11.jpg

Institut psychoanalytické párové a rodinné terapie

Články

Nevědomé aspekty neplodnosti a psychoanalytický pohled na párový proces.
                         Slavoj Titl
Shrnutí: Publikovaný příspěvek byl přednesen na Česko-německé konferenci- Neobvyklé páry v terapii. V referátu se zabývám psychologickými příčinami neplodnosti- těmi, které párům brání v „intrapsychickém procesu hnízdění“. Jmenuji řadu možných příčin, které se mohou podílet na neplodnosti páru.
Resumé: The published paper was presented at the Czech-German Conference - Unusual Pairs in Therapy. In the paper I deal with the psychological causes of infertility - those that prevent couples from "intrapsychic process of nesting". I mean a number of possible causes that can contribute to the infertility of a couple.
Klíčová slova: Intrapsychický proces hnízdění, kontejnování v páru, asexuální pár, transgenerační transmise.
Key words:
Slovo concevoir, znamená ve francouzštině současně počít, ale také „porozumět“, „mít představu“, „myslet“. Vystihuje tvořivý akt plodného páru, jeho hmotnou i symbolickou rovinu. K početí dítěte dochází „v rámci sexuální hry, ve vzájemné touze ženy a muže, navzdory všem překážkám, klopýtnutím a nedorozuměním. Jsme tu zcela vzdáleni vědeckým výkonům jejichž cílem je vyrobit fyzicky dokonalou bytost v dobrém zdravotním stavu a se správnou genetickou výbavou.
Psychoanalýza může doprovázet příchod nedokonalé lidské bytosti na svět, bytosti která je v zajetí rodičovských přehmatů, lidské bytosti, aby mohla psát a utvářet svůj vlastní život. Psychoanalýza nabízí možnost vrátit do rozmnožování duši, zabývat se  v rámci přenosu touhou obou partnerů (touhou jednoho po druhém, touhou po smyslu, po mužském, či ženském elementu, touhou dát všemu pevný tvar).A to bez ohledu na to, zda tento proces změny povede ke zplození díěte, či nikoliv (Desjardins-Simon, Debras Silvie, 2015, str. 180). 
 
