11.jpg

Institut psychoanalytické párové a rodinné terapie

Institute of Psychoanalytic Couple and Family Therapy

Párová kasuistika

Párová kasuistika

Lucie Lucká



Paní D a pan JM : návštěva matky – přistání v realitě


Kdykoliv do mé soukromé praxe zabloudí nějakou shodou okolností pár, ráda tuto změnu přivítám. Zjistila jsem totiž, že je nejen možné, ale přímo výhodné pracovat psychoanalyticky orientovaným způsobem také párově, a že práce s párem je pro mne v denním rozvrhu individuálních terapií dokonce vítaným zpestřením. Výhodou nazývám poznání, k němuž jsem dospěla po několika letech praxe v tehdejší „manželské a předmanželské“ (později „rodinné“) poradně: že terapeutická práce s párem je možná jedině tehdy, cítí-li oba partneři, že terapeut má porozumění pro těžkou situaci, v níž se nacházejí, že rozumí pochodům, jimiž se do přítomné situace dostali, a že s nimi dovede hovořit o mechanismech, které je v současném stavu přes jejich vůli udržují. Přitom je třeba, aby oba vnímali, že prostor v terapii, stejně jako v životě, je výsostně jejich a že terapeut jim vstupuje do života právě jen svým porozuměním (interpretacemi). Vše ostatní, včetně rozhodnutí, jak si svůj vztah uspořádají, záleží na nich.
To bývá pro terapeuta značně obtížné. Klienti ve svém trápení obvykle přicházejí s vědomou nadějeplnou a úlevnou představou, že se v osobě terapeuta konečně setkají s někým, kdo je natolik vědoucí, že postačí řídit se jeho „radou“ (a všechno bude v pořádku), nebo eventuálně s právoplatným sudím, který rozhodne, na čí straně je pravda (jíž se ten druhý podřídí a zase bude všechno v pořádku). Přijmout tuto idealizaci, vstřebat ji a přepracovanou vrátit nebývá nikterak snadné, zejména když terapeut ve skutečnosti ví jediné: že svým postojem (byť chápajícím obě strany) bude oba partnery v tomto očekávání pouze zklamávat Ozvěny tohoto zklamání spolu s překvapením, že terapeut nebere na sebe žádnou z očekávaných podob, se mohou ozývat v průběhu celé terapie.
O to více je nezbytně nutné nabídnout páru něco, co zaujme jeho pozornost a díky čemu klienti sami pocítí, že zajímat se o věci tímto novým, neobvyklým způsobem, je pro ně užitečné. Netřeba snad dodávat, že na druhé straně jedině takovýto postoj, který chrání autonomii páru, umožňuje klientům cítit se v terapeutickém prostoru dostatečně bezpečně a volně a také v nich podněcuje zájem o to, co se děje. Někdy bodem obratu bývá, když klienti zjistí, že a jak je pro ně užitečné svůj vztah nejen žít, ale také pozorovat. Jedině tak může terapie postupovat a všichni tři zúčastnění spolupracovat s pocitem smysluplnosti.
V čem se pro mne liší párová terapie od individuální? Především v tom, že pro tento druh terapie považuji za zásadní porozumět přenosovým jevům, které se odehrávají mezi partnery, a který Daniel Wile ve své inspirativní knize o párové terapii nazývá „vzájemně provázanými přecitlivělostmi“. Přenos na terapeuta interpretuji pouze tehdy, je-li to nezbytně nutné k pokračování ve společné práci.
Dále je třeba mít na paměti určitou rovnoměrnost, s níž se na klienty obracím a to nikoliv ve smyslu kvantitativním, ale především kvalitativním. Nevadí, hovoří-li během sezení jeden z páru o poznání více než druhý, a tudíž i moje pozornost patří kvantitativně více jemu nebo jí, ale ze zkušenosti považuji za důležité vztáhnout to, čím se zabývá jeden, k vnitřní zkušenosti druhého partnera. Ne vždy se mi to podaří v téže hodině, snažím se však tuto okolnost nepouštět ze zřetele a v mysli se jí zabývám především.
Domnívám se, že zejména z počátku terapeutické práce je třeba dát klientům pocítit –ač to rovněž nebývá úplně snadné - bezpečné ovzduší terapeutických sezení. Jako nejúčelnější se mi osvědčilo dát klientům najevo, že vnímám jejich trápení a že se pokouším porozumět, jak se trápí sobě vlastním způsobem každý z nich. S tím souvisí i vzájemná provázanost jejich reakcí a to, že si spolu ve vztahu nemohou užívat mnoho dobrého. Domnívám se, že tím vyjde najevo i můj vnitřně pevný postoj, o němž jinak nehovořím, že nejsem k dispozici dalšímu vršení vzájemných projekcí a pobíhání v bludném kruhu obviňování (respektive také sebeobviňování u jednoho z nich), což je obvykle fáze vztahu, v níž se pár obrací pro pomoc.
Když jsem byla požádána o kasuistiku párové terapie pro Revue, okamžitě mi vytanul na mysli pár, který se před týdnem – trochu nečekaně - rozhodl naši práci ukončit. Stále ještě totiž ve mně doznívají otázky, co jsem během této terapie udělala/neudělala, co bych ještě mohla/nemohla, nebo také měla či neměla dělat.

