i když budou žít radostně, s energií se změnila.
Jiné paradigma se kterým sami později přišli bylo: "Abychom měli vztah, lásku, sebeúctu, tak musíme trpět! " V další terapii se potvrdilo, že se naučili adaptovat se na velmi deprivující a frustrující, tyranské prostředí svých původních rodin tak, že vytěsnili svůj hněv v naději, že pak s nimi bude lépe nakládáno a navíc získají odměnu-pocit, že jsou silné, hodné děti, které to rodičům nekomplikují.


Ad4)
V případě (A) narcistického páru může být společný problém, který řeší „Jak být milovaný a hodnotný, když to může být jen jeden z nás - buď já, nebo ty“. Z toho pak plyne řada dalších přesvědčení např. „Když ukážu jak jsem skvělý, ty mě budeš chtít ponížit“atd.
V případě (B) byl společným propojujícím problémem, který partneři řešili byla orální fantazie- „Je možné žít příjemně a nestat se na tom závislým ?“.Kleiniánská psychoanalýza by hovořila o fantazii strachu ze závislosti na dobrém prsu.
V případě (C) řešili „Lásku obdržíme když budeme trpět.“

Začátek párového vztahu:
Zatímco v terapeutickém vztahu potřebujeme vztah co nejvíce bezpečný, abychom si mohli korigovat objektní reprezentace, v milostných vztazích většinou lidé potřebují objekt dost bezpečný na to, aby bylo možné sdílet, vytvářet v intersubjektivním prostoru nevědomá vztahová přesvědčení, ale dost ohrožující na to, aby to mělo smysl a bylo to pro ně přitažlivé. V příliš bezpečném vztahu, kde je zřejmé, že by jejich testování prošlo velmi snadno a možná ani nebylo partnerem zaznamenáno by (většinou) necítili potřebnou jistotu, že je druhý skutečně vnímá, že jsou pro něj/pro ni důležití. Bylo by to až příliš nudné.
Je- li ale vztah příliš ohrožující, protože je zřejmé, že nebude možné testováním úspěšně projít, člověk do něj (až na vyjímky)vůbec nevstoupí, nebo v něm (většinou) nevydrží. Ani v prvním ani druhém případě tedy nevznikne správná „chemie lásky“.

4.Př.:Když se paní Jana vdávala považovala svého manžela Mirka za "zázrak". Mirek byl její šéf, vzdělaný, kultivovaný, bohatý generální ředitel. Potřebovala tehdy testovat, jestli může být pro druhé hodnotná, když bude přirozená a autonomní. Jestli ji někdo takovou vůbec může milovat a on ji obdivoval za její temperament a spontánnost. Jana si se svojí matkou nerozuměla a otec jí neustále kritizoval, že něco neplní. Oba rodiče se celé dětství prudce, afektivně hádali a otec nakonec odešel. Prožila bouřlivou a vzpurnou pubertu s drogami a drobnou kriminalitou. Když Jana potkala Mirka byla nadšená, že našla tak klidného a stabilního muže. Chtěla aby ji M "vychovával" jak se „správně chovat“, protože z dětství si odnesla, že je špatná.
Mirek byl rozumný, dobře vychovaný, klidný, ale depresivní muž a snažil se dělat "všechno správně"-tak, aby Jana byla spokojená. Mirek pocházel z rodiny, kde bylo důležité „správně se chovat“. Vždy cítil, že je zcela nepřípustné, nebo až trapné, chovat se nerozumě, nebo emotivně. Pocity,nebo dokonce afekty se doma nikdy nevyjadřovaly. Rodiče se nikdy nehádali. Otec se jednoho dne (v jeho 6. letech) prostě sebral a odešel a jeho dlouhodobě depresivní matka krátce na to suicidovala. Vychovávala ho "hodná" babička. Mirek suicidium matky-nevědomě- pochopil jako svojí vinu a celý život ji odčiňoval..
Teprve po narození dětí, začala být Jana nespokojená.Vyčítala manželovi,že jí nikdy vášnivě neobejme, nikdy nemá romantické,"bláznivé" nápady a nikdy se nerozzlobí. Mirek cítil hlubokou křivdu a zlost. Vždyť on se tolik snažil být rozumný a bez afektů, tak jak to po něm chtěli rodiče i babička a jak se to zpočátku líbilo i Janě . Křivdu a zlost, kterou prožíval, si z počátku terapie neuvědomoval. Místo emocí začal mít sexuální i jiné potíže. Snažil se "naučit" jak to od něj Jana chce a pak jí emoce "přehrát". Oba byli ale zklamáni. Jana jeho "afektivní a romantické" reakce vnímala jako falešné a znechucovalo jí to. Mirek se skutečně kvůli ní snažil a plnil její požadavky, ale nebyl oceněn, což nechápal a velmi se tím trápil i když to nedal najevo.Jeho nevědomé pocity viny a vytěsněný hněv se projevovaly poruchami potence, což vztah komplikovalo.
Jana zpočátku potřebovala bezpečný vztah, ale později začala testovat své NIP ,že ona není dost cenná na to, aby byla milovaná. Už nestačilo, že Mirek je klidný a stabilní. Potřebovala si ověřit jestli jí bude milovat i když ona projeví svoji kritičnost ne jen milou, submisivní „spontánnost“.
Jejich sdílené NVP bylo možné formulovat: "Když budeme projevovat afekty, budeme spontání a nebudeme se chovat podle očekávání druhých/ partnera, budeme špatní, kritizováni a zavrženi."Manželé se snažili toto přesvědčení v manželství opravit.

Nevědomá přesvědčení se v rodinách často předávají přes generace a v generacích se různě proplétají, někdy se NIP obou partnerů vzájemně posilují, jindy kompenzují, někdy vzájemně proměňují a ovlivňují a nebo tvoří "díry" na rodinném spojujícím pletivu (např. když partneří udržují tajemství o němž nemohou mluvit) tak, jak to popisuje P.Benghozi (2009,2010) (S.Titl, 2016). Zatímco v některých generacích se mohou projevovat ve formě resilience a chránit, nebo podporovat, v jiné generaci se mohou projevovat maladaptivně jako duševní nemoc, psychosomatické onemocnění, nebo poruchy chování. V jedné generaci jako cosi co vztahy spojuje, jindy jako to, co vztahy ruší a rozděluje. NVP tedy propojuje jednotlivce horizontálně (v partnerských, rodinných, přátelských a jiných vztazích) i vertikálně (s minulými generacemi).Působí jako psychologická DNA, která v sobě obsahuje informace o traumatech jedince i minulých generací.

17.II.2021 Praha

Literatura u autora.
freud

freud

freud
INTERVIZE PRO VŠECHNY ABSOLVENTY KURZŮ IPPART 
25.září 2020
30.října 2020
4.prosince 2020

                                        
IPPART VII/ I. blok

10.ledna VII-1-1

14.února VII-1-2

13.března VII-1-3

24.dubna VII-1-4

22.května vii-1-5 (čtvrtý pátek)

12.června VII-1-6

11.září VII-1-7- POZOR ! Termín se ruší a překládá se na 4.září 

IPPART VI/ III. blok v roce 2020      

1) 21.února VI-3-1

2) 20.března VI-3-2

3) 17.dubna VI-3-3

4) 15.května VI-3-4

5) 19.června VI-3-5

                     
 
IČO : 26661705
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one