V posledních deseti letech přichází stále více jedinců i párů, které byly doporučené lékaři (gynekology, sexuology), nebo svými přáteli, kteří měli pozitivní zkušenost s psychoterapií, k návštěvě psychoanalytika, protože nemohou počít, nebo donosit dítě. Většinou to jsou z biologického hlediska zdraví jedinci, kteří již vyzkoušeli všechny možnosti, jaké jim může současná medicína poskytnout. Moderní medicína, sice může někdy obejít psychologické/psychosomatické zábrany, ale často posune psychologické problémy páru do života budoucí rodiny a dítěte, protože biologická medicína „nevidí“ psychologické- nevědomé problémy. Je schopna je spatřit teprve na úrovni symptomů a patologie. Bohužel nejen biologická medicína nemá nástroje k pochopení nevědomého, nemá je ani velká část psychologie, protože nevědomé děje (pokud se o ně vůbec zajímá) chápe velmi mechanisticky a zjednodušeně. Hovoří-li partneři o „touze“ po dítěti (a někteří dokonce hovoří o „právu“ na dítě), měl by psychoanalytik vždy myslet na to, co tím vlastně myslí, co to pro ně znamená. Pro některé partnery je dítě statusový objekt, pro jiné jde o funkcionální objekt, do něhož vkládají své fantazie o kontrolovatelném rodiči, který je má uspokojovat, aby se necítili sami, někdy má dodávat narcistickou hodnotu, kterou sami nemají, má být objektem do kterého mohou uložit své neúnosné úzkosti, nebo agrese, může dávat naději na řešení  transgeneračních úzkostí předávaných v generacích rodiny, apod. Medicína se takovými pocity většinou nezabývá. Dítě z takového vztahu ale pravděpodobně nebude mít lehký život.
Individuální psychoanalýza nemívá v případech problémů s otěhotněním optimální účinek, protože jde většinou o nevědomý problém páru jako vztahového propojení (link). Příčiny neplodnosti ale většinou nestačí hledat- tak, jak to tradičně individuální psychoanalýza dělala- jen v intrapsychických konfliktech na straně jednoho, nebo druhého, popřípadě každého z nich jako jedinců, ale spíše v nevědomé intersubjektivní koluzi, která pár spojila a udržuje ho. Většinou lze v párové terapii vystopovat, že jedinci, kteří později vytvořili pár, již na počátku hledali (nevědomě) komplementárního partnera se kterým nebude možné/nutné počít dítě. Není tedy „chybou“ jednoho, nebo druhého, příčiny je potřeba hledat v nevědomé, intersubjektivní dynamice páru. Neplodnost je symptomem páru, ve kterém se spojily dva individuální příběhy také s příslušnými transgeneračními transmisemi. Tyto individuální světy se spojily takovým způsobem, že dítě se v párovém nevědomí stalo nekontejnovatelným ohrožením. Optimální léčbou je pak psychoanalytická párová terapie, zaměřená na párové nevědomí. Taková terapie poskytne dočasný terapeutický kontejner a postupně umožní páru vytvořit vlastní funkční kontejner, který dovoluje vzájemné autentické naslouchání a komunikaci. Vytvoření párového kontejneru pak v optimálních případech umožňuje dostatek bezpečí pro uvědomění nevědomých fantazií, propojení („link“- Berenstein,1995), transgeneračních inhibujících transmisí (Benghozi 2005,2009,Titl, 2013), nevědomých  vztahových přesvědčení (Titl, 2014) a jejich propracování v terapii i mimoterapeutické- domácí diskuzi páru a v tomto novém klimatu umožňuje řešit společný „problém“, který pár na nevědomé rovině spojuje.
Rozdíly mezi páry, které mají psychologické (nevědomé) problémy jež v budoucnu zabrání otěhotnění a těmi, které takové problémy mít nebudou, pozoruji ve své praxi dosti často. „Zdravé“ páry brzy po stabilizaci „vážného vztahu“ začnou projevovat to, co nazývám „intrapsychický proces hnízdění“, což je komplex vědomých i nevědomých fantazií zaměřující pár na vytvoření budoucí rodiny. Projevuje se sdílením specifických „hnízdících“ fantazií a projevuje se i v chování- „budování hnízda“ (přejí si bydlet spolu, nevědomé i vědomé fantazie se při sexuálním aktu často týkají oplodnění, hovoří spolu o přání mít děti, kolik dětí, jakého pohlaví, jak by měla společná rodina vypadat, atd.). Tuto změnu lze zachytit i při analýze snů. U párů, kde lze v budoucnu očekávat