Paní D se na mě obrátila telefonicky s žádostí o párovou konzultaci na doporučení někoho, kdo ví, že vedu konzultace v angličtině, neboť se svým partnerem, cizincem, se dorozumívají anglicky. Jak se ukázalo, angličtina nebyla mateřštinou nikoho z nás, a naše jazykové dorozumívaní bylo sice občas kostrbaté, ale bezproblémové. Vzhledem k tomu, že pan JM přijížděl do Prahy pouze na víkendy, domluvily jsme s paní D první společné setkání na neděli 13. ledna t.r. Na konci první společné hodiny jsme pak ke spokojenosti všech uzavřeli dohodu o pravidelné hodině v neděli odpoledne. Sdělila jsem své požadavky ohledně placení a na dotaz po délce terapie jsem řekla, že párům nabízím dvacet hodin, neboť ze zkušenosti vím, že je to obvykle dostatečně dlouhá doba k tomu, aby oba partneři svým věcem více porozuměli a mohli se rozhodnout, co a jak chtějí či nechtějí dále ve svém životě. Otázky absencí jsem se záměrně nedotkla – věděla jsem, že předem odvolaná hodina mi nebude vadit a neodvolanou hodinu si nechám zaplatit – z nějakého důvodu mi připadalo zbytečné s tímto párem o absencích jednat. Po celou dobu našich setkání se pár jednou dopředu omluvil, když paní D pana JM požádala, aby nejezdil, protože si musí „odpočinout“. Jinak jsme se setkávali pravidelně jednou týdně na padesát, později na žádost jich obou jednou týdně na dvakrát padesát minut, až do posledního setkání 2.června t.r.

V první hodině – a většinou i v následujících - se ujal slova pan JM, pětatřicetiletý svobodný muž, o němž by se dalo říci, že je spíše vyšší postavy a mírně při těle. Od prvního okamžiku se zdálo, že mu nečiní téměř žádný problém hovořit o problémech, které je ke mně přivedly a pojmenovávat je. Když mluvil, působil celkem živě až rozhodně; když v hodinách naslouchal tomu, co říká paní D, zdál se mi podmračený a smutný. Z jeho vzezření na mě přesto všechno dýchala jakási pohoda. Nyní žije a pracuje (jako obchodník) v Německu, kam před třinácti lety odešel z jiné evropské země, kde vyrůstal. Žije tam dosud jeho matka se svým druhým manželem, za něhož se provdala v jedenácti či dvanácti letech pana JM, a ten jí pak pomohl syna vychovávat. Pan JM je nazývá „rodiči“. Tento druhý manžel stojí zcela na straně matky pana JM, ve všem s ní bezvýhradně souhlasí a se svými třemi vlastními dětmi neudržuje vůbec žádný styk. Vlastní otec a matka se rozvedli asi v šesti letech pana JM. Pan JM ví, že když byl malý, matka se pokusila o sebevraždu prý kvůli problémům s jeho vlastním otcem, který měl tehdy vztah s jinou ženou. Až nyní si uvědomuji, že nevím, jak se po rozvodu biologických rodičů vyvíjel vztah pana JM k vlastnímu otci, ale mám za to, že má nevědomost je významná. Vlastní otec zmizel ze světa mého klienta pravděpodobně stejně jako z našich konzultací - živá pozornost pana JM patřila vždy ohledům a péči věnovaným ženě, o jejíž přízeň se ucházel (matce) a uchází (paní D).
Informace o životě pana JM jsou samozřejmě sběrem dat i z pozdějších hodin, přesto mi přijde na místě uvést je jako první, neboť to byl vskutku on, kdo od počátku vcelku ochotně hovořil o průběhu svého dosavadního života. Dělo se tak v ostrém kontrastu s paní D, hezkou, štíhlou blondýnkou, která na mě zpočátku působila dojmem jakési svázanosti, jakoby bylo bezpečnější příliš se neuvolnit. Pozornost upínala takřka výlučně k nedostatkům a pochybením partnera a vůbec se nezdálo, že by měla sebemenší chuť sdělovat cokoliv o sobě. Že je rozvedenou, sedmatřicetiletou matkou čtrnáctiletého syna jsem se dozvěděla až o hodně později – až když si ověřila, že může sdělovat to, co sama uzná za vhodné, tehdy, kdy se k tomu sama rozhodne. Vlastní menší prosperující firmu a je se svým životem v Praze zcela spokojená. Teprve nedlouho před tím, než pár terapii ukončil, hovořila o okolnostech svého rozvodu. Bývalý manžel pocházel z dobré, rozvětvené rodiny, v níž se jí nežilo špatně. Syn s otcem se i nadále vydatně stýkají a podnět k rozvodu dala paní D hlavně proto, že bývalý manžel se k ní nechoval dost něžně a nedokázal uhodnout, co si paní D přeje. Musela si o všechno říkat, a to jí hodně vadilo. Jinak to byl dobrý člověk. V době, kdy o tom hovořila, už i jí samé bylo zřejmé, že je krajně nevýhodné spoléhat se na to, že druhý bude její přání (a někdy také potřeby) číst a samozřejmě naplňovat tak, jako se ona domnívala, že totéž činí druhým. Měla jsem dojem, že v okamžiku, kdy toto říká, ani sama neví, zdali svého rozvodu nelituje. Při předposledním setkání, tj. během 22. a 23. hodiny se paní D rozhovořila poprvé více o své původní rodině. Matka se s otcem rozvedla, když paní D bylo pět let. Do té doby má na otce hezké vzpomínky, ale pak se s ním stýkala jen o narozeninách a podobně a neměla s ním dobrý vztah. V období dospívání se stýkala s otcem sama a mluvila s ním o věcech, o nichž nemohla hovořit s otčímem, se kterým neměla dobrý vztah. Když se vdala, svého otce opět přestala vídat, nevyhledávala ho a on ji také ne. Paní D má z druhého manželství matky dva mladší sourozence o deset a jedenáct let. Ví, že působí dojmem, že si téměř stoprocentně důvěřuje a že je naprosto soběstačná, neboť každý v rodině je přesvědčen, že si se vším poradí. Nedávno se pohádala s matkou, že ona (paní D) přece taky cítí bolest, jako ostatní lidé, a moc se naplakala kvůli tomu, že jí nikdy nerozuměli, když si v dětství a mládí, ba i později, přišla říci o pomoc. Vždycky byla poslušné a hodné dítě s jedničkami a matka na ni byla pyšná. V období puberty jí ovšem říkávala, že má povahu svého vlastního otce. Jediný, kdo byl na straně paní D, je její dosud žijící babička. Té je osmdesát let, a přestože už je tak stará a má značnou nadváhu, nedávno si sama vymalovala pokoj. Ani ta si nikdy neříká o pomoc.

V úvodu první hodiny mi pan JM vysvětlil, že se jejich vztah nachází v kritickém bodu. Jsou dobrý pár a již třikrát si spolu určili termín svatby, ale pokaždé ho kvůli problémům s jeho rodiči zrušili. První dvě zrušení pan JM chápal, ale třetí zrušení termínu bylo pro něj opravdovým zklamáním.Kamenem úrazu se staly tři návštěvy u rodičů pana JM. Při první návštěvě jel pan JM s pocitem štěstí a hrdosti svou vyvolenou představit a zdálo se mu, že rodiče jsou šťastni a věřil, že paní D je také šťastná. Paní D však byla postojem matky pana JM vůči sobě a celkovou atmosférou domácnosti již tehdy zcela šokována a její pocity se jí při dalších dvou návštěvách, na kterých pan JM trval, jen potvrdily. Naposledy potřebovala několik týdnů, než se vzpamatovala z toho, co tam zažila.(Uváděla chladné až nepřátelské chování matky pana JM vůči sobě, necitlivé a nevhodné dotazy, zdali by v případě jejich sňatku dědil po ní syn paní D, nenávistí sršící varování, ať se paní D neopováží ublížit její kočce a opovržení nad tím, když si paní D nalila do vína minerálku.). Opravdu neví, co dělat, neboť si je jista, že pan JM ji miluje a ona sama až do první návštěvy u jeho rodičů byla přesvědčena, že potkala toho pravého. Není to tak, že se za pana JM vdát nechce. Chce, ale za těchto okolností nemůže - dokud on si nevyřeší vztah se svou matkou. To je pro ni nezbytné, neboť se nedokáže smířit s představou, že nebude mít hezkou rodinu a její děti s panem JM (často o nich hovořila, pan JM méně) hodnou babičku. Později, když jsem se dozvěděla o paní D více, napadalo mě, že se jí nedivím, že se s touto představou nechce smířit - mohla by mít pocit, že rozvod jejího předchozího manželství byl zbytečný, nebo by ho mohla dokonce litovat, což mě při přemýšlení o paní D napadlo později vícekrát. Takto přímo jsme o tom spolu sice nikdy nehovořily, ale domnívám se, že i to nakonec byla jedna z příčin, proč se paní D přiklonila k rozhodnutí terapii ukončit dříve, než že zdálo, že by si byl přál pan JM – aby se nedozvěděla, co pro jistotu o sobě vědět nechtěla. Řekla, že neví, jak by vysvětlila svému čtrnáctiletému synovi, proč se vdala za někoho s takovou rodinou, když celá rodina jeho otce vždycky byla a je na paní D milá.
Pan JM opravdu neví, co má dělat. Napsal dopis rodičům, že se ho svým chováním vůči paní D dotkli, ale matka mu odpověděla, že když paní D přijede k nim, má se podřídit jejich zvyklostem. Nechce přerušit styky s rodiči docela: ví, že kdyby matka ovdověla a zůstala sama, pokusila by se znovu o sebevraždu, a také by si nesrovnal před bohem a svědomím, kdyby se o matku v případě potřeby nebo ve stáří nepostaral.
Paní D poznamenala, že pan JM chce svou matku učinit šťastnou a obětovává pro to svůj život. V takovém případě ale přece nemůže mít čas a energii na naše manželství. Na mě se obrátila s dotazem, zdali je možné být šťastný v manželství, kde je takovýto problém, totiž břemeno minulosti pana JM?
Během první hodiny oba také vyslali svá varování: paní D již k psychologovi chodila individuálně, ale neměla pocit, že by to k něčemu vedlo. Pan JM k psychologovi vůbec jít nechtěl, protože nemá rád, když mu někdo říká, co má dělat. Paradoxně to byl právě on, kdo na mě během společné práce vícekrát naléhal, abych řekla, „co si myslím, že mají dělat“.