problémy s otěhotněním, „hnízdící“ fantazie a chování, partneři neprojevují, jsou tu (nevědomé, někdy i vědomé) úzkosti, nesdílí společně své pro- rodinné fantazie, nebo jsou jen jednostranně rozvíjené. Jejich fantazie a životní styl je zaměřen na pracovní úspěchy, užívání s přáteli, organizování krásných dovolených, nebo koníčků, jakoby byli vedeni představou, že jejich životní styl se nebude měnit (nebo jen na krátko), mnohdy chápou narození dítěte jako jeden z pracovních úkolů, který rychle zvládnou, aby opět pokračovali ve svém stylu života, nebo prožívají i vědomou úzkost, že dítě jejich životní styl naruší a poškodí.
Podle mé zkušenosti jsou to tyto hlavní problémy, které mohou způsobit problém neplodnosti (inspirováno podle Desjadins- Simon J. a Debras S.- 2015)
  • 1. Asexuální pár, nebo pár s vážnými problémy v sexu.
  • 2. Dítě ohrožuje vztahy partnerů s jejich rodiči (dítě znamená zradu rodičů, nebo prozrazení separovanosti a/nebo tabuizované- zakázané sexuality).
  • 3.Místo dítěte je již obsazené (v mysli matky, otce, páru) protože matka, otec, ale nejčastěji oba již pečují o někoho, koho nemohou opustit- „zradit“. Může to být sourozenec, rodič, nebo někdo, kdo dítě zneužíval.
  • 4. Matka očekávaného dítěte už zastává roli matky v jiném vztahu (např. jako oidipský vítěz ve vztahu ke své matce, nebo ve vztahu k sourozencům a proto nemá vnitřní, intrapsychický prostor pro své (další) dítě.
  • 5. Pár není schopný poskytnout „hnízdo“ pro dítě, protože není dost bezpečí pro vztah.
  • 6. Pár není schopen zaujmout rodičovskou pozici.
  • 7. Pár se sníženou schopností redukovat běžné vztahové frustrace.
  • 8. Perverzní pár
  • 9. Transgeneračně předávané přesvědčení brání narození dítěte. transgenerační transmise- jako nevědomý přenos identifikací přes generace (uvedl ji už Freud, Abraham a Toroková, Pierre Benghozi, Haidé Faimbergová, Vamik Volkan atd.)
Není zde možné věnovat se všem devíti bodům, zmíním tedy jen několik poznámek.
Sexualita u člověka není jen spuštěním jakýchsi biologicky zakotvených instinktů a  reflexů, které vedou k sexuálnímu styku a oplodnění. Lidská sexualita je naprosto zásadně determinovaná charakterem infantilních (nevědomých) vztahů k objektu, které partneři internalizovali v dětství a samozřejmě i zkušenostmi v pozdějším životě. Je utvářena nevědomými fantaziemi zakotvenými ve vztahu k ranným objektům obsazeným afekty lásky, studu, úzkosti, žárlivosti, závisti, rivality a nenávisti. U většiny zdravých párů je řízena vědomou i nevědomou fantazií o oplodnění a přáním mít s partnerem společné dítě a to i tehdy, když pár vědomě dítě odmítá a třeba užívá antikoncepci. Taková (vědomá, či nevědomá) fantazie svědčí o tom, že partneři si vzájemně dávají  hodnotu, ale také dávají dostatečnou narcistickou hodnotu sobě samým, ukazuje, že internalizovali ranné objekty jako dobré, obsazené především láskou a dost úspěšně prošli oidipským vývojem, což se projevuje tím, že jsou schopni navázat triadický vztah a vytvářet fantazie o své vlastní (od rodičovských reprezentací a tabu) separované budoucnosti.
Sexualita může být ale užívána také nevztahově- jako obrana proti vztažnosti, nebo defenzivně (např. jako manická obrana proti depresi, nebo děsu z opuštěnosti apod.) a perverzně (s nevědomou fantazií ublížit, či poškodit partnera). V psychoanalytické terapii je proto užitečné rozlišovat několik forem sexuality podle typu nevědomých fantazií (viz.Titl,S. 2014).
Dosti často se setkávám s páry, které chtějí dítě, ale jejich sexuální styk je tak zřídkavý, že dává velmi malou pravděpodobnost oplodnění (např.1-2x za půl roku, nebo i za delší dobu, nebo nesouloží vůbec). Zjišťuji, že jejich lékaře nikdy nenapadlo ptát se, jak často mají styk, jak je uspokojivý a proč vůbec usilují o dítě, když se vyhýbají sexuálnímu styku. V takových případech se psychoanalytický terapeut musí zajímat, proč se pár, který chce dítě, vyhýbá sexuálnímu styku a zkoumat jaké afekty a fantazie by intimní kontakt mohl aktivizovat a jakým (ohrožujícím) afektům a fantaziím se tito klienti potřebují