Opravdu si nepamatuji, jakými přesnými slovy jsem dala najevo svůj postoj, že to, oč mi jde, je chápat stanovisko každého z nich a porozumět pocitům, které se za nimi nacházejí. . Nebývá úplně jednoduché vnímat dva lidi s jejich nářky a stížnostmi najednou a představovat si, jak to, co sdělují, je vzájemně provázané. Mohla jsem kupříkladu říci něco takového jako: „Vidím, že máte opravdu velký problém. Nejenom, že se vám zhatil sňatek, v němž jste oba viděli pro sebe budoucnost, ale také se mezi vámi ve vašem vztahu ocitlo v podobě břemena minulosti pana JM něco, s čím jste ani jeden nepočítali. Nedivila bych se Vám, pani D, kdybyste ve světle těchto událostí prožívala nyní velkou nejistotu ve srovnání s tím, co jste dříve vnímala jako jisté: že jste našla toho pravého. Sama říkáte, že máte některé otázky, na které si nejprve potřebujete odpovědět, abyste měla jasno. Vy, pane JM, jste rovněž v nezáviděníhodné situaci: zdá se mi, že vám velmi záleží na vztahu s paní D a zároveň vnímáte její roztrpčení ze setkání s vaší matkou. Myslím, že si umím představit, že vám tato situace může připadat jako neřešitelná: jak zůstat ve spojení s matkou a zároveň nepřijít o paní D, která říká, že za těchto okolností si vás nemůže vzít, přestože chce? Kromě toho mě ještě napadá, že vám na sobě hodně záleží, když jste vyhledali mou pomoc i přes nechuť, o níž jste se zmínili. Škoda, že si spolu nemůžete více užívat.“
Myslím, že je důležité, aby během úvodní hodiny oba zaslechli alespoň nějaké pochopení pro to, co každého z nic trápí. Podobně bývá užitečné, ucítí-li terapeutův zájem o to, proč se musejí k sobě vztahovat právě tímto, a ne nějakým jiným, pro sebe výhodnějším způsobem.