vyhnout. V některých případech, je intimní vztah tak ohrožující, že sexuální kontakt je pro pár zcela nepřijatelný. Takové páry často vypadají navenek spokojeně a hlásí, že „žijí jako bratr a sestra a ve všem si rozumí“. Tyto případy (mají-li ovšem o terapii zájem) bývají indikovány spíše pro individuální psychoanalýzu. V jejich analýze se pak setkáváme s velmi rannými deprivacemi a zraněními, intenzivními pocity nevědomé nenávisti k matce, intenzivní maligní závistí, jejímž nevědomým cílem je poškodit „to dobré“( dobrý prs- dítě), nebo ohrožením psychotickou dekompenzací. Takové afekty většinou nelze řešit párovou terapií.
Mnohdy se terapeut, ale i partneři, dozví o dávných zklamáních, tajemstvích, která si partneři nikdy neřekli, ale zůstaly v mysli jednoho, nebo obou a brání intimnímu sblížení v citovém i tělesném smyslu. V takových případech je indikována párová terapie, která může pomoci kontejnovat dříve neúnosné pocity a fantazie.
Jan a Daniela chtěli dítě, ale všechny medicínsky asistované pokusy byly neúspěšné. Při příjmovém rozhovoru tvrdili, že mají dosti častý a uspokojivý sexuální styk, ale partnerce byla diagnostikována alergie na partnerovo sperma. Teprve při dalších konzultacích se ukázalo, že jejich sexuální styk se odehrává tak, že každý z nich při styku sleduje jinou obrazovku s jiným pornografickým filmem. Tato situace nás upozornila na vzájemnou vztahovou „alergii“. Partneři pak mohli začít hovořit o hlubokých zklamáních z oboustranných nevěr a pocitů zrady a ponížení, o kterých spolu mlčeli, „aby druhého neobtěžovali a nekazili vztah“. Postupné zpracování těchto zasutých narcistických zranění umožnilo zlepšení ve vztahu a vyléčení „alergií“ a nakonec i narození zdravého dítěte.
Některé páry se děsí citové/sexuální intimity, jako ohrožení. Setkávám se s tím, že sdílejí Otesánkovskou fantazii- ženy mívají nevědomé fantazie, že se svému dítěti budou muset zcela (bezhraničně) vydat, vše okamžitě splnit a ono je sežere jako Otesánek. Muži mívají v těchto případech strach oplodnit ženu a přivést jí do ohrožení života. V těchto případech jsou oba na nevědomé rovině životně ohroženi pokud se stanou rodiči, protože do potenciálního dítěte nevědomě projikují svojí vlastní nekonečně  hladovou a nenávistnou část. Takoví rodiče sní o osvojeném „cizím“ dítěti, do kterého (snad) nebudou muset projikovat a tedy se ho nebudou tolik bát (bude přece cizí).
Páry, které spojila intersubjektivní fantazie orální deprivace, o nerozlišitelné – povinné- stejnosti (symbioze) se nemohou úspěšně utkávat s realitou rozdílnosti, potřebují dítě jako kontejner svých děsivých fantazií. Takové dítě je ale nebezpečné.
Mnoho párů se děsí citové blízkosti. Některé textují a sledují mobil i během konzultace, když jsou spolu na „romantické večeři“ a někteří i během sexuálního aktu. Tyto páry pojímají citovou blízkost jako ohrožení symbiózou. Někdy měli pohlcující a dotěrné matky, jindy takto reagují na infantilní separační traumata. Často to bývají schopní, společensky zdatní lidé, kteří se ale vyhýbají osobním, citovým kontaktům. Tito lidé i v sexuální oblasti (behaviorálně) mnohdy dobře fungují, jen nemohou připustit citovou intimitu.
Jan a Eva, oba vědci, se už víc než pět let snažili mít dítě. Seznámili se při skupinovém sexu a říkali, že to býval jejich koníček. Když se spolu vzali, jejich dříve intenzivní sexuální život skončil.  Většinu času trávili ve společnosti, kde se spolu téměř nebavili, nebo u počítače. Spolu měli sex asi jednou až dvakrát do roka. Oba toužili po promiskuitním skupinovém sexu, ale nechtěli toho druhého trápit „nevěrou“. Oba měli velmi intruzivní matky, které mi psaly maily a pokoušely se takto intervenovat do terapie. V terapii jsme řešili především dvě temata. Jedním byl děs, že když se s tím druhým „citově zapletou“ a potom ho odmítnou, tak ho neúnosně zraní a ublíží, nebo budou opuštěni (za trest). Druhým tématem, které se týkalo především paní, byl strach,  že „zradí“ svoji matku, když se stane šťastnou manželkou a matkou. V konečné fázi terapie hodně přemýšleli