Několik dalších hodin pak probíhalo v duchu hořkých stížností paní D na celou situaci a hodinami se neslo její velké zklamání a nevyřčený hněv. Nejvíce jí vadilo, že se na návštěvách cítila jako někdo, kdo je používán pro vylepšení vztahu pana JM s jeho matkou a kdo má způsobit, aby matka pana JM byla spokojená. Zlobilo ji, že pan JM podléhá matčiným přáním a řekla, že je důležité, aby pan JM začal být sám sebou a přestal být tím, co chce jeho matka.
Pan JM zaujal, jak lze očekávat, spíše obranný postoj, ale o svém životě a pocitech spojených s dětstvím vydatně hovořil. Bylo čím dál zřejmější, že svou matku a její přežití měl za úkol, a že jsme se mohli dotknout samozřejmosti, s níž pečoval o každou důležitou ženu ve svém životě (před paní D měl dva vztahy, které jeho matka tolerovala vždy do té doby, než přišla na přetřes svatba). Přesně to vzbuzovalo v paní D pocit jistoty a síly pana JM, které jí v počátku vztahu tolik učarovaly, a o které nyní přišla. Jistota, že je vedle ní někdo, kdo jí bude dodávat pocit jistoty z budoucnosti, (na jeho slovo bude spolehnutí a věci se nebudou vrtošivě měnit), a zároveň jí bude poskytovat starostlivou péči, takže si nebude muset o nic sama říkat, bylo zprvu více nevědomým, o to však naléhavějším přáním paní D, s nímž se na pana JM obracela.
Vnímala jsem stále větší rozpor mezi množstvím otevřených sdělení , byť podávaných sebeobviňujícím způsobem, které pan JM o sobě a o svém životě nabízel (zdálo se, že z toho pro sebe také velmi těží) a uzavřeností paní D v tom smyslu, že se nepřestávala věnovat problému „jeho matka – její nemoc či normalita“, jako kdyby opravdu věřila, že to je jediné řešení hodné téma. Jako na výjimku vzpomínám na konec jedné z hodin, kdy paní D prozřela k hořkému poznání, že je to skoro rok, co se pořád snaží pomáhat panu JM v problému s jeho matkou a jak je to velmi nevděčné! Uvědomila si, že má-li někdo, koho miluje, nějakou potíž, pomáhá mu do té míry, že vůbec nemyslí na sebe a že tam vlastně pro ni není místo! Od druhého ovšem očekává stejnou pozornost, která se však nedostavuje. Ke svému velkému překvapení si uvědomila, jak ji to hrozně zlobí. V terapeutické situaci se zopakovalo to, co paní D zažila na osudných návštěvách u matky pana JM: cítila se použitá k řešení problémů jeho matky a odsunutá na vedlejší kolej dvojicí, která si dobře rozumí. Zlobila se na mě, ale situace byla k interpretaci naštěstí jak stvořená a všichni jsme mohli docenit, jak zrazená a opuštěná se asi cítila, když pan JM mluvil se svou matkou, a navíc jazykem, kterému ona nerozumí.
Dále pak dodala něco, co věřím, že je pravá nesnáz paní D ve vztahu (nikoliv pouze) s panem JM: domnívala se, že bude za to, co všechno pro druhého vydrží, (kupříkladu spolkne své pocity ohledně jeho matky, bude mu tak pomáhat a nebude myslet na sebe), odměněna obdivem a ještě větší láskou. Teď si uvědomila, že nejenom že tomu tak není - on se na ni navíc ještě zlobí! A vůbec největší potíž má nikoliv s tím, že se na pana JM taky někdy hodně zlobí, to je přece, konec konců, normální, ale s tím, že mu nemůže říct, že se na něho zlobí, když on je tak slabý, nemocný a depresivní! Až teď si uvědomuje, že se vzdala partnerské role, pana JM konejšila jako dítě, když byl ze své matky tak velmi nešťastný, a přitom byla neuvěřitelně naštvaná. Řekla jsem paní D, že se mi zdá, že pana JM tolik chránila před svými pocity, aby mu jimi neublížila, až ublížila sama sobě, když nemohla vyjadřovat, co cítí a nemohla o tom se svým partnerem hovořit. Pan JM překvapivě dodal, že má pocit, že je po celou dobu v problému se svou matkou sám. Poznamenala jsem, že se možná míjejí i v jiných věcech, když si nemohou sdělovat, co od sebe vzájemně potřebují.
Tou dobou se ještě skoro vůbec neobraceli k sobě a téměř vše sdělovali mně. To, jak spolu nemluvili o svých věcech na hodinách, bylo odrazem situace, v níž se ocitli. S úmyslem chránit vztah a nehovořit o nepříjemných věcech se sobě vzdalovali stále víc, a tím jim do nedohledna unikal pocit blízkosti. Zprostředkovávala jsem jim spojení většinou otázkami jednoho na druhého, které se v upoutání zájmu o niterné duševní pochody - vlastní i toho druhého - obvykle neminou účinkem. „Co myslíte, pane JM, že paní D brání, aby s vámi mluvila o tom, jak je na vás naštvaná?“ „Proč si myslíte, paní D, že se pan JM obává konfliktu s vámi?“
Paní D začala postupně slovně vyjadřovat své zklamání z toho, že ji pan JM před matkou neochránil a ve všeobecnosti z toho, že pan JM není schopen zařídit, aby jeho matka byla jiný člověk. Spolu s tím, jak v paní D narůstalo vědomí, že je s panem JM nespokojená z jiných příčin, než že má takovou matku, jakou má, narůstal v ní konflikt mezi potřebou o své nespokojenosti hovořit a obavami, že bude-li otevřená a přímá, bude to znamenat, že ho nemiluje! Dávala najevo přání mluvit se mnou individuálně a jednou dokonce požádala pana JM, aby nejezdil a hodina byla zrušena, protože si potřebovala „odpočinout“. Pan JM se vyjadřoval v tom smyslu, že on je pro konzultace společné, ale přání paní D je připraven respektovat. Začínalo mi být celkem zřejmé, že paní D možná opravdu dosud nevěděla, že se za pana JM nikoliv nemůže, ale nechce provdat. Pan JM dodal, že cítí, že mu paní D nedůvěřuje tak, jako dříve. Vyjádřila jsem svou domněnku, že problém možná nespočívá pouze v tom, jaká je/není matka pana JM a co dělá/nedělá pan JM, ale možná také v pochybnostech a obavách ohledně budoucnosti, které v sobě chová paní D a že by mohlo být užitečné, kdybychom právě o nich mohli hovořit společně.
Mám dojem, že jedním z klíčovým okamžiků terapie byl závěr dvouhodiny 14. a 15. v pořadí. Hovor začal sebeobviňováním pana JM z jeho špatných vlastností, o nichž ví, že mají dopad na paní D a na to, že se nyní nechystají ke sňatku. Když je přes týden sám, hodně jí a proto má nadváhu, a paní D se na něho za to oprávněně zlobí. Paní D mě ujistila, že to není kvůli vzhledu - když se seznámili, měl o deset kilo víc a jí to vůbec nepřipadalo nepřitažlivé - ale kvůli nejistotě ze zdravotních důvodů. Jak by se mohl spolehlivě starat o budoucí rodinu, kdyby byl nemocný ? Přece ví, že má kvůli své váze občasné zdravotní problémy. Pan JM souhlasil: také je nedisciplinovaný a doma má nepořádek, nevidí totiž žádný smysl v tom, aby si sám pro sebe uklízel. Trpí nedůsledností a některé věci, do nichž se s nadšením pustí, nedokončí, protože je líný. Na střední škole většinou koncem roku propadal a teprve opravné zkoušky složil s vynikajícím prospěchem. Učitelé jeho matce tvrdili, že je velmi nadaný na jazyky a má jít studovat, ale matka nevěřila, že by studium dokončil. Dále ví, že pro paní D je problémem to, že není tak sexuálně aktivní jako dříve. Do řeči se vmísila paní D: když už se spolu milujeme, jde nám to dobře, jsme dobře udělaní jeden pro druhého. Problém je v tom, že se pan JM cítí všude jinde mimo postel plaše. Když paní D nesvádí, uráží ji to , ale kdyby ji sváděl, bál by se, že by to mohl dělat způsobem, který by se jí také dotkl. Jak by se mohl on, se svými nízkými choutkami, přiblížit k diamantu, jakým je pro něho paní D? Dělat věci, které v jeho pohledu nejsou konzervativní, by považoval za nedostatek úcty vůči paní D. Dříve byl jako v sedmém nebi, když paní D dávala jednoznačně najevo také svůj sexuální zájem o něho, ale co teď? Připomněla jsem situaci, v níž mu paní D vyčítala, že to, co pan JM považuje ve vztahu s matkou ještě za normální, ona považuje za nenormální a nemůže to vydržet. Zajímalo mě, zdali se neobává, že by stejně tak paní D mohla považovat za nenormální nějaké jeho sexuální přání a eventuálně je pouze vydržet? Dále jsem řekla, že mě k tomu ještě napadá, že pan JM dělal vždycky všechno pro to, aby nevstoupil do konfliktu s matkou a tím pádem se jí podřizoval, i když to bylo k jeho škodě. Proč by si jinak připadal tak nedůležitý, že by nedokončoval věci, které ho ve skutečnosti zajímají? Možná proto, že důležitá musela být matka a to, co ona tvrdila? Třeba by to tak ale nemuselo být s paní D – co kdyby se díky vyjevenému sexuálnímu zájmu naopak cítila chtěná? Ani pro paní D není tato situace jednoduchá: dříve měla pocit, že tím vlastně bojuje i za vztah, ale teď, když svatba je nejistá, nechala všechno být, cítí se depresivně a pustila také sex. Má dojem, že kdyby si o sex říkala, pana JM by do něj nutila, ale když nedá zájem najevo, žádný sex není a obojí je špatně. Překvapila mě poznámkou, že různé sexuální potřeby a postoje obou jí nakonec ani tak nevadí, to je přece ve vztahu normální, ale co jí vadí doopravdy, je to, jak o tom spolu mluví, vlastně právě že nemluví. Dovolila jsem si úvahu, že když paní D nyní nepřipadá přitažlivá myšlenka sňatku, možná jí nepřipadá přitažlivý ani pan JM sexuálně a že se jí nedivím, když ho tudíž nesvádí. Možná, že není přitažlivým hlavně proto, že už v něm nemůže vidět toho velkého, silného a ochranitelského muže, jakého v něm zpočátku spatřovala. Pan JM se náhle zeptal: „A co tedy chceš, abych dělal?“ Paní D pohotově odpověděla: „Dělej to, co chceš dělat ty.“ Na to pan JM namítl: „Ale když řeknu, že chci od tebe pokoj a že si chci věci se svou matkou vyřídit sám, tak mě nenecháš.“ Nato se paní D obrátila směrem ke mně: „Nebudu se cítit bezpečně do té doby, dokud se JM citově neoddělí od své matky.“ Tehdy, myslím, k paní D poprvé doopravdy dolehla má slova: „Když vám oběma naslouchám a snažím se také vnímat, co u toho prožíváte, zdá se mi, že vás problém pana JM s jeho matkou citově zaměstnává mnohem více nežli pana JM samého. Mám dojem, že jste to vy, kdo se tím doopravdy trápí a napadá mě, že citové bezpečí, o němž mluvíte, je možné získat snad jedině tak, že se od matky pana JM citově oddělíte Vy.“
Následující dvouhodinu poprvé zahájila paní D otázkou: „Co je vlastně smyslem terapie, jaký má být její výsledek a co je její cíl? Mluvila jste o dvaceti hodinách a já jsem si představovala, že nám na konci každému řeknete, vy dělejte to a vy to. Dnes je to šestnáctá a sedmnáctá hodina a myslím, že jsme docela dobře popsali, co jsou naše problémy a nechci říct, že jsme se nikam nepohnuli, ale zároveň se mi zdá, že některé věci se nikdy nezmění. Sedím doma, přemýšlím a říkám si: co dál? Uvažuji, proč se mě tak hluboce dotkla ta věc s matkou JM. Vzpomněla jsem si, že jsem něco podobného zažívala s bývalým mužem: i v jeho životě hrála matka velkou roli. Jak to, že jsem to dřív neviděla? Teď mám pocit, že z poloviny jsme s JM pro sebe stvoření a z poloviny, že nejsme.“ Paní D zmínila něco o svém prvním manželství a rozhovořila se více o své původní rodině. Dodala, jak velmi ji zúzkostňuje to, že se nemůže spolehnout na slova pana JM – když něco řekne, nedodrží to, nebo to příště řekne zase jinak Vadí jí, že pan JM neví, co chce, jestli chce rodinu, nebo kariéru. Pan JM mínil, že problém je v tom, že paní D je ochotna hodně toho pro něho vydržet, nikoliv však s ním o reálných věcech jednat. Zdá se mu, že paní D si ve své představě staví svět, který neexistuje. On ví, co chce. Chce se s paní D oženit a chce mít i dobré zaměstnání, což je pro něho důležité. Je ale pravda, že vzhledem ke způsobu jejich soužití uvažuje o různých možnostech, třeba o tom, jak pracovat výhodně zde, a připouští, že má různé představy a rád by o nich s paní D vyjednával…