o sexuálních fantaziích, které by jim umožnily mít osobní, vzájemně napojený sex, dívat se při orgasmu do očí toho druhého- což vnímali jako něco zcela nového a obohacujícího a velmi vzrušujícího a přitom si udržet hranice. Našli si k tomu neobvyklou a poněkud humornou pomůcku. Začali souložit v lyžařské čepici. Chápal jsem to jako způsob jak izolovat své hlavy (mysl) od sebe, protože ještě zůstala jistá úzkost za splynutí. O další terapii už ale partneři zájem neměli, protože jejich sexualita se výrazně proměnila, vztah se stal osobnějším, citově naplněným a paní otěhotněla. Na poslední konzultaci už nehovořili o sexu, zradě rodičů, o symbioze ani o hranicích. Tematem se staly fantazie přípravy „hnízda“ pro očekávané dítě.
Některé páry tají svoje intimní kontakty před svými rodiči. Stydí se uvědomit si/hovořit o přání mít dítě, stydí se zveřejnit, že jim na sobě záleží a že si důvěřují, stydí se mít spolu silnější spojení než s rodiči (viz pár Evy a Jana), jakoby rodiče nesměli vědět, že jsou jim „nevěrní“. Nemohou mít dítě, protože se děsí, že by to byla „zrada povinné“ (symbiotické) vazby k rodičům (Lucká,L 2005). Takové páry potřebují pomoci s intrapsychickou separovaností a překonáním tabu sexuality. „Nesmí“ se stát rodiči, protože musí v této roli udržovat své vlastní rodiče.
Jako ilustrace transgenerační zátěže může sloužit pár Romana a Zdeny. Oba velmi hezcí, vzdělaní, kultivovaní lidé středního věku. Když vstoupili do mé pracovny, hned mi oznámili, že hledají „opravdu kvalitního terapeuta“. Měl jsem pocit, jakoby na mne vložili závaží povinnosti být výkonný a „kvalitní“. Ptal jsem se sám sebe. „Zvládnu to ?“ Teprve mnohem později jsem pochopil, že můj protipřenos mě tehdy informoval o tom, co nevědomě vnímají mnozí muži z rodiny ženy. Sdělili mi, že se vybrali proto, že „hledali kvalitního partnera, aby měli kvalitní děti“. Oba pocházeli z rodin, kde se v minulých generacích narodili výjimečně schopní, společensky uznávaní lidé, ale byly také velmi časté psychosomatické a kardiovaskulární nemoci a řada předků žila celý život odděleně od společnosti a byli neplodní. Paní cítila povinnost „nezklamat své předky“. Uvedla, že je pro ni důležité mít partnera, který „bude schopen zplodit výjimečné dítě“. Všechny ženy v jejich rodině jsou povinné mít dítě, které bude reprezentovat. Její partner však měl poruchy potence a od svatby měl vysoký krevní tlak. Trvalo dlouho, než jsme zpracovali „genealogickou povinnost“ žen v linii této paní, zplodit výjimečně nadané dítě a ohrožení mužů, že v tomto nároku selžou. Teprve když tlak na výkon a „reprezentaci“ povolil, mohl být manžel klidněji a s větším uspokojením se svou ženou a ona si mohla dovolit separovat se od povinnosti plnit nevyřčená narcistická přání své rodiny, více si užívat vztahu a zplodit potomka.
Velmi důležitou součástí párových terapií bývá také párová analýza snů, které  jeden, nebo druhý partner spontánně do terapie přinášejí. Tradičně chápeme sen jako výraz subjektivního, osobního prožívání. V párové terapie je tomu jinak. To, že jeden partner přináší sen do terapie, chápu jako potřebu snícího být mluvčím intersubjektivního nevědomí páru a výraz jeho potřeby kontejnovat obsahy, které komplikují propojení. Zdá se mi výhodné chápat snícího jako mluvčího obou a proto také asociace obou jsou přínosné.
V párové terapii musí terapeut neustále měnit perspektivu svého porozumění.
Tradičně jsou analytici zvyklí chápat sdělení/problémy pacienta jako výraz intrapsychického konfliktu, takové chápání ale nikdy nevystihuje dynamiku vzájemného působení partnerů. Pár (s terapeutem) je nejmenší skupinou, která má svoji vlastní dynamiku a ta přesahuje dva intrapsychické životy. Podobně jako ve skupinové terapii si terapeut také nevystačí s tím, že bude chápat individuální životy jednotlivců ve skupině- také potřebuje teorie postihující skupinovou dynamiku. Mě se zdá výhodné chápat dění v páru také z pohledu teorie propojení (1995,2002), teorie Bionovského kontejnování (1962,1993,) a teorie nevědomých vztahových přesvědčení (2013,2015)
 