To, co následovalo ve zbývajících hodinách, by se dalo stručně popsat slovy, že oba (tentokrát ne přese mne ale spolu a navzájem) znovu procházeli již nadhozená témata a otázky a mnohem otevřenějším způsobem vyjadřovali svá stanoviska a pocity. Znovu a znovu si ověřovali, že otevřeným sdělováním získávají jak na pocitu blízkosti, tak na pocitu svobody, které obojí ve vztahu postrádali. Pozorovala jsem, jak se dorozumívají a v mysli jsem se přitom zaobírala svými hypotézami. Přemýšlela jsem, v čem jsem kterému z nich rozuměla/nerozuměla a čeho se ještě dotknout, aby to mohlo být oběma k užitku.
Přede mnou se otevíral celkový obraz: paní D vložila do osoby pana JM svou představu ideálního muže jako silného a bezpečného ochranitele, který beze slova ví, co ona potřebuje a bude to splňovat, a kterého ona bude milovat právě pro tyto jeho vlastnosti. Pan JM naopak v paní D spatřoval ženu, která ho nakonec doopravdy chce a miluje i přes jeho špatné vlastnosti. Protože milovat pro paní D znamenalo totéž, co sebe zapírat a druhému pomáhat, chtěla panu JM „pomoci“ v jeho situaci s matkou poté, co došlo k neočekávaným událostem při vzájemném představení. Paní D usoudila, že musí pana JM zachránit ze spárů této příšerné ženy, v jejíchž tenatech on uvízl. Kromě toho ji vnímala jako ohrožující rivalku v lásce a pocitech bezpečí a jistoty, v něž ve vztahu s panem JM doufala. Když viděla, jak je pan JM ze situace nešťastný a zoufalý, o to více s ním nemohla o svém zklamání a nespokojenosti mluvit a o to více se zlobila. Pan JM její nespokojenost citlivě vnímal a velmi mu záleželo na tom, aby byla šťastná. Toužil být dokonalý, protože potom by mohl učinit paní D dokonale šťastnou. Protože si však za tím účelem zvolil způsob, který se mu kdysi osvědčil s matkou, totiž ten, že si stále méně stál na svém a jevil se jako slabý a bezmocný, ztrácel u paní D na obdivu a sympatiích. Oč více se bál, že přijde o paní D a její lásku, o to více přicházel o svou sebeúctu a nedokázal si stát za svými věcmi, čímž paní D ještě více dráždil a odpuzoval. Bál se však právem – když rozvinul své představy a hovořil o tom, co věděl, že je jasně jeho, setkal se s nařčením, že lže anebo také, že si dělá co chce – tj. něco jiného, než si přeje paní D. Vlastně se tento pár (znali se asi dva roky) setkal s něčím, co nemine po určité době ve vztahu asi nikoho: se ztrátou prvotních idealizací a iluzí.
Na předposlední dvouhodině (22.a 23.) začala paní D slovy, že si spolu s panem JM říkali, že zatímco dosud vždycky nevěděli, o čem hovořit dřív, teď nemají hovořit o čem. Vzhledem k tomu, že po celou dobu hovor ani na chvíli neutichl a oba se spolu živě bavili, říkala jsem si v duchu, že mě možná paní D již nepotřebuje a nejspíše mě dále jako třetího ve vztahu s panem JM ani nechce. Pan JM dal najevo svou spokojenost s tím, že kromě toho, že s paní D spolu otevřeně hovoří, přemýšlí úplně jinak než kdykoliv předtím i o svých osobních věcech a že možná opravdu není takový netvor, za jakého se považoval. (Použil anglické slovo „monster“; při jedné příležitosti jsem panu JM řekla, že si myslím, že se považuje za netvora proto, aby za „monster“ nemusel považovat svou matku.) Následující dvouhodinu začala paní D sdělením, že se rozhodli, že toto bude naše poslední setkání. Vzhledem k tomu, že když jsme překročili mnou nabízených dvacet hodin, jsem na dotaz, jak to bude dál, odpověděla, že ke mně mohou chodit tak dlouho, jak si budou přát, přijala jsem její sdělení jako samozřejmé. Dodala, že ostatně už je venku hezky a s panem JM mají pro své víkendy jiné plány. Pan JM s paní D souhlasil a ptal se na možnost otevřených dveří, kterou jsem potvrdila.
Ještě předtím však vyjevila paní D o sobě důležitou věc: když žije takto přes týden sama a spoléhá se víceméně na sebe, má spokojený život a nepociťuje žádnou nejistotu. Při představě, že se vdá, cítí úzkost v břiše: svého manžela by musela přece „následovat“. Ujasnily jsme si, že paní D má strach z toho, že když se vdá, nebude si už moci sama rozhodovat o tom, co chce a co nechce jako dosud.
Během posledního setkání jsem i od této dvojice uslyšela otázku, kterou při párových terapiích často slýchám a jejímž prostřednictvím si oba klienti možná také zkoušejí, zdali je opravdu možné myslet si, říkat a dělat to, co člověk chce nebo nechce, a je-li či není nutné podléhat nátlaku ze strany partnera a říkat a dělat to, co si přeje ten druhý. Nezeptali se obyčejně jako jiné dvojice, co si o nich a o jejich vztahu myslím, ale položili mi otázku daleko rafinovanějším způsobem: co si myslím, že bych řekla, kdybych o jejich vztahu mluvila někde pro odbornou veřejnost? Dovoluji si rozumět jejich otázce jako nevyřčenému souhlasu s tím, že jsem zde o nich promluvila.