 
Literatura:
Benghozi , P.(2005,2009):Rodinná a párová psychoanalytická psychoterapie:Byl jednou jeden...! Text vychází z Konference na Mezinárodním kongresu. EFPP Stockholm březen 2005. Česky publikováno v časopise Revue psychoanalytická terapie ,č.1,roč.XI.,2009.
Berenstein ,I.(1995).: Psychoanalýza rodiny a páru .The Buenos Aires Psychoanal. Journal
Berenstein,I. (1995,2002),:Psychoanalýza rodiny a páru.Psicoanalysis,1995,Vol.XVII,No.2. Česky: Revue psychoanalytická terapie,č.2.,roč.IV.,2002.
Bion,W. (1962): A theory of thinking. Int.J. of Psycho-Analysis, 43, 306-310.
Bion,W.R.(1959):Attacs on linking, Int. J. of Psycho-Analysis, 40(5-6) 308
Britton,R. 2004): Subjectivity, objectivity and triangular space. Psychoanalytic Quarterly, 73(1)
Collman,W.(1993):The individual and the couple.In.S.Ruszczynski.(Ed Psychotherapy with Couples (pp.70-96), London ,Karnac
Desjardins-Simon, J.; Debras, S.(2010) Nevědomé příčiny neplodnosti. Portál 2015.
Giddens, A.(1992): The Transformations of Intimacy: Sexuality, Love and Eroticism in Modern Societies. Cambridge: Polity Press.
Grier,F. (2001): No sex couples, catastrophic change and the primal scene. British Journal of Psychotherapy, 17 (4):474-488.
Holub,D.(2018) Neplodnost jako biopsychosociální fenomén. Psychoanalytický komentář. Psychologie dnes.
Lucká,L.(2005): Dvojí zrada matky. Revue psychoanalytická psychoterapie.2005,VII.,č. 2.
Lyons..(1993): in Ruszczynski S (1993) Psychotherapy with Couples. Theory and Practice at the Tavistock Institute of Marital Studies. Karnac Books,London.(s.44-45)
Morgan,M.(1995): The Projectiv Gridlock: A form of projectiv identification in couple relationships. . In S.Ruczynski ,J. Fisher(Eds) Intrusivness and Intimacy in the Couple.( str.33- 48) London: Karnac,1995.
Ogden T.H.(1991): Projective Identification Psychotherapeutic Technique . Jason Aronson Inc.
Pickering,J.(2011)Being in love.Therapeutic Pathways Through Psychological Obstacles to Love.London.Routledge.
Pincus,L. (Ed.) (1960):Marriage: Studies in Emotional Conflict and Growth. London Methuen/Institut of Marital Studies.
Ruszczynski S (1993):Psychotherapy with Couples,Tavistock Institute of Medical Psychology, Karnac Books,London,UK, Edited by Ruszczynski S (1993): Psychotherapy with Couples. Theory and Practice at the Tavistock Institute of Marital Studies. Karnac Books,London.Target,M. (2007): Is our sexuality our own ? A developmental model of sexuality based on early affect mirroring. British Journal of Psychotherapy, 23(4).
Titl,S.(2013): Láska a partnerský vztah z psychoanalytického hlediska,  Revue psychoanalytická psychoterapie,2013, XV., číslo 2.
Titl,S.(2015): Transgenerační transmise, vzájemné ovlivňování generací a přenos. Revue psychoanalytická psychoterapie zima 2015, XVII, číslo 2.
 
Slavoj Titl,
s.titl@seznam.cz
Gorazdova 8, Praha 2
freud

freud

freud
INTERVIZE PRO VŠECHNY ABSOLVENTY KURZŮ IPPART 
25.září 2020
30.října 2020
4.prosince 2020

                                        
IPPART VII/ I. blok

10.ledna VII-1-1

14.února VII-1-2

13.března VII-1-3

24.dubna VII-1-4

22.května vii-1-5 (čtvrtý pátek)

12.června VII-1-6

11.září VII-1-7- POZOR ! Termín se ruší a překládá se na 4.září 

IPPART VI/ III. blok v roce 2020      

1) 21.února VI-3-1

2) 20.března VI-3-2

3) 17.dubna VI-3-3

4) 15.května VI-3-4

5) 19.června VI-3-5

                     
 
IČO : 26661705
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one