Literatura:

Dorothy R. Freemanová: Manželská kríza
Vydavatelstvo Osveta 1992

Philip J.Guerin, Jr., Leo F. Fay, Susan L. Burden, Judith Gilbert Kautto:
The evaluation and treatment of marital conflict
Basic Books, Inc., Publishers, New York, 1987

Paul Hauck: Manželské mýty
Nakladatelství Slovart 1998

Daniel B. Wile: Párová terapia
Vydala Krajská manželská a predmanželská poradňa, Bratislava,1987
So 4. říjen 2014, 12:17:03 GMT+1
Marek Titl
Nevědomé aspekty neplodnosti a psychoanalytický pohled
V angličtině concieve, vyjadřuje současně a) počít i b) myslet, mít představu. Vystihuje tvořivý akt plodného páru, jeho hmotnou i symbolickou rovinu. K početí dochází „v rámci sexuální hry, ve vzájemné touze ženy a muže, navzdory všem překážkám, klopýtnutím a nedorozuměním. Jde o zcela odlišné pojetí než je laboratorní vědecké rozmnožování gamet, jehož cílem je vyrobení dokonalé bytosti v dobrém zdravotním stavu se správnou genetickou výbavou. Psychoanalýza může doprovázet příchod nedokonalé lidské bytosti na svět, bytosti která je v zajetí rodičovských přehmatů, která se dokáže vyvíjet navzdory omylům svých rodičů. Bez ohledu na to, zda proces změny povede ke zplození dítěte nebo nepovede, nabízí psychoanalýza možnost vrátit do rozmnožování vztahovou rovinu, zabývat se touhou partnerů, touhou jeden po druhém, touhou po smyslu, po mužském a ženském elementu, touhou dát všemu pevný tvar (Desjardins-Simon, 2015).
Supervizní seminář pro zkušené v prvním pololetí 2017 se konají:

3.února, 24.března, 12.května


Semináře se konají v pracovně paní magistry Lucie Lucké: Kafkova ul. 3/320, Praha 6 .

Platbu za seminář : 800,- Kč ,prosím, pošlete na účet IPPARTu. Č.účtu :2400760729/2010. (Do poznámky napište svoje jméno kvůli identifikaci platby).
Doporučujeme

Doporučujeme

Sigmund Freud

Sigmund Freud

Zakladatel psychoanalýzy
IČO : 26